Slova chvály a uznání směrem k Armádě ČR se za akci „Evakuace z Afghánistánu“ objevují napříč veřejným prostorem. Ano, vojáci i ve zcela vypjatých chvílích zvládli tři lety do zhrouceného Kábulu. A jak říká Jan Hamáček: „Podle informací z Afghánistánu skoro všechny, kteří byli členy programu, se podařilo dostat do České republiky.“ Skoro všechny. Skoro. Ti, kdo tam zůstali, prý mají využít německé nebo americké letadlo.
I když spolek Vlčí máky poukazuje na to, že v Kábulu zůstali ještě dva spolupracovníci Armády ČR s rodinami, Hamáček věc odbyl tím, že si mají vzít letadlo spojenců. Prostě asi mají přijít na to letiště, kde panuje absolutní chaos, a říci u vchodu, že je posílá Honza Hamáček a že si mají nastoupit do německého letadla.
Další doklad nekompetentnosti české vlády. Akce Afghánistán se dá totiž rozdělit na dvě části. 1. trestuhodné ohrožení vojáků ze strany vlády, 2. bezchybné zvládnutí akce ze strany Armády ČR.
Zatímco ostatní evropské země evakuovaly své lidi již dlouhé týdny předem, vláda Andreje Babiše jezdila po předvolebních mítincích a nějaký Afghánistán a naši lidé tam ji vůbec nezajímali. Babiš točil zmrzlinu, Hamáček zmizel, Metnar zmizel ještě víc. Až po velkém veřejném tlaku se vláda rozhoupala a první letadlo do Afghánistánu poslala. Bylo to ale zoufale pozdě, teprve ve chvíli, kdy Kábul padl.
Všechny tři lety byly pozdě. Přímo ohrožovaly posádku letadla a samozřejmě pasažéry. Navíc byly provedeny letadlem, které na takové operace není stavěné, není jakkoliv chráněné a připravené na to, že přistání a odlet je na vlastní nebezpečí, jak slyšeli ve sluchátkách piloti.
I přesto nebezpečí, do kterého vláda vojáky dostala, to zvládli na jedničku. Tak jako vždy. Při hodnocení akce patří tedy poděkování armádě. Ne vládě. Ta naopak vojáky a i Čechy a jejich spolupracovníky v Afghánistánu vážně ohrozila. Je potřeba obě části operace oddělovat.