Jen dva dny dělí Českou republiku od smutně přelomového momentu. Prezident odevzdá vládu nad naší zemí Andreji Babišovi a lidem, které si miliardář a oligarcha vybral jako své poddané. Konkrétně komunisty a extremisty z SPD. Jakkoliv se premiér v demisi tváří, že bude vládnout společně s ČSSD, všem je jasné, že opravdoví partneři budou z partají, které by v demokratické zemi neměly mít právo hovořit do veřejného dění. A Miloš Zeman? Ten je spokojený, protože bude mít nad vládním kabinetem dostatečnou kontrolu.

Přestože se část národa, včetně té naivnější buňky v ČSSD, domnívá, že tato nejstarší česká politická strana bude další čtyři roky spolurozhodovat o směřování naší země, ti, co sundali růžové brýle, už dávno vědí, že skutečnost bude diametrálně odlišná. Sociální demokraté se stanou pouhou kouřovou clonou před Bruselem, který velmi nerad vidí, když se v demokratických zemích dostávají k vedení nesystémové, především pak extremistické strany.

A to u nás nejen, že hrozí, ale evidentně je i naplňováno. Vidí to každý, kdo se podívá na důležitá hlasování v poslanecké sněmovně, kde nekompromisně hlasovací koalice ANO, SPD a KSČM devastuje veškeré pokusy opozice o demokratický chod státu, neohrožovaný ulhaným prezidentem, který ve službě Rusku klidně riskuje i bezpečnost občanů České republiky. Tedy oněch 10 milionů, kterým sliboval, jak pro ně bude důstojnou hlavou státu, za kterou se nebudou muset stydět. Opak je však pravdou a prezidenta se dnes zastávají pouze ti, co by se nejraději vrátili zpět do dob komunistického režimu.

Je nebezpečné, že mezi tyto lidi patří i premiér v demisi, který má z minulosti s komunisty jen ty nejlepší zkušenost a vděčí jim nejen za vzdělání, ale také za skvělou přípravu na doby, kdy se postupně stával druhým nejbohatším člověkem ve státě.

Láska Andreje Babiše k režimu, který desítky let devastoval naši zemi, je nesmrtelná. Vždyť vždy mu přinesla pouze pozitiva a sociální jistoty, jak by řekl filmový básník Štěpán Šafránek. A nic se nemění ani v roce 2018, kdy jsou současní bolševici, nijak odlišní od těch před rokem 1989, opět výtahem šéfa hnutí ANO, tentokrát k absolutní moci.

Jen se tentokrát k této skupině přidává ještě druhá neakceptovatelná „parta“. SPD Tomia Okamury, která je pro službu Babišovi schopna udělat cokoliv, i když se občas navenek tváří, že se nebojí premiéra v demisi a jeho vládu bez důvěry kritizovat. Divadlo obchodníka se strachem funguje velmi dobře a voliči SPD si stále myslí, jak Okamura diktuje Babišovi, a vůbec si nepřipouštějí opak. Není divu, vždyť pokud se člověk neznalý politického dění a praktik podívá na ministry, kteří nebudou v další vládě majitele hnutí ANO pokračovat, a srovná si je se seznamem nenáviděných, dle Tomia Okamury, najde čtyři shody a jasně musí nabýt dojmu, že šéf SPD má skutečně velké slovo.

To mu ovšem zatím dopřává především Miloš Zeman, jemuž dělá velmi dobře, když ho Okamura velebí, kudy chodí, a vypráví o něm pohádky, jako by se jednalo o skutečně dobrého prezidenta. Na nic jiného než PR zdarma však Zeman Okamuru patrně nemá. Vždyť si o jeho hnutí myslí, že se jmenuje Strana přímé demokracie. Společným jmenovatelem těchto dvou politiků tak zatím zůstává pouze obdiv k Rusku a Jaromír Soukup.

Pokud však půjde vše podle společného scénáře dua Zeman + Babiš, může být do několika týdnů všechno jinak. Symbióza babišovců s bolševiky a extremisty může již brzy začít ničit naši zemi. Ačkoliv výsledky voleb nepředurčovaly pro komunisty žádný velký úspěch a členové KSČM se již smiřovali s bezvýznamnou rolí v opozici, našel se někdo, komu nezáleží na tom, že po něm zbyde potopa, Andrej Babiš. Ten by totiž spolupracoval s kýmkoliv, jen aby mohl vládnout. Čas, kdy jsme si to všichni měli uvědomit, je už téměř pasé, ale smířit se s tím by byla chyba, která by nás neskutečně mrzela.