Vládní krize, která přinejmenším symbolicky započala nesrovnalostmi v souvislosti s nezdaněnými dluhopisy Andreje Babiše, je u konce. Tedy aspoň v rámci mantinelů, mezi nimiž stála v posledních týdnech; nemůže být nejmenších pochyb o tom, že v určité míře bude ono napětí pokračovat minimálně do říjnových voleb, stejně tak je jisté, že na tomto kritickém období měla svůj osobní zájem celá řada politiků, čímž se rozměr krize ještě znásobil. I tak lze na uplynulé krizi přece jenom najít něco pozitivního.

Nelze popřít, že poslední týdny byly pro českou žurnalistiku velmi intenzivní, náročné a do jisté míry únavné. Vládní koalice se prakticky ve zlomku sekundy ocitla na absolutním dně, kdy předsedové dvou největších koaličních stran nebyli schopni důstojně komunikovat. Krize posunula svobodu médií někam na hranici definice pojmu „svoboda“ a národ se dostal pod autoritářskou mušku jednoho jediného muže, jehož mocenská posedlost byla – a stále zůstává – v demokratické době naší země bezprecedentní.

Přesto si z posledních týdnů můžeme vzít i mnoho dobrého. Osobně vnímám aktuální politickou situaci jako studnici inspirace, kudy směrovat a především kudy nesměrovat občanský zájem v souvislosti s budoucností našeho národa a naší země. Protože jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, přinejmenším v tom smyslu, že si z toho zlého můžeme vzít ponaučení dopříště – a ono to „příště“ přijde, tím si můžeme být v našich končinách jisti. Konkrétně bych rozdělil veskrze kladný vliv vládní krize do tří klíčových dílčích bodů:

1) V první řadě je nutno uznat, že velká spousta lidí tuto krizi potřebovala, aby se o Andreji Babišovi dozvěděla pravdu. Přestože se internetem šířila a šíří i celá řada dezinformací v jeho prospěch (ale i nepravd v jeho neprospěch, což mu trochu nahrává do karet), domnívám se, že Andrej Babiš byl v posledních týdnech pod tak obrovským tlakem (do něhož se sám dostal), že i navzdory jeho geniálnímu sofistikovanému PR existuje velké množství občanů, kteří na základě všech dostupných informací ze seriózních zdrojů prozřeli a začali na Andreje Babiše nahlížet s rezervou, nikoli už jako na apolitického spasitele a ochránce občanských práv, který se obětoval pro dobro druhých.

Zda se to reálně děje, se dozvíme v říjnu u voleb, nicméně i kdyby je ANO vyhrálo – a zatím to vypadá, že se tak stane – věřím, že nyní existuje dostatečně silná a pevná občanská iniciativa, která nedopustí, aby se „babišismus“ zvrhl v něco fatálního. A i přesto, že se slovo „Babiš“ v médiích objevuje pravděpodobně s takovou intenzitou než kdy v historii kterékoliv jiné slovo, je rozhodně lepší variantou vědět a činit, než kdyby se Babiš ujímal moci postupně a nepozorovaně.

2) Dalším důvodem, proč zpětně nahlížím na „končící“ vládní krizi pozitivně, je fakt, že v praxi potvrdila, jak existenciálně problematický je střet zájmů politik/podnikatel a ještě více politik/majitel médií. Pravda, o níž sečtělí občané nikdy nepochybovali, ale některým bylo třeba ukázat, jak velký problém to ve skutečnosti znamená. Že by politik neměl mít možnost stát se majitelem médií, nebo majitel médií politikem, je princip, který nelze už ze samotné povahy demokratického zřízení narušovat, ale teprve současná krize a střet zájmů Babiš/Mafra přinesly skutečně perfektní pragmatický příklad toho, že je třeba takovým střetům důrazně a nekompromisně zabraňovat.

Babiš sice na začátku roku převedl Mafru do svěřeneckého fondu a dál svá média ovládá, to ale značí, že je třeba zákony dále upravovat a stále jednat na úrovni státu o tom, jakým způsobem zpřísňovat situace, dostane-li se politik do podobného střetu zájmů. Jednoduše se o tomto zásadním protidemokratickém problému začalo více mluvit, a to je klíčové pro příští směřování naší země. Protože ta už vůči tomuto problému vesměs nebude imunní a lhostejná.

3) To nejdůležitější nakonec – začalo se intenzivně a zcela vážně mluvit i o svobodě médií a vůbec o úloze a dopadech mediální sféry na politiku a životy občanů. Mám dokonce dojem, že se žurnalistika začala brát víc vážně a že řada lidí začala opravdu lpět na tom, na čem má být skutečná žurnalistika založena – na pravdě. Stále to není v takové míře, v jaké by si to každý dobrý novinář přál, ale kauza Přibil přece jenom ukázala, jak vratký novinářský obor je, a paradoxně namísto aby upevnila nedůvěru veřejnosti v média, spíše začala v lidech budovat pocit, že je třeba podporovat kvalitní novinařinu a proti té manipulativní a dezinformační naopak bojovat.

Úlohou novináře není řešit novinářskou prací své zájmy nebo zájmy někoho druhého, ale v souladu s novinářským kodexem transparentně a zodpovědně nakládat s fakty. Zdá se, že si to veřejnost začíná uvědomovat, a je to především zásluhou toho, co vláda v čele nikoli se Sobotkou, který je jejím šéfem jen formálně, ale v čele s Babišem, který má všechny tyto mediální kauzy na svědomí, předváděla v posledních dnech, týdnech a měsících.

Svoboda médií je patrně jedna z nejdůležitějších, možná vlastně vůbec ta nejdůležitější demokratická hodnota, protože média zásadně ovlivňují veřejné mínění, a my potřebujeme, aby veřejné mínění bylo ovlivňováno nikoli zájmy vlastnických struktur oněch médií, ale jen pravdou a zájmy občanů. A i když si o světě nedělám iluze, tajně doufám a možná trochu naivně věřím, že Babiš a jeho moc časem odejdou, ale něco tu z nich zůstane – právě změněný přístup lidí k médiím a přesvědčení, že je třeba nezávislá média podporovat a proti těm závislým se tvrdě stavět.

K nějaké opravdu radikální kolektivní transformaci, kdy všichni lidé začnou získané informace důsledně ověřovat a všechny dezinformační portály vymizí, je ještě daleko, a vlastně to ani není v souladu se svobodou. Nechceme a nepotřebujeme se hrnout směrem k utopické vizi, kde budou média i jejich konzumenti v dokonalé harmonii, protože by to byl boj s větrnými mlýny. Ale je důležité neustále nastavovat zrcadlo a především určovat správnou cestu, a to se, i díky Babišovi a jeho mocenským tendencím, částečně daří.