V dějinách Spojených států najdeme jak období zvýšené mezinárodní angažovanosti (internacionalismus), tak období, kdy se USA věnovaly spíš samy sobě (izolacionismus). Jejich střídání sice není nijak pravidelné, ale vysledovat je lze. V Evropě jsme si jaksi automaticky zvykli na to, že od konce 2. světové války zde USA vždy byly přítomny. Důvody byly nasnadě: soupeření dvou bloků v rámci studené války a skutečnost, že 2. světová válka, ekonomický vývoj a poválečná geopolitika učinila z USA hlavní mocnost demokratického Západu. Také po pádu železné opony – možná i jistou setrvačností – americké angažmá v Evropě pokračovalo a nejvýrazněji se materializovalo v rozšíření NATO směrem na východ. Považovalo se to za samozřejmost. Když se podíváte do volebních programů všech českých demokratických stran zleva doprava za posledních 25 let, vždy tam najdete důraz na transatlantické vztahy a euroatlantický civilizační okruh.

V čem má Bannon pravdu

Nyní se situace zjevně mění. A ne proto, že v Bílém domě zasedl Donald Trump. Ten není příčinou této změny, ale jejím zatím nejviditelnějším důsledkem. Až Trump prezidentský úřad opustí (ať už po jednom nebo po dvou volebních obdobích), výhybka euroamerických vztahů se už na starou kolej nevrátí. Pomalé odpoutávání USA od Evropy zahájil již prezident Obama, v mnoha ohledech Trumpův politický protipól, svým zvýšeným důrazem na asijsko-pacifickou oblast. Trump tuto linii podle svého hesla America First doplnil o ekonomický protekcionismus: zastavil jednání o Transatlantické zóně volného obchodu (TTIP) mezi Evropou a USA, zavádí ochranná opatření vůči dovozům, která se dotknou i Evropy.  A hlasitě se domáhá zvýšení výdajů na obranu u členských států NATO.

Ano, i bez TTIP tvoří obchodní výměna a provázanost mezi Evropou a USA nejsilnější ekonomický blok na světě. Zatím. To se ale může postupně měnit ve prospěch jiných světových center. A obrana? Nedávno hřímal Trumpův hlavní ex-poradce Bannon při přednášce na Žofíně: „V Evropě všichni jen zesměšňují a kritizují Trumpa, ale on jen chce, aby partnerství bylo skutečně partnerstvím, v němž obě strany dostojí svým závazkům… Pořád říkáte, jak se bojíte Ruska, jak pro vás představuje největší hrozbu… Tak se podle toho chovejte a plaťte, co máte!“ Jasný vzkaz, evropské země na to ovšem nemají ani peníze (musely by sáhnout do sociálních systémů), ani politickou vůli. To ovšem Američany nemusí brzy zajímat.

Vraťme se do Asie. Číně se během pouhých dvou generací podařil bezprecedentní kousek: reformy v duchu státního kapitalismu vytáhly skoro miliardu Číňanů z bídy, učinily z Číny druhou největší ekonomiku světa a proměnily ji v nejvážnějšího geopolitického vyzyvatele USA 21. století. Strategický projekt Hedvábné stezky, zaměřený na pozemní i námořní infrastrukturu, obchodní toky a investice, dále vtahuje bližší i vzdálenější sousedství Číny do jejího vlivového horizontu. Čína vytváří další instituce (Asijská rozvojová banka), vystupuje sebevědomě na světových fórech (president Xi v Davosu) a svými ambicemi se nijak netají. Ještě před 15 lety byly čínské investice v Evropě na nule. Dnes činí okolo 50 miliard USD ročně. Náhle zjišťujeme, že může existovat i jiná verze globalizace, než je ta západní, postavená na liberální demokracii a vedená (stále ještě) USA. Vzniká více center ekonomické, finanční a politické moci. A ke slovu se tudíž místo politického idealismu znovu dostávají daleko více reálpolitické, tvrdé atributy moci.

Vnitřní slabost Evropy

Evropa zatím přešlapuje a neví přesně, kam se vydat a jak reagovat. Zmítá se v dilematu mezi vidinou ekonomických příležitostí na Východě a transatlantickým institucionálním ukotvením. Je docela možné, že v budoucnu se postoj evropských zemí k čínské ekonomické expanzi vyvine jiným směrem, než ten americký – bude méně konfrontační, méně hnaný geopolitickou soutěživostí, konsensuálnější. Stačí se podívat na iniciativu 16+1. Země střední a východní „nové“ Evropy kdysi americký ministr obrany Donald Rumsfeld považoval za pevnější spojence USA než „starou“ německo-francouzskou EU. Dnes se tak dychtivě zapojily do zmíněné čínské iniciativy, až to v Berlíně, Paříži či Bruselu budí nervozitu.

Také vnitřní vývoj v EU je faktorem, který se může podepsat na slábnoucí transatlantické vazbě. Není tajemstvím, že mnozí architekti evropské federace viděli ve své představě budoucích Spojených států evropských jakýsi korektiv globální role USA, dalšího globálního hráče, něco jako „lepší Ameriku“. Navzdory tomu podporovaly americké republikánské i demokratické administrativy po desítky let evropské sjednocování. S tím je teď konec. Po Brexitu (který mimochodem znamenal velkou celosvětovou facku pověsti EU, jakkoliv to nikdo veřejně nepřizná) a po nárůstu podpory skeptických hnutí de facto ve všech státech EU (snad s výjimkou Španělska, Portugalska a Řecka) je celkem jasné, že EU bude mít co dělat, aby udržela již dosaženou úroveň spolupráce. V důsledku toho budou velcí hráči (Francie, Německo) daleko více prosazovat své vlastní zájmy (maskované samozřejmě adjektivem evropský). V USA to vidí a svůj dosavadní postoj začínají přehodnocovat.

Ani demografie nehraje ve prospěch vzájemných vztahů. Rostoucí latinskoamerická populace v USA, která je kulturně a sociálně plně kompatibilní s hlavním proudem americké společnosti, zabrání demografickému úpadku země. Evropa naproti tomu čelí migračním tokům z Blízkého Východu a subsaharské Afriky, které – jak se ukazuje – vytvářejí v 2. a 3. generaci mnohdy izolované diaspory, naladěné nepřátelsky vůči společnostem, které je přijaly. To bude nutit evropské země k odlišným akcentům v zahraniční politice, než mají USA. Již dnes často zaznívá z Evropy kritika amerického postupu v případech zemí tzv. Arabského jara, kdy americká podpora jakékoliv opozice proti sekulárním diktátorům nejen nevedla k demokratizaci, ale naopak chaosu, který spustil nekontrolovanou migraci (ovšem odnesla to Evropa, nikoliv USA). Také předpokládaná surovinová soběstačnost USA se dostane do kontrastu s větší závislostí Evropy na vnějších dodávkách, což může také vést k rozdílům ve strategických úvahách.

Co dál?

Transatlantickou vazbu již nemůžeme brát jako zaručenou věc. Zcela jistě nezmizí, ale prochází a bude dále procházet určitou transformací. Připravme se na to. S jednoduchými slogany z 90. let si už nevystačíme. Jednoduchý recept na udržení transatlantických vztahů neexistuje. Je třeba udržet dosaženou ekonomickou spolupráci a obchodní výměnu. Je třeba si vážit NATO, plnit své závazky, nerozmělňovat tento pilíř atlantických vztahů pokusy o euroarmádu. Zároveň bychom měli najít i jiné a nové cesty – třeba posílení energetické spolupráce a bezpečnosti. Berme však na vědomí, že se v řadě jednotlivostí můžeme rozcházet – a budeme rozcházet více než dřív.

USA před 100 lety sehrály jednu z klíčových rolí v obnovení moderní české státnosti, jako inspirace i jako důležitá politická síla (tehdy právě USA procházely obdobím silné mezinárodní angažovanosti). Už jen kvůli zachování vlastní státní tradice by ČR v podpoře a kultivaci transatlantických euroamerických vztahů měla být vždy nadstandardně aktivní.