Česká politika ve vztahu k EU nevybředla z klasického konceptu druhořadosti. Je to vidět na úplných kandidátních listinách stran, které se ucházejí o hlasy voličů v květnových volbách do Evropského parlamentu. Jejich podoba svádí hned k několika zamyšlením – jednak těm spíše úsměvným, ale především těm vážnějším.

Do prvního ranku určitě patří neuvěřitelný počet bizarních stran a straniček, které v české politice přežívají jako krtci na zahradě. Zahrádkáři dobře znají ten pocit, kdy jednu hromádku pracně srovnají, aby ráno nevěřícně zírali na dvě nové. S českou politikou je to v tomto smyslu podobné – chuť zakládat nové a nové pidistrany, jež často zdobí tragikomické názvy typu NE-VOLIM.CZ či Tvůj kandidát s půvabnou zkratkou Tujka, je až neuvěřitelná.

Stejné adjektivum pak lze vztáhnout k deklarovaným profesím některých kandidátů – o hlasy voličů se uchází například imitátor Václava Havla či kryptobaron. Možná spíše na psychologickou interpretaci je potřeba poměrně velkého množství uchazečů uvádět v sekci „povolání“ své minulé úspěchy – bývalý ministr, cukrář roku 1998, signatář Charty, bývalý disident.

Oproti minulým volbám na kandidátce ANO žádný tahák není. Zdá se, že pověstní „kluci z plakátů“ jednoduše došli

Přesun od miniaturních stran a formací k těžším vahám české politiky vede již k závažnějším otázkám. Za prvé je zajímavé, že všechny parlamentní strany, jež uspěly v minulých eurovolbách, vsadily při hledání lídrů na stávající europoslance. Na jednu stranu je sázka na kontinuitu pochopitelná a někdy i logická – třeba lídr ODS Jan Zahradil je zároveň vedoucí kandidát celoevropské konzervativní platformy na předsedu Evropské komise.

Na druhou stranu se zdá, že přední české politické strany vůbec nereflektovaly, že povaha a obsah evropské politiky, a stejně tak postoj voličů k ní, se za posledních pět let prudce změnily. Je otázkou, zda lídři jako Pavel Svoboda, Jiří Pospíšil, Dita Charanzová či Pavel Poc dokáží tento posun věrohodně reflektovat a symbolizovat. To ale ostatně platí o většině kandidátů na předních místech. S výjimkou komunistů a ODS, což jsou dvě strany, které se nejvíce otevřely novým tvářím a pozicím, sází většina na osvědčené rutinéry.

Celkový pohled na kandidáty a jejich profily pak vede k dalším zajímavým závěrům. Vzhledem k anticipovanému nárůstu nativistických sil v celé EU se určitě čekala silnější kandidátka Okamurovy SPD. Tu ale vede bývalý ministr zdravotnictví v Zemanově vládě a druhdy kovaný sociální demokrat Ivan David, o jehož tahu na národoveckou branku lze přinejlepším pochybovat.

Ostatně, až zase některý z českých liberálů začne s kázáním o hnědnutí české pravice – zpravidla na základě dílčích a sporných excesů jednotlivců – mohl by prozkoumat třeba europoslaneckou kandidátku subjektu s názvem Česká suverenita. David Rath, Jana Volfová, Stanislav Huml, Vladimír Dryml – vše bývalí, nikoliv nevlivní sociální demokraté.

Zajímavá je také kandidátní listina Babišova ANO – oproti minulým volbám, kdy jí dominovali erudovaní experti a diplomaté, v ní kromě dvou mandátů obhajujících europoslankyň žádný tahák není. Zdá se, že pověstní „kluci z plakátů“ zkrátka došli. Výrazná jména voličům nedodaly ani nové subjekty obhajujících europoslanců Teličky a Ježka (Hlas) a Štětiny (ESO), tedy kromě svých zakladatelů.

Je pravda, že samotná kampaň může leccos změnit. Ale podle všeho se zdá, že navzdory faktu, že v EU jsou letošní evropské volby považovány za velmi důležité, česká politika ve vztahu k EU nevybředla z klasického konceptu druhořadosti. Pohled na kandidátní listiny tomuto závěru zatím rozhodně nasvědčuje.

Revue Forum Banner
Petr Kaniok
Petr Kaniok
Expert na politický systém EU
Další články autora