Antonina Makarovna Makarova patří k temným postavám poslední světové války a její osud by rozhodně vydal na velký psychologický film. Není jen jasné, jestli by byl dobře natočen v současném Rusku. Jedná se totiž o životní příběh ženy, která se z rudoarmějky stala popravčí ve službách nacistů. Odhalili ji až desítky let po válce a popravili.

V její biografii je několik nejasných okamžiků a není ani jasný rok jejího narození, většinou se uvádí 1920, ale mohlo to být také o rok nebo dva později.

Antonina nebyla příliš horlivou žákyní, měla zájem o historii a zeměpis. Učila se osm let na vesnické škole 8 let, poté se rodina přestěhovala do Moskvy. Tam odešla na lékařskou fakultu. Do toho ale vstoupila válka a ona se dobrovolně přihlásila na frontu. Podle svědectví byla jejím vzorem postava Anky – kulometčice z filmu Čapajev.

V roce 1941, kdy začala Velká vlastenecká válka, jak tomu v Rusku dodnes říkají, se Makarova dobrovolně přihlásila na frontu, kde se stala zdravotnicí. Na podzim toho roku patřila mezi několik málo lidí, kteří přežili Vjazemskou operaci. Po porážce své jednotky se několik dní schovávala v lese, ale Němci ji nakonec zajali. Po nějaké době se jí a vojákovi Nikolaji Fedčukovi podařilo uprchnout. Později při výslechu uvedla, že se Fedčukovi nabídla jako takzvaná „putující manželka“. Takto se většinou označovaly ženy, které dělaly družky důstojníkům, když byli muži kvůli válce odloučení od svých manželek. Jednu takovou měl ostatně i maršál Žukov.

V lednu 1942 se pár dostal do vesnice Krasnyj Koloděc, kde měl Fedčuk ženu a děti a tam se s ní – přes její protesty – rozešel. Je možné, že jak hrozné zkušenosti z „vjazemského kotle“, tak konec tohoto vztahu mohl způsobit, že u ní došlo k mentálnímu zhroucení.

Na místě jí nejprve pomohly místní ženy, ale nakonec odešla, putovala po vesnicích až skončila na území nově vytvořené Lokotské republiky ve vesnici Lokot, kde žila krátce u jedné ženy. Protože neměla čím platit na živobytí, chtěla se připojit k místním partyzánům, ale pak si všimla dobrých podmínek, ve kterých žili ruští kolaboranti a rozhodla se jít sloužit Němcům. Nějakou dobu se věnovala prostituci.

Makarova později při výsleších uvedla, že prostě chtěla po dlouhých putováních přežít a proto, když se jí Němci začali vyptávat, začala nadávat na sovětskou vládu. Důvodem, proč se přidala dobrovolně do služby k pomocné policii, byl i strach. Dostala kulomet Maxim, aby vykonávala popravy odsouzených partyzánů a jejich rodin. Říkala, že se Němci nechtěli na samotných popravách podílet a tak byli rádi, že ji tím mohli pověřit.

Při první popravě nebyla schopna začít střílet, tak ji Němci posilnili alkoholem. Při dalších střelbách už toho nebylo třeba.

Během výslechu Makarova líčila, jak popravy probíhaly:

„Neznala jsem ty, na které jsem střílela a oni neznali mě. Proto jsem se před nimi nestyděla. ‚Někdy střílíte, pak se přiblížíte, a ještě se něco škubne.‘ Pak znovu střelila do hlavy, aby ta osoba neutrpěla. Někdy byl na hrudi vězňů zavěšen kus překližky s nápisem ‚partyzáni‘. Někteří před smrtí zpívali. ‚Po popravách jsem kulomet na strážnici nebo na dvoře vyčistila. Bylo tam spousta nábojníků … Všichni odsouzení k smrti byli pro mě stejní. Pouze jejich počet se měnil. Obvykle mi nařídili střílet skupinu 27 lidí – tolik partyzánů zabral fotoaparát. Střílela jsem asi 500 metrů od vězení u nějaké jámy. Zadržení stáli čelem k jámě. Někdo z mužů donesl na místo popravy kulomet. Na příkaz svých nadřízených jsem zaklekla a střílela na lidi, dokud všichni nezemřeli.'“

Nikdy ji netrápily výčitky svědomí a popravy nevnímala jako něco neobvyklého, ale jen jako součást války. Později si vzpomněla na zvláštní moment u jedné popravy, kdy na ni muž, než byl zastřelen, zavolal: „Už se neuvidíme; sbohem, sestro!“ Podle oficiálních údajů zastřelila asi 1 500 lidí. Byli to hlavně sovětští partyzáni, členové jejich rodin a civilisté – ženy, staří lidé a děti. Za každé provedení Makarova obdržela 30 říšských marek.

Navštěvovala místní hudební klub, kde pila velké množství alkoholu a spolu s několika dalšími místními dívkami udržovala intimní styky s policisty a německými vojáky, často za peníze.

Takový divoký životní styl skončil tím, že v létě roku 1943 byla umístěna do německé nemocnice kvůli syfilis. Tím unikla partyzánům, kteří 5. září obec osvobodili.

Zahájila záhy poměr s německým desátníkem, který ji tajně odvezl vlakem na Ukrajinu a odtud do Polska. Tam byl desátník zabit a Němci poslali Makarovou do koncentračního tábora v Königsbergu. Když Rudá armáda město v roce 1945 dobyla, Makarova se díky ukradené vojenskou identifikací vydávala za zdravotnici, která byla v letech 1941 – 1944 u zdravotnického batalionu. Získala pak práci zdravotní sestry v sovětské mobilní nemocnici, kde potkala mladého seržanta Viktora Ginzburga. O několik dní později se vzali.

Manžel neměl o minulosti své ženy tušení. Pár měl dvě dcery, Antonina vystupovala jako válečná veteránka, dostala nějaká vyznamenání, její fotografie byly v muzeu, jezdila besedovat po školách. Pracovala jako kontrolorka v továrnách a byla uznávanou pracovnicí. Její portrét visel často na tabulích cti.

Hledali ji hned po válce, ale nepovedlo se ji najít a tak se považovalo za pravděpodobné, že buď zemřela, nebo utekla s Němci. KGB se ji pokoušel průběžně najít, ale věc se vždy zase odložila.

Zlom nastal až v roce 1976, kdy jakýsi muž pěstmi napadl na ulici člověka jménem Nikolaj Ivanin, ve kterém poznal někdejšího velitele věznice. Ivanin pak vypovídal a vzpomněl si na jméno Makarova a křestní jméno, popletl jen otčestvo. Tím se v ohromném SSSR počet podezřelých zúžil. Po dalších peripetiích – jednou málem sebrali nevinnou osobu podobného jména – se ji nakonec povedlo vypátrat. Našli se i pamětníci, kteří ji podle vzhledu identifikovali.

Byla zatčena cestou do práce a byly při tom prý zcela klidná. Klid jí zůstal i během vyšetřování a soudu. Domnívala se, že už od oněch událostí uplynula dlouhá doba a že za všechno stejně může válka a čekala trest v délce dva roky. Během svého zadržení nijak nevzpomínala na svou rodinu a nechtěla, aby ji někdo kontaktoval.

Manžel byl mezitím zmaten a psal Brežněvovi a světovým státníkům. Přišli za ním tedy z KGB, aby mu řekli, jak se věci mají. Muž z toho byl zdrcen a pak i s dcerami od manželky odešel a odstěhoval se neznámo kam.

Dne 20. listopadu 1978 ji soudce brjanského krajského soudu Ivan Bobrakov uznal vinnou ze zabití 168 lidí (to byly osoby, u kterých bylo možno určit totožnost) a odsoudil k smrti. Tento tvrdý trest byl pro mnohé překvapivý, protože se v poválečném období chovala vzorně. Žádosti o milost byly zamítnuty a Antonina byla 11. srpna 1979 v 6 hodin ráno popravena.

Trestní případ Antoniny je stále ukryt v archivech FSB. Přístup k dokumentům je stále přísně zakázán, což je pochopitelné, protože tady není na co být pyšný: v žádné jiné zemi na světě se nenarodila žena, která by osobně zabila jeden a půl tisíce lidí.

Vzpomněla si v posledních chvílích na to, jak sama popravovala. Vybavila se jí ta záhadná věta její oběti: „Už se neuvidíme, sestro?“ To už se nikdy nedozvíme.

(Za použití materiálů z ru.wikipedia.org a rufact.org.)