Lídři opozičních stran FOTO: screenshot YouTube
FOTO: screenshot YouTube
V české veřejnosti sílí hlasy, které kritizují bezzubost demokratické opozice. Tato debata je oprávněná zvláště tehdy, když jsme nuceni sledovat nekonstruktivní dohadování o tom, kdo koho vezme či nevezme na kandidátku, místo toho, abychom slyšeli jasné slovo o spolupráci demokratických stran. Na druhou stranu je pro pořádek a spravedlnost také třeba připomenout, jaké jsou objektivní důvody toho, že je naše česká politická scéna zablokovaná. Zodpovědnost demokratických stran za vlastní relativní slabost je zřejmá, ale je tu ještě jiná podstatná věc. A to je faktická síla vládního bloku.
Komentátor serveru Aktuálně David Klimeš v jinak sympatickém článku Konec vlády jedné strany poněkud naivně tvrdí, že Andreje Babiše „nijak netěší, že vedle jeho třicetiprocentního hnutí už není nikdo další silný“. Klimeš dále pokračuje: „Jednak nemá protivníka, se kterým by se špičkoval, a především jej to staví před velmi obtížný úkol udržovat pohromadě tu třetinu velmi různorodého voličstva. Druhý problém je pak koaliční potenciál. Premiér dobře ví, že je-li příliš silný a ostatní příliš slabí, nikomu se nijak zvlášť nechce do nerovné koalice.“
Nemůže být snad už větší omyl při popisu současné politické reality. Babiš nepotřebuje mít protivníky k tomu, aby s nimi vedl férovou konkurenční soutěž, nýbrž jen k tomu, aby s nimi zametl a vymazal je ze světa. Je tak nastavený, protože jde o kulturní výbavu byzantské a orientální provenience. Místo toho je ale Babiš schopen mít takové spojence, kteří s ním faktickou konkurenční soutěž nevedou. Je to Miloš Zeman, který může Babiše považovat za jeden ze svých nástrojů pomsty, a pak to jsou komunisté, sociální demokraté a ve faktickém souznění parlamentní většiny často i Okamurova SPD. ČSSD přitom hraje pouze roli fíkového listu, který zakrývá před Evropou pravou povahu vládnoucího mocenského bloku.
Tento blok je v České republice skutečně velmi silný díky Zemanovu mandátu z přímé volby, díky stabilní třicetiprocentní podpoře hnutí ANO v preferencích a díky tomu, že současný stav ponížení polistopadového demokratického režimu vyhovuje komunistické straně.
Pak je tu ale druhá zásadní příčina zabetonované politické scény. Tou je totální proměna vlastnictví médií po odchodu západních vydavatelů tisku a tedy i provozovatelů silných zpravodajských serverů. Je naprosto směšné, když se vážně dohadujeme, zda je premiér ve střetu zájmů, a přitom tento premiér obsadil devět důležitých a vesměs velkých redakcí svými šéfredaktory a tím vychýlil personální obsazení velké části novinářské scény směrem ke služebnosti vůči své vlastní politické moci. Babišovi šéfredaktoři řídí MF DNES, Lidové noviny, iDnes, Lidovky, rádio Impuls, Expres, deník Metro a týdeníky Téma a „5+2“. Ani oddechové a ženské časopisy, které řídí, přitom nejsou zdaleka nevinné. Další dva oligarchové se přitom postarali o to, aby se to v dalších velkých médiích s kritikou premiéra Babiše nepřehánělo, a dokonce i deník Právo jde velmi často Babišovi na ruku a pravidelně šíří jeho názory. Nejsilnější dezinformační servery jsou přitom rovněž na straně Babiše. K tomu je třeba připočíst ohromně silné Babišovy účty na sociálních sítích a techniky řetězových e-mailů, které pravidelně brázdí počítače českých důchodců.
Nelze popisovat situaci na české politické scéně a nevšimnout si této ohromné komunikační převahy a nelze také bagatelizovat ohromný finanční náskok, který má Babiš díky Agrofertu. Právě proto je jeho zneužívání evropských dotací tak nebezpečné a nemravné. Andrej Babiš si kupuje moc nad Českou republikou i s přispěním evropských peněz. K tomuto šokujícímu závěru došla bývalá šéfka kontrolního výboru Evropského parlamentu Ingeborg Grässleová.
Když to sečteme a podtrhneme, tak nám tu vychází zodpovědnost za současnou vládu jedné strany zhruba na třetiny.
Třetinu zodpovědnosti nese Miloš Zeman a jeho příbuzné síly, mezi které patří KSČM, SPD a dezinformační mediální scéna.
Za druhou třetinu nese zodpovědnost Andrej Babiš svou kumulací ekonomické, mediální a politické moci.
A jen zbylou třetinu zodpovědnosti nesou demokratické politické strany, že k této situaci přispívají svojí nízkou schopností oslovit veřejnost. Je to hodně, ale nebylo by spravedlivé, abychom z nich dělali hlavní pachatele morálního a civilizačního debaklu, kterým prochází česká politika.
K obnově normální pluralitní politiky, jakou Česká republika akutně potřebuje, může vést jedině změna v rozložení sil. Jedním z nejpodstatnějších aspektů – vedle kreativity a pracovitosti politických lídrů – je přitom rozložení mediální síly.
Dokud demokratické strany nebudou mít souhrnnou a kumulativní převahu v nakloněných médiích všeho druhu, bude naše politická scéna nadále tak tragicky zabetonovaná, jako je zabetonovaná a umrtvená již dva roky a v jistém smyslu již šest let. Je to třeba jasně napsat proto, aby publicisté a novináři neshazovali vinu za současný stav jen na představitele demokratických politických stran, nýbrž aby přemýšleli i o své vlastní roli. Demokratická a svobodě odevzdaná publicistika a částečně i samotná žurnalistika nemohou být v takové situaci neutrální.
Jedním z důvodů naší krize je to, že novináři a další zaměstnanci předsedy vlády jsou veřejnoprávními médii považováni za legitimní hosty politických debat. Nebo také skutečnost, že si velká část mediální i politické elity nechala vnutit Babišovu optiku o nepřijatelnosti antibabišovské koncepce. Přitom nejde o nic jiného než o pozitivní koncepci liberální společnosti bez nadvlády oligarchů. Kdyby tu většina médií nebagatelizovala a nezakrývala pravou povahu naší situace, tak by se tu dalo lépe dýchat a demokratické politické strany by mohly získat větší vliv ve veřejnosti.
