Ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Při příležitosti konání zimních olympijských her v Pekingu podepsali ruský prezident Vladimir Putin a generální tajemník čínských komunistů Si Ťin-pching Společné prohlášení Ruské federace a Čínské lidové republiky o mezinárodních vztazích a udržitelném rozvoji v nové éře. V dokumentu obě země předkládají svou vizi budoucnosti světa založeného na „multilateralismu“ a vlastním pojetí demokracie a lidských práv, jímž se vymezují vůči tomu „západnímu“.
Hlavním důvodem vzniku dohody bylo právě vymezení se vůči Západu a vytvoření pragmatického spojenectví, které by mohlo pomoci Rusku a Číně změnit mezinárodní poměry v jejich prospěch. Tento přístup je hnacím motorem čínsko-ruských vztahů v 21. století. Vztahy obou zemí ovšem nebyly vždy tak přátelské, a to i přes společnou komunistickou minulost.
Od imperialismu ke Kominterně
Počátky rusko-čínských vztahů se datují do 17. století, kdy ruští osadníci začali osídlovat oblast v okolí severního břehu řeky Amur, což vyvolalo ozbrojené střety mezi Ruskem a čínskou říší Čching. Ty ukončilo v roce 1689 podepsání Něrčinské smlouvy, která se stala základem pro vymezení rusko-čínských hranic na Dálném východě.
Ve druhé polovině 19. století, v návaznosti na čínskou prohru ve druhé opiové válce, se tyto hranice posunuly ve prospěch Ruska podepsáním Ajgunské smlouvy v roce 1858 a Pekingské smlouvy roku 1860. Rusko se tak stalo jednou z mocností, které si v 19. století v Číně rozdělily sféry vlivu, a podílelo se na čínském „národním ponížení“. Neschopnost dynastie Čching vypořádat se s cizími mocnostmi byla nakonec jednou z příčin jejího pádu a následného vzniku Čínské republiky.
Po bolševické revoluci a vzniku Sovětského svazu se z původního Ruského impéria stal hlavní světový bojovník proti imperialismu s cílem šířit revoluci dále do světa. Čína byla v té době nejednotnou zemí, většinu území ovládaly militaristické kliky a na jihu v Kantonu (Kuang-čou) sídlila vláda Národní strany (Kuomintang) snažící se Čínu sjednotit. Ačkoliv Kuomintang netíhl ke komunistickým myšlenkám, uzavřel jeho předseda a původní vůdce čínského národního hnutí Sunjatsen v roce 1922 se Sověty spojenectví, které mu mělo pomoci v jeho sjednotitelských ambicích.
Sovětský svaz vyslal prostřednictvím Kominterny do Číny své poradce, kteří pomohli Kuomintangu přeměnit se v dobře organizovanou stranu leninského typu a zároveň mu poradili, aby v boji proti militaristům utvořil jednotnou frontu s nově vzniklou Komunistickou stranou Číny. Ta byla založena čínskými levicovými intelektuály, její vznik však iniciovala Kominterna ve spolupráci se sovětskou rozvědkou.
Komunistická strana Číny byla zpočátku velmi malou stranou, a proto Kominterna plánovala infiltrovat Kuomintang a provádět revoluci skrze tuto „národně buržoazní“ stranu. Plán se rozpadl v roce 1927, kdy Sunjatsenův nástupce Čankajšek jednotnou frontu rozbil a komunistů se zbavil, často brutálními čistkami.
Tím začala vleklá občanská válka, která skončila až v roce 1949 vítězstvím komunistů a odchodem zbytků Kuomintangu na Tchaj-wan. Během protijaponské války (1937–1945) naléhal Stalin společně s ostatními mocnostmi protihitlerovské koalice na spolupráci čínských komunistů s Kuomintangem („Druhá jednotná fronta“). Sovětský svaz za války Kuomintang dokonce vojensky podporoval.
Ideologické rozpory
Po vzniku Čínské lidové republiky (ČLR) se mezi oběma zeměmi rozvinula politická družba a hospodářská spolupráce. Sovětský svaz pomáhal v transformaci země podle vlastního vzoru, včetně organizace společnosti, budování průmyslu, armády, vzdělání a kultury. V ČLR působilo velké množství sovětských poradců a technického personálu. Období velmi dobrých vztahů ukončila až Stalinova smrt, respektive následná „destalinizace“ vyhlášená Nikitou Chruščovem na 20. sjezdu Komunistické strany SSSR v roce 1956.
Mao Ce-tungovo pojetí marxismu-leninismu z velké části vycházelo ze Stalinových myšlenek, a odklon sovětského vedení od Stalina tudíž považoval za projev „revizionismu“. Přátelství mezi ČLR a SSSR bylo narušeno a ochladly i čínské vztahy se zbytkem východního bloku. Sovětští odborníci odešli z Číny a hospodářská situace v zemi se ve spojení s neúspěšnou politikou Velkého skoku vpřed značně zhoršila, za což Mao čelil rostoucí kritice uvnitř vlastní strany.
V roce 1959 vznesl ministr obrany Pcheng Te-chuaj a několik dalších vysokých straníků výhrady vůči Maově politice a jeho kultu osobnosti po vzoru Stalina. Mao kritiku ustál a svých oponentů se zbavil. Protože Pcheng a jeho stoupenci měli dobré vztahy se Sověty, Maův dogmatismus a odpor k SSSR ještě vzrostly.
Ideologické rozpory kulminovaly za Kulturní revoluce, kdy rudé gardy militantně vystupovaly proti „sovětskému revizionismu“. Vypálily přitom sovětské velvyslanectví a zbily diplomaty. V roce 1969 situace eskalovala a došlo až na několikaměsíční ozbrojené střety na sovětsko-čínské hranici, které málem vyústily v otevřenou válku.
Čínsko-sovětská roztržka způsobila změny i ve studenoválečném rozložení sil, kdy bipolární geopolitiku nahradila geopolitika tripolární. Myšlenka jednotného světového komunistického hnutí se rozpadla a proti demokratickému Západu kromě SSSR a jeho satelitů stála i ČLR podporující ozbrojená hnutí v rozvojových zemích, které se hlásily k ideálům maoismu.
Rivalita ČLR a SSSR nakonec vedla ke sblížení Číny a Spojených států amerických, jež započalo v roce 1971 tajnou návštěvou Henryho Kissingera v ČLR a pokračovalo následnou velmi veřejnou návštěvou Richarda Nixona v roce 1972. Čínsko-sovětský spor o pravověrnou podobu komunismu se projevil i v ostře nesouhlasné reakci ČLR na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Čínský premiér Čou En-laj jej tehdy označil za projev „fašistické politiky“.
S koncem Kulturní revoluce a nastartováním ekonomických reforem na konci sedmdesátých let se Čína zároveň odpoutala od dogmatu plánovaného hospodářství a v druhé polovině osmdesátých let po nástupu Michaila Gorbačova k moci se vztahy se Sovětským svazem začaly postupně normalizovat. S ekonomickými reformami začal experimentovat v osmdesátých letech i Sovětský svaz ve formě perestrojky.
Na rozdíl od Číny ale v SSSR došlo především k politickému uvolnění, k němuž vedení Komunistické strany Číny nikdy nepřistoupilo. Následný kolaps Sovětského svazu a situace v „demokratizovaném“ Rusku devadesátých let se staly jedním z hlavních argumentů čínského vedení proti případným politickým reformám v ČLR.
Pragmatické spojenectví
V průběhu devadesátých let se Čína s nově vzniklou Ruskou federací začala postupně sbližovat, což obě země deklarovaly v roce 2001 podepsáním dodnes platné dohody o čínsko-ruském přátelství. Ta posílila export ruské ropy do Číny, umožnila ČLR přístup k ruským vojenským technologiím a stvrdila ruský postoj k Tchaj-wanu jakožto nedělitelné součásti Číny. Zlepšující se vztahy mírně kazily jen probíhající spory o hranice, které vyřešila až dohoda mezi Vladimirem Putinem a generálním tajemníkem Chu Ťin-tchaem v roce 2004.
Zásadní posun ve sbližování obou zemí nastal v roce 2014 po ruské anexi Krymu a následné ostré reakci Západu, která Rusko donutila orientovat se ekonomicky více směrem do Asie. Současně rostly geopolitické ambice jak Vladimira Putina, tak i nastupujícího generálního tajemníka Si Ťin-pchinga, a začalo se tak tvořit pragmatické spojenectví obou zemí spočívající na vymezení se vůči Západu.
Rusko se po jistém váhání záhy zapojilo do Si Ťin-pchingovy ambiciózní hospodářské iniciativy Pás a cesta a těšilo se na velký přísun čínských investic. Spolupráce s Čínou nakonec pro Rusko nebyla tak výhodná, jak se očekávalo, a to nejen kvůli nižší míře investic, ale také proto, že Čína neudělala nic pro zlepšení podmínek ruských firem podnikajících v ČLR.
Projekt Pásu a cesty navíc cílil převážně na země ve Střední Asii, které jsou jinak součástí ruské sféry vlivu a mezi oběma zeměmi v tomto regionu panuje rivalita. Během posledních let navíc značně stoupla čínská migrace na ruský Dálný východ, který je zároveň s Čínou čím dál více ekonomicky propojen. Toto pronikání Číny do východní části Ruska vyvolávalo obavy, že se Čína v této oblasti pokouší o „hospodářskou kolonizaci“, podobně jako v Africe, Jižní Americe či mnoha dalších regionech, ovšem pandemie viru covid-19 čínskou migraci dočasně utlumila.
Čína s Ruskem společně od poloviny nultých let provádí občasná vojenská cvičení a vyměňují si technologie, oficiální vojenský pakt spolu ale zatím neuzavřely. Zároveň se otevřeně nepodporují v zabírání nárokovaných území, jakými jsou pro Čínu Jihočínské moře nebo pro Rusko (východní) Ukrajina, čímž si uchovávají jistou diplomatickou pružnost v případě konfliktů vyvolaných jednou či druhou stranou.
Společně ke změně světového řádu
Největším společným zájmem Číny a Ruska je ovšem snaha přetvořit k obrazu svému současný světový řád, jak dokládá i poslední dokument podepsaný lídry obou zemí těsně před letošní olympiádou.
Oba státy volají především po vlastní suverenitě a teritoriální integritě a zásadně se vymezují vůči vměšování do vlastních záležitostí, mezi něž řadí i otázky porušování lidských práv. V čínském a ruském pojetí nejsou lidská práva univerzální a jejich formulace je věcí samotných států. Tento přístup prosazuje především ČLR, která k tomu využila i letošních zimních olympijských her v Pekingu.
Budoucí světový řád v duchu čínského konceptu „společenství sdíleného osudu lidstva“, založený na „multilateralismu“ a „demokratizaci“ mezinárodních vztahů, obě země prosazují postupným zvyšováním svého vlivu v mezinárodních organizacích, zejména v OSN, kde pomalu a tiše mění instituce, pravidla a hodnoty.
ČLR je v tomto ohledu oproti Rusku úspěšnější a dlouhodobě se jí daří dosahovat svých zájmů kooptací a dokonce korupcí významných funkcionářů v OSN či dosazováním svých lidí na posty ve strategických organizacích, což vede k postupnému pronikání čínských konceptů, jako je již zmíněný „sdílený osud lidstva“ nebo „oboustranně prospěšná spolupráce“, do diskurzu mezinárodních organizací.
