Jako by si až s letošním studeným jarem Češi uvědomili, že mráz přichází z Kremlu. Ve veřejné debatě se vyrojila spousta jestřábů volajících po okamžitém vyhoštění všech zbývajících ruských diplomatů i za cenu uzavření české ambasády v Moskvě (a ruské v Praze). Zkrátka a dobře, Česko ve vztahu k Rusku konečně přitvrdilo. Nutně se nabízí otázka: Proč až teď?

Jistě, oficiálním spouštěčem akce a reakce byl útok na vrbětický sklad munice, smrt dvou Čechů, miliardová škoda. To všechno víme a sledujeme. Jenže téma přebujelé ruské ambasády, sloužící nepochybně jako základna pro špionážní aktivity nejen v Česku, ale i dále v Evropě, není nic nového. Už dlouho.

Ruský pohyb po Schengenu
Téma přebujelé ruské ambasády v Praze byl mimochodem vůbec první text, kterým zahájil svou činnost server HlídacíPes.org. Než se pak tento stav stal předmětem veřejné debaty, trvalo to ještě nějaký čas. A to přesto, že na problém dlouhodobě upozorňuje BIS. Tu více, tu méně explicitně, leč zcela jasně.

Podívejme se třeba na její zprávu za rok 2013, tedy před ruskou okupací Krymu, která bývá vnímána jako mezník ruských dezinformačních aktivit vůči Evropě. „V případě ruské diplomatické mise byl i v roce 2013 počet zpravodajských důstojníků pod diplomatickým krytím extrémně vysoký a navíc je doplňován zpravodajci, kteří do ČR cestují samostatně – turisté, experti, akademici, podnikatelé,“ psala BIS v roce 2013 a ve variacích to opakovala i ve všech jiných letech.

K vypovězení ruských diplomatů ale Česká republika sahala jen výjimečně. Třeba v srpnu 2009 musel odejít zástupce vojenského přidělence a dalšímu diplomatovi tehdy české úřady „doporučily, ať už se nevrací z dovolené“. Zjevně šlo o dozvuk akce „americký radar v Brdech“, která i širší veřejnosti naznačila, že se Rusko ve vlivových a zpravodajských operacích skutečně vyzná.

Občas Česko některým „diplomatům“ navrženým pro ambasádu v Praze neumožnilo vstup do země, neudělilo jim příslušná víza. Ve veřejné debatě jako by ale téma bylo – až na výjimky – tabu. Diplomaticky tahalo Česko za krátký konec, protože každé vypovězení ruského diplomata znamenalo automatické vyhoštění českého v Moskvě.

Ozývaly se spíše osamělé hlasy. Jako třeba od tehdejšího poslance za KDU-ČSL Ivana Gabala, který už v roce 2015 kolegy politiky vyzýval k narovnání vztahů s Ruskem, omezení lidí na ambasádě s tím, že „asymetrie zastoupení je historicky urážlivá“. Trefně přefouklé velvyslanectví popsal jako „relikt okupační mocnosti a sídlo místodržícího“ .

Přiznejme vládě (ministerstvu zahraničí) snahu řešit alespoň některé dílčí problémy a pokusy otevřít debatu o možném dobrovolném snížení počtu lidí na ruské ambasádě nebo o snížení nevídaně vysokého počtu tamních automobilů s diplomatickou značkou.

Z ruské ambasády (pravděpodobně i konzulátu v Karlových Varech) se stala základna pro další části Evropy. Diplomaté vozy s diplomatickou značkou po celé Evropské unii využívali (či spíše zneužívali) k volnému pohybu v rámci Schengenu. Auta s diplomatickou značkou totiž požívají veškerou mezinárodní ochranu podle Vídeňské úmluvy: nesmí být zastavována ani kontrolována nejen uvnitř státu, ale ani při přejezdu státní hranice.

Mohla tedy – teoreticky – převážet prakticky cokoli od drog, přes zbraně a špinavé peníze… Nepřekvapí však, že debaty o omezení počtu diplomatických aut nikam nevedly.

Kdo je tady pánem

V Česku nám ale tradičně lépe jdou symbolická (případně švejkovská) gesta. Jako třeba pojmenování náměstí před ruskou ambasádou po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi. Mimochodem Ruská federace si oficiální adresu poté upravila na Korunovační (kde má další ze svých velvyslaneckých vil) a na mapě uvedené na stránkách ambasády nový název náměstí, stejně jako existenci promenády Anny Politkovské, ignoruje.

Pro ostré diplomatické kroky by měla mít vláda samozřejmě dobře nabito. Pár příležitostí k řezu se v uplynulých letech nabídlo: po ruské anexi Krymu, po akci novičok v anglickém Salisbury nebo po výhrůžkách českým politikům kvůli „kauze Koněv“. Vlastně nejlepší – a prováhaný okamžik – byl ale už v roce 1991, po odchodu posledního sovětského vojáka z Československa. Tehdy jsme mohli onen relikt okupační mocnosti zbořit.

Nestalo se. Dlouho se říkalo, že o ruských špiónech přeci víme a je tedy lepší je sledovat, vědět, s kým se scházejí, co dělají… I na Vrběticích se však ukazuje, že to nebyla ideální taktika. Útočníci sice přijeli ze zahraničí, ale bez pomoci v Česku působících soudruhů, kteří měli místní realitu lépe zmapovanou, by to nešlo.

V rámci své činnosti zde zpravodajci verbovali spolupracovníky, podporovali ideově i finančně nejrůznější hňupy, dezinformátory a jejich weby, budovali si pozice, bývalým i současným politikům, jako je Václav Klaus či Cyril Svoboda dávali pocit důležitosti, nemluvě o otevřeně proruské ekipě na Pražském hradě.

Důsledkem ruské sebejistoty byly opakované případy falšování historie, pseudohistorické výstavy pokřivující realitu, skandální dokument o roce 1968, ale i otevřené výhrůžky „zlobivým“ českým politikům a zbožštění sochy maršála Koněva jako zástupného problému pro snahu ukázat Čechům, kdo je tady pánem.

Ruská federace zde nerespektovala zákony, nakládala volně i s majetkem, který jí nepatřil, dodnes třeba nemá ambasáda zkolaudované některé stavby, které postavila na pozemcích patřících České republice. Jeden z diplomatů, vyhoštěný už vloni, zde nelegálně nakupoval munici, další (taktéž posléze vyhoštění) rozjeli dezinformační akci s kufříkem s jedem ricin…

V součtu toho bylo opravdu hodně a je tedy dobře, že se Česká republika pod vlivem okolností konečně odhodlala k takto razantnímu kroku.

Udržovat si přehled

Zajímavou historickou paralelu připomněl český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček v rozhovoru pro Český rozhlas. Podobný akt vyhoštění „v opačném gardu“ proběhl v Československu v roce 1950 – ve vztahu k ambasádě Spojených států. „Vláda se dostala do sporu s USA a ze 60 zaměstnanců jich muselo 40 opustit tehdejší Československo. V reakci na to americká strana uzavřela naše konzuláty a trvalo 20 let než jsme se dostali v případě bilaterálních vztahů na nějakou srovnatelnou původní úroveň,“ popsal Kmoníček s tím, že situaci tehdy a nyní sice zcela srovnat nejde, ale i tak je to zajímavá historická zkušenost.

Netušíme ještě, jak přesně a na jak dlouho na česko-ruské vztahy současné dění dopadne, jisté je snad ale to, že se už nikdy početní stav ruské ambasády nevrátí k dřívějším vysokým číslům. Pro bezpečnost Česka i Evropy je to dobrá zpráva.

„Našim úkolem je udržovat si přehled o zpravodajských důstojnících bez ohledu na státy a velikost jejich diplomatického sboru. Jsem přesvědčený, že se nám to daří,“ řekl už dříve v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel BIS Michal Koudelka, který mezi lety 2006 až 2016 vedl v BIS oddělení kontrašpionáže. Je zjevné, že na ruský ansámbl špiónů měla BIS informačně nabito už dlouho.

Pořád ale zbývá odpověď na otázku, proč akce přišla zrovna teď. Upřímná odpověď je, že nevíme. Možná prostě skončilo vyšetřování, možná v tom hrály roli ruské tlaky a zájmy ve vztahu k Dukovanům a vakcíně Sputnik V, možná podivná zamýšlená cesta dvojministra Jana Hamáčka do Moskvy. Možná se to prostě všechno sešlo a situace po letech politiky nevyslyšených varování nazrála k akci.

Shodou okolností i v době, kdy řediteli BIS Michalu Koudelkovi končí v létě první pětiletý mandát. Je jasným faktem, že si prezident Miloš Zeman přál, aby ho již vláda ve funkci nově nepotvrdila. Jednat o tom měla vláda někdy touto dobou. Po téhle nečekaně úspěšné akci si lze jen těžko představit, že by Michal Koudelka v čele BIS skončil. Zemanovi navzdory.