Ruští nacionalisté jsou nespokojeni s tím, že by na Ukrajině ruská vojska mohla dosáhnout jen nějakých „částečných“ výsledků. Požadují naprostou porážku a obviňují Západ z protahování války a snahy oslabit co nejvíc Rusko. Ukrajinu nepovažují za zemi, která o něčem rozhoduje.
Sergej Latyšev na webu Tsargrad.tv píše: „Velká ruská ofenziva v Donbasu, která má v obrovském kotli ‚uvařit‘ boje nejschopnější jednotky ukrajinské armády, vyvolává otázku konce vojenské operace na Ukrajině. Neměli bychom však být optimističtí, že se tak stane v brzké době. Dokud si těžce vyzbrojená banderovská Ukrajina zachová i tu nejmenší schopnost klást odpor, Západ, který nehodlá ustoupit až do podzimu nebo začátku zimy, Kyjevu kapitulaci nenařídí. S cílem co nejvíce vyčerpat a izolovat Rusko. Zdá se, že Moskva bude muset své deklarované cíle na Ukrajině prosazovat postupně a plně jich dosáhne až po odstranění tohoto Západem vypěstovaného doupěte protiruské zvěře. Pokud se to nepodaří rychle, rozhodně a s velkou silou, může to trvat měsíce nebo i roky.“
Latyšev své závěry odvozuje z toho, že západní politici dávají najevo, že budou Ukrajinu podporovat dlouhodobě:
„O tom, že Západ chce přinejmenším v příštích šesti měsících válčit na Ukrajině ukrajinskýma rukama proti Rusku, svědčí i projevy předních evropských politiků. Boris Johnson, Josep Borrell a další… slibují, že Ukrajinu zavalí zbraněmi, že budou pokračovat v boji, že nebudou souhlasit s mírem s Ruskem. Protože čím déle bude Ukrajina vyjednávat, tím silnější bude její vyjednávací pozice a tím více ústupků Moskva udělá. Tyto politiky samozřejmě nevede starost o zájmy Ukrajiny, ale snaha co nejvíce vyčerpat existenčně nenáviděné Rusko, co nejvíce prodloužit válku, aby od nás odtrhli co nejvíce spojenců, které Západ s různým úspěchem vydírá jejich blízkostí k Moskvě. Západ doufá, že se Rusko na Ukrajině dostalo do pasti, z níž Moskva, která počítá s bleskovou válkou a rychlou změnou nepřátelského režimu na proruský, nesmí uniknout, aby se pokusila změnit režim v samotném Rusku.“
Prezident Zelenskyj je v tomto výkladu obviněn z toho, že je jen loutkou a že se podílí na zfalšování toho, kdo „doopravdy“ způsobil masakry v ukrajinských městech okupovaných ruskou armádou:
„Tyto bravurní nálady se přenesly na krvavého klauna Volodymyra Zelenského, který den předtím prohlásil, že Kyjev Rusům žádné území nevydá a bude s Ruskem ‚bojovat deset let‘. Podle něj se šance na úspěšné jednání s Moskvou každým dnem snižují. Zelenskyj připomněl smrt civilistů v Buče, Volnovači, Borodjance a Mariupolu, aniž by ovšem řekl, kdo tyto provokace organizoval, aby očernil Rusko, a tvrdil, že ukrajinská společnost si nepřeje pokračování dialogu. Zelenskyj neustále plácá nesmysly, takže ho už nebudeme citovat. Koneckonců on o ničem nerozhoduje. Nemůže vědět, kdy válka na Ukrajině skončí, myslí si, že Ukrajinci mají umírat za Američany a Západ vůbec, a zbožně věří, že je to zachrání a jeho Ukrajina ještě zvítězí. Věří tomu sám Zelenskyj? Soudě podle jeho neadekvátního stavu, který neunikne pohledu televizních kamer, má vážné pochybnosti a obává se o svůj život, protože si uvědomuje, že bude sešrotován vlastními sponzory, až Kyjev bude muset začít jednat s Ruskem a udělat vážné ústupky.“
Podle Latyševa je třeba vést boj do vítězného konce:
„Západ nedovolí, aby naše ‚strana míru‘ dosáhla svých cílů. Protože budou do poslední chvíle doufat, že bitvu o Ukrajinu politicky prohrajeme (porážkou bude jakákoli možnost kromě úplné kapitulace Kyjeva a likvidace současného režimu nebo v krajním případě vytvoření plnohodnotné Novorosie jako oblouku od Charkova po Oděsu a Podněstří). Na Západě se zatím domnívají, že bychom měli ještě chvíli počkat. Prodlužovat odpor Kyjeva masivními dodávkami zbraní a zároveň zastrašovat Rusko nejrůznějšími hroznými sankcemi.“
Autor se utěšuje, že Západ bude mít s protahováním války problémy, protože „bez naší energie, kterou již brzy nebudou dostávat, Evropané nepřežijí nadcházející zimu a Američané s tím budou muset počítat“.
Pak tvrdí, že ukrajinská armáda se už stejně rozkládá: „Plány Západu může narušit pouze masivní porážka ukrajinské armády v Donbasu a rozpad morálky ukrajinské armády, ztráta její schopnosti klást odpor, jejíž první známky jsou již patrné. Mobilizovaní nejsou ochotní a nijak zvlášť schopní bojovat. Vzhledem k tomu, že dobře vycvičené kádrové a nacistické jednotky NATO jsou zničeny, je pro ruskou armádu, která utrpěla obrovské ztráty v obrněné technice, letectvu a dělostřelectvu, snazší bojovat s ukrajinskou armádou. Ukrajina tak může být zralá na vážná jednání ještě dříve než na podzim a Západ se s tím bude muset smířit: lidé z NATO nechtějí na Ukrajině prolévat krev místo Ukrajinců.“
Jenže Rusko by podle Latyševa nemělo skočit na nějaká mírová jednání s kompromisy, protože „banderovská Ukrajina, opakujeme, bude muset být jednoho dne stejně zcela nebo téměř zcela zlikvidována“. „Ona a její západní vůdci se nikdy nesmíří se ztrátou nových území, její obyvatelé budou otevřeně vychováváni v brutální nenávisti k Rusku. A pokud nechceme tuto část Ukrajiny navždy ztratit, musíme jednat velmi rychle.“
Současné ukrajinské vedení podezírá z toho, že chce „Rusko vyčerpat neustálou válkou tím, že zbytek Ukrajiny promění v totálně militarizovaný stát izraelského typu“.
Takže autorův závěr je jednoznačný:
„Čím dříve tedy bude taková Ukrajina zrušena, tím lépe. Čím déle bude trvat, než se dáme dohromady, tím těžší bude dosáhnout konečného vítězství a zajistit pevně bezpečnost země na západě. K tomu se Rusko musí změnit, aby ekonomicky obstálo a vyhrálo válku se Západem na ukrajinském území. Podle všeho bude nutné reformovat zemi, vytvořit novou ekonomiku a bojovat ve válce současně. Ano, nyní žijeme v učebnicové verzi dějin – je to vždycky těžké, ale strašně vzrušující. Rusové nemají na výběr – buď odložený rozsudek smrti kapitulací před Západem, nebo vítězství. Třetí není.“