České zdravotnictví je velmi kvalitní, zároveň však trpí závažnými ekonomickými problémy a nelze se chlácholit tím, že je situace v řadě evropských států ještě horší. Jedním z klíčových problémů je efektivita vynaložených peněz ve zdravotnických zařízeních.

Tématem se zabývali hosté pořadu Partie na televizní stanici Prima. Měli dosti rozdílné pohledy. Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (ČSSD) a poslanec a lékař Bohuslav Svoboda (ODS) spolu přesto vedli férovou diskuzi.

Nejplodnějším tématem diskuze byly odchody lékařů do zahraničí. Tím bylo odstartováno právě téma efektivního hospodaření. V úvodní reportáži k tomuto tématu na televizi Prima zaznělo, že plánované zvýšení počtu studentů (a absolventů) lékařských fakult příliš nepomůže, protože s odchody přímo nesouvisí ani jim nijak nebrání. Lékařské fakulty navíc dostávají více peněz za studenty z ciziny. Ministr Ludvík však takový systém brání, protože se prý jedná do značné míry o Slováky a ti tady následně často zůstávají.

Pan ministr navrhuje jako částečné řešení kromě zvýšení počtu studentů také vznik univerzitních nemocnic. Fakulty by tak mohly přímo spolurozhodovat o rozpočtu a zaměření takových nemocnic.

Docent Svoboda však vidí odchody lékařů do zahraničí naopak spíše jako dobré. Jak uvedl, je přece běžné, že dobří absolventi odcházejí do zahraničí. Většina se jich pak s kvalitní praxí vrací. Debaty o odchodech lékařů jsou tak podle něj zástupným problémem.

Pan docent však otevřel mnohem rozsáhlejší otázku. Totiž mzdové náklady. Mzda zaměstnanců zpravidla závisí na jejich alternativních možnostech zaměstnání (či podnikání). Pokud tedy zaměstnáváte špičkového technika, musíte mu zaplatit mzdu odpovídající jeho profesi, kvalifikaci i praxi, tedy mzdu vysokou, a je nesmysl nechat ho pak ve firmě pracovat jako uklízečku. Jenže právě to se děje v českém zdravotnictví, byť samozřejmě v méně extrémní podobě. Je zbytečně nákladné, když musí dobře placení lékaři sami psát chorobopisy, reversy či obrany proti žalobám. Ani nemluvě o tom, že jim byrokratická činnost jistě znechucuje jejich povolání, ve kterém je nadmíru důležité, aby byli psychicky v pohodě.

Obdobně sestry, které musí stlát postele či pomáhat pacientům s hygienou. Kvalifikovaná sesterská práce by podle Svobody měla být oddělena od ošetřovatelství nejen na školách, ale i následně v práci. Ne, že by ošetřovatelství bylo méně chvályhodné, vzhledem k menší náročnosti na přípravu je však mezi ošetřovateli větší konkurence čili nižší mzdy.

Jistěže by všechny zdravotnické i pomocné profese měly být ohodnoceny motivační mzdou, rozumný hospodář však mzdy stupňuje podle konkurence potenciálních zaměstnanců, kteří se o tu kterou pracovní pozici rvou, a následně nenechá zaměstnance s vysokou mzdou pracovat na čemkoli, co by bylo možné obstarat levně třeba i prostřednictvím externí firmy (jak už to je např. u úklidu v různých firmách běžné).

Současný ministr zdravotnictví, který byl dlouho ředitelem velké nemocnice, navíc s takovým principem souhlasí. Má jen jednu výhradu. Česká zdravotnická zařízení potřebují přírůstek lékařů akutně, zatímco popsaná snaha, jak ušetřit na mzdách, bude mít pozorovatelné výsledky až po delší době.

Pomohly by podle něj také „příslužby“ (kdy jsou lékaři ve sjednaných termínech v neustálé pohotovosti doma) a také lepší praktická příprava při studiu. Na příklad ve Spojených státech, jak připomněl, pobývají studenti lékařství na urgentních příjmech, aby byli přítomni u rozličných případů. Situaci by podle něj zkrátka zlepšilo, kdyby studium nebylo rozloženo do tolika specializací. Nemusíme mít specialisty na pravé ucho, kteří ničemu jinému nerozumí. Přiznává, že se čeští lékaři nechtějí o svou specializaci dělit s plně kvalifikovanými sestrami, přesto určitě alespoň trochu pomůže rozdělení sester na více typů podle délky studia a podobně. Nenahrává nám ani růst ekonomiky. Vždy když hospodářství šlape, počet sester klesá. Podle pana ministra totiž zejména ženy (které v tomto povolání převažují) moc nechtějí (ať už z jakýchkoli důvodů) pracovat na více směn.

Svoboda si ohledně efektivního vynakládání peněz v nemocnicích postěžoval, že pokud majetek nepatří přímo nemocnici, nemůže její vedení plánovat, a tedy ani řádně hospodařit. Lékaři navíc ani tak často neodcházejí do zahraničí, jako spíše do soukromých zařízení. Pan docent správně uznává, že rozdíly ve mzdách (platech) v soukromém a státním sektoru jsou zčásti opodstatněné, protože i zaměstnanci soukromých zařízení požadují určitou prémii za rizika podstupovaná v souvislosti s podnikáním jejich zaměstnavatele. Rozdíly však podle něj nesmí být tak velké, jako jsou nyní.

Ministr Ludvík připravuje pro nemocnice vyšší specializaci. Ta by jistě mohla vést k úspoře nákladů jednotlivých nemocnic díky většímu rozsahu vzájemně podobných činností. Po České republice by tak výhledově v ideálním případě vznikla síť specializovaných center. Nesmíme přitom zapomínat, že je naše lékařská péče v mnoha ohledech nebývale úspěšná (nízká kojenecká úmrtnost, léčba rakoviny…) zčásti i díky rozmístění po republice. Sám, na rozdíl od jiných sociálních demokratů, považuje soutěžení (konkurenci) mezi nemocnicemi za přínosné. Nemocnice by měly být financovány na základě svobodného výběru ze strany zdravotních pojišťoven. Jindy si však zase pan ministr stěžuje, že máme lékaře špatně rozmístěné. V pohraničí je zejména málo ambulancí. Řešení závisí na zdravotních pojišťovnách, a tak pan ministr slibuje, že se o tom s nimi bude bavit. Jenže bavit se nestačí, pane ministře. Musel byste je motivovat, nejlépe finančně, aby věnovaly větší pozornost pohraničí (resp. problémovým oblastem obecně).

Docent Svoboda varuje před nahlížením na jednotlivé nemocnice podle vlastníka. V zahraničí totiž mnohdy vedle sebe úspěšně fungují nemocnice církevní, městské, soukromé a tak dále. Pro správné posuzování je však podle něj nezbytné zveřejňování léčebných výsledků a lékařská péče by neměla být úplně nivelizována (centrálně plánována), jako je tomu nyní na základě ministerských vyhlášek.

Zveřejňování souhrnné úspěšnosti léčby nemocí (či zranění) jednotlivými zdravotnickými zařízeními je tradiční téma bouřlivé diskuze mezi lékaři. Ministr Ludvík připomíná tradiční námitky proti. Nejúspěšnější bývají některá ze zařízení, která sledovaný výkon provádějí jen velmi ojediněle. Pokud má jedna nemocnice jediný případ konkrétní léčby za celý rok, může klidně dosáhnout stoprocentní úspěšnosti ve statistice. Naproti tomu nemocnice, která stejnou operaci či léčbu provádí jako na běžícím páse, dosáhne takové úspěšnosti jen stěží. Druhá tradiční námitka říká, že nejlepší specializovaná pracoviště řeší zpravidla nejtěžší případy a úspěšnost je pak nutně nižší.

Problém s takovými statistikami bychom však mohli přirovnat k vědcům, jejichž výkonnost se měří podle počtu citací jejich výsledků ostatními vědci v seriózních vědeckých časopisech. Pokud bude takové hodnocení prováděno automaticky (bezmyšlenkovitě), vědci se budou snažit primárně psát články a získávat si přízeň ostatních vědců. Navíc, pokud si vědec přečte o svých myšlenkách, že jsou pitomé, je to také citace, byť negativní. Stejně tak nelze brát za směrodatné samotné statistiky z nemocnic, jak reagoval Svoboda na Ludvíka. Máme pracoviště pro zdravotnické informace a je jeho úkolem získané statistiky správně vyhodnocovat. Pokud si toto pracoviště získá důvěru u zdravotních pojišťoven, výsledky se dostaví. Oba diskutující však mluvili jako o skvělém výsledku o uzdravení, nikoli o celkové spokojenosti pacientů se službami. Je toho tedy i přes kvalitu české zdravotní péče zapotřebí zlepšovat mnohem více, než by se mohlo při zběžném pohledu zdát.