Příslušníci Waffen-SS v boji, ilustrační foto FOTO: Kallmerten / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Kallmerten / Wikimedia Commons / Public Domain
HISTORIE / Poté, co jsme se minulý týden podívali na problematiku Čechů, kteří sloužili za druhé světové války v řadách wehrmachtu, zaměříme dnes svoji pozornost na druhou součást tehdejšího, již neexistujícího Československa, na Slovensko a na službu tamějších mužů v řadách nacistických Waffen-SS. Se dvěma výjimkami nikdy netvořili samostatnou jednotku.
Tyto muže lze rozdělit do tří skupin: na ty, kteří vstoupili do SS dobrovolně, ty, kteří neměli na výběr, a nakonec na takové, kterým to připadalo jako poslední možnost, kam se uchýlit a kde bránit svůj světonázor. Celkem sloužilo v průběhu druhé světové války u Waffen-SS asi 8200 mužů se slovenským občanstvím, z nich bylo ale přibližně 6500 slovenských Němců, kteří dostali dohodou mezi Slovenskem a Německem z října 1942 možnost dobrovolně vstoupit do SS. Využilo jí přibližně 5500 mužů. Nevytvořili samostatnou jednotku jako některé jiné národy, koneckonců to byli Němci, i když se slovenským občanstvím. Sloužili u nejrůznějších divizí SS – namátkou lze zmínit Totenkopf, Frundsberg, Prinz Eugen, Hohenstaufen nebo Florian Geyer.
Dne 7. června 1944 byla mezi Slovenskem a Německem podepsána smlouva, na jejímž základě byli slovenští Němci do SS prostě přeřazeni nehledě na jejich vůli. To přivedlo do řad SS dalších 1600 lidí, mezi které patřil třeba i pozdější velitel 1. dobrovolnického granátnického pluku SS Hlinka Garde Walter Domes.
Kdo byl Walter Domes?
Domes se narodil 21. listopadu 1900 v Přerově. Absolvoval německou vyšší reálku v Olomouci, v březnu 1918 nastoupil k pěšímu pluku 54 Alt-Starhemberg a účastnil se bojů v Itálii. V letech 1920–1922 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a po celou dobu první republiky byl vojákem z povolání. Od roku 1933 sloužil v posádkách na Slovensku.
10. října 1938 byl pro svůj německý původ z československé armády propuštěn, ovšem v listopadu 1939 byl reaktivován do armády slovenské. Bojoval v řadách slovenské armády na východní frontě jako velitel I. praporu pěšího pluku 20 Rýchlej divízie, později jako velitel celého pěšího pluku 20. Za svoji činnost byl vyznamenán mimo jiné Železným křížem II. i I. třídy.
2. srpna 1944 jej na základě výše zmiňované mezistátní smlouvy převeleli k Waffen-SS, kde se tento člen NSDAP stal velitelem I. praporu dobrovolnického granátnického pluku 80 v sestavě 31. dobrovolnické divize SS, složené z etnických Němců z Maďarska. Od 25. listopadu 1944 do ledna 1945 byl velitelem celého pluku. V dubnu 1945 se stal velitelem slovenského pluku SS Hlinka Garde. S koncem války utekl, stejně jako mnozí exponovaní velitelé Hlinkovy gardy, do rakouského Riedu a pravděpodobně dožil v exilu.
SS-Slowakei Grenadier Regiment Nr. 1 „Hlinka Garde“
SS-Slowakei Grenadier Regiment Nr. 1 „Hlinka Garde“ o třech praporech pod velením SS-Obersturmbannführera Waltera Domese vznikl ve výcvikovém prostoru SS „Böhmen“ na Benešovsku mezi polovinou března a počátkem května 1945 v objektech školy pancéřových granátníků SS v Lešanech. V tomto případě se nejednalo o slovenské Němce, ale o etnické Slováky, příslušníky Pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy, kteří ustoupili z osvobozovaného Slovenska. Je pravděpodobné, že ve stavu pluku byli i někteří evakuovaní příslušníci slovenské armády. Tento pluk patřil do sestavy Kampfverband Wallenstein, budované 44. divize SS nasazené proti Pražskému povstání. Slovenská jednotka proti povstání nakonec nasazena nebyla, ale nezasáhla ani na straně povstání, přestože Česká národní rada slovenské esesáky rozhlasem ústy Josefa Smrkovského k podpoře povstání vyzývala.
I. praporu velel kapitán Štefan Rabina (bývalý odpovědný redaktor týdeníku Náš boj), II. praporu kapitán Tichomír Javor, III. prapor zůstal z časových důvodů pouze na papíře. Pluk rozkaz k pochodu na Prahu skutečně obdržel, ale náčelník štábu Hlinkovy gardy Otomar Kubala ho odmítl s odůvodněním, že gardisté budou bojovat pouze ve slovenských uniformách, na území Slovenska a teprve po řádném pěti až šestitýdenním výcviku, ke kterému samozřejmě nestačilo dojít. Kubala vyslal některé důstojníky na západ, aby vyjednali podmínky zajetí s Američany. Po navázání kontaktu vyrazil pluk 8. května z Lešan na jih a potom na západ, k mostu přes Vltavu v Kamýku. Jednotky prošly 9. května přes Smolotely, Pečice a Čimelice a zbraně složily v Miroticích. Po válce je Američané nějaký čas drželi v zajateckém táboře v Aurolzmünsteru, kde skončilo i mnoho dalších ľudáků, kteří ze Slovenska utekli.
Přechod do amerického zajetí se podařil I. praporu a autokoloně, ale II. prapor a trén, postupující pomaleji, byly zajaty Sověty. Pro ně to ovšem, na rozdíl od zajímaných Němců, tragédie nebyla. Někteří příslušníci II. praporu byli obratem zařazeni do československé armády jako I. slovenský prapor (velitel nadporučík Karol Pittner), který byl využit k likvidaci německých utečenců v okolních lesích. Z esesáků, bývalých bijců Židů a vrahů civilistů z Pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy (POHG) se tak stali českoslovenští bojovníci proti fašismu a lovci esesáků, což je pro konec války v Československu poměrně typické.
Stačí vzpomenout na nemalý počet bývalých aktivních fašistů, kolaborantů, nebo dokonce agentů gestapa, ze kterých se s koncem války stali zasloužilí partyzáni. Při poválečných procesech se tímto „antifašistickým nasazením“ také bývalí gardisté zhusta bránili. Otomar Kubala, bývalý náčelník štábu HG, byl zatčen u Strakonic (tedy zřejmě v kotli mezi Čimelicemi a Milínem nebo v jeho okolí), po válce souzen Národným súdom v Bratislavě a v srpnu 1946 po rozsudku zastřelen.
SS-Heimatschutz Slowakei
Druhou jednotkou se slovenskou stopou je samozřejmě SS-Heimatschutz Slowakei. Vznikla jako paramilitární jednotka SS pro ochranu slovenských Němců před partyzány v srpnu 1944 a zprvu nesla pouze název Heimatschutz. Stav jednotky byl po náboru 8000 mužů, později se ještě zvýšil. Jednotka byla nasazena proti Slovenskému národnímu povstání jako týlová a má stejně jako POHG na svědomí četné masakry civilistů. Její příslušníci zformovali mimo jiné i známou protipartyzánskou jednotku SS Edelweiss (původně Abwehrgruppe 218).
K lednu 1945 vykazoval stav Heimatschutzu a POHG celkem 41 533 mužů. Ti měli ovšem jen základní výcvik, lehké zbraně a dvě třetiny z nich nebyly ozbrojeny vůbec.
Stejně jako POHG i zbytky Heimatschutzu ze Slovenska nakonec ustoupily a skončily (zřejmě mimo jiné) ve výcvikovém prostoru SS na Benešovsku, kde byly nasazovány jako strážní jednotky. V té době již byl Heimatschutz reorganizován na SS-Heimatschutz Slowakei a od konce listopadu 1944 mu velel slovenský Němec, SS-Standartenführer Rudolf Pilfousek.
V mnoha případech násilností nebo přímo vražd, které se odehrály během povstání jak na Benešovsku, tak v Praze, zmiňují svědci vojáky SS hovořící plynně slovensky. Výskyt jednotky je doložen např. v Neveklově, kde sídlil Ausbildungsverband Deutscher Heimatschutz čili výcvikový útvar Heimatschutzu. Jeho příslušníci figurují v několika případech válečných zločinů spáchaných v době českého národního povstání, např. v kauze zavražděných povstalců na Živohošti nebo řádění strážní jednotky v Čerčanech a při přepadení obrněného vlaku směrem na Prahu.
SS-Standartenführer Rudolf Pilfousek
Životopis Rudolfa Pilfouska se velmi podobá životopisu Waltera Domese. Stejně jako Domes ani Pilfousek nebyl etnický Slovák a ani tak úplně slovenský Němec, narodil se totiž v Habarticích v severních Čechách. Od mládí byl vojákem z povolání, po celou dobu první republiky sloužil v československé armádě, a to i v posádkách na Slovensku. I on byl v říjnu 1938 jako Němec propuštěn v hodnosti podplukovníka generálního štábu z československé armády a následně vstoupil do armády slovenské. V jejím rámci byl od roku 1940 divizním velitelem, během útoku na SSSR velel Rýchlej skupine (později Rýchlej brigáde).
V srpnu 1942 se stal velitelem Zaisťovacej divízie, v kteréžto funkci prosazoval tvrdost a nekompromisnost při boji s partyzány. V srpnu 1944, tedy ve stejné době jako Domes, vstoupil Pilfousek do Waffen-SS a v listopadu 1944 se stal velitelem SS-Heimatschutz Slowakei. S koncem války jeho stopa mizí.
Emigrace a postih
Vysocí činitelé hlavního velitelství Hlinkovy gardy, řadoví gardisté i bývalí příslušníci SS, kteří se prohlásili za Slováky, byli Američany internováni v táboře v rakouském Glasenbachu, kde se jich po válce nacházelo kolem 8000. Mnohým se podařilo dostat se ze zajetí dál na západ, kde se natrvalo usadili. Mnoho z nich nikdy nepřijalo skutečnost, že idea samostatného Slovenska je mrtvá (alespoň na pár dalších desítek let), neměli pocit, že odešli do emigrace. Žili v domnění, že se museli jen dočasně evakuovat, a zapojili se do aktivit organizované slovenské politické emigrace.
Ti slovenští příslušníci SS, kteří se na Slovensko vrátili nebo byli Američany vydáni, byli po válce postiženi retribuční spravedlností. Počátkem roku 1946 bylo v internačním táboře v Malackách zadržováno kolem 200 bývalých slovenských vojáků SS. Na základě nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 byli dobrovolníci trestáni rokem vězení, nedobrovolní odvedenci vyvázli většinou bez trestu. Ještě v roce 1960 byl ve studijním ústavu ministerstva vnitra nalezen seznam příslušníků některých praporů bývalé ženijní školy SS v Hradištku, vyhotovený pravděpodobně v dubnu 1945. Podle ústřední evidence obyvatel bylo zjištěno, že 13 z nich, v dané době české, slovenské nebo maďarské národnosti, dříve ale nejspíše národnosti německé, stále ještě žije v ČSSR.
Asi nejznámější „slovenský“ esesák
Asi nejznámější osobou mezi „Slováky“ v řadách SS je Gustav Wendrinsky, který se tomuto výčtu ale poněkud vymyká. Slovenská wikipedie tvrdí, že to byl „slovenský vojak, príslušník elitnej zložky nemeckej armády – zbraní SS“.
Slovenským vojákem ovšem nikdy nebyl, stejně jako samozřejmě nebyl Slovákem. Wendrinsky byl Němec, který se narodil v roce 1923 v Bratislavě. Do roku 1938 ale žil s rodiči v Semtíně u Pardubic, do Waffen-SS vstoupil v roce 1940. Tedy dva roky před uzavřením mezistátní dohody, která umožňovala slovenským Němcům vstup do SS. Z toho vyplývá, že přinejmenším v té době slovenským občanem nebyl.
Bojoval na východní frontě v rámci 3. SS divize Totenkopf, posléze v řadách 8. SS kavalerie divize Florian Geyer jako protitankový dělostřelec. Dosáhl hodnosti SS-Hauptscharführera (nadrotmistra) a byl vyznamenán mimo jiné Rytířským křížem řádu Železného kříže. Padl při pokusu o průlom jednotek SS ze Sověty obklíčené Budapešti v polovině února 1945.
Autor je historik a spolupracovník redakce.
