Polští husaři - symbol patriotismu a svobody (dílo malíře Mariusze Kozika) FOTO: FB
FOTO: FB
V kultovním snímku Matrix je hlavní hrdina vystaven těžkému dilematu: má si vzít modrou pilulku, která mu zajistí, že svět zůstane i nadále jednoduchý a srozumitelný a člověk bude žít svůj každodenní život s cílem „mít se co nejlíp“, anebo má zvolit pilulku červenou, jež ho vytrhne z iluze a ukáže mu tíživou – tisíckrát složitější – realitu? Přestože Matrixu holdují zejména fanoušci žánru sci-fi, alegorii červené a modré pilulky lze vztáhnout i na mnohem elementárnější rovinu našich současných životů: chceme se pídit po tom, kým vlastně jsme, kdo jsou lidé kolem nás a kým byli naši předci, anebo toužíme mít od podobných otázek pokoj, neboť naše identita a s ní i smysl našich životů jsou jednou provždy dány?
Otázka identity je přitom obzvláště citlivá v komplikovaném světě středovýchodní Evropy, v němž mohl člověk během svého života ve 20. století vystřídat nespočet politických suverénů, ideologických orientací i loajálních postojů. Dokážeme si vůbec představit, že to, co kolem sebe dlouhá léta pozorujeme jako odraz „objektivních faktů“, může být pouze přechodným obrazem našich moderních generací, vyvěrajícím ze sdílených stereotypů a našeho vnímání sebe samých? Co když se při pohledu za hranice díváme na pohodlný „Matrix“, přinášející poklidné potvrzení našeho světa, ve kterém lze vesmír rozdělit do kategorií „hodného Západu“ a „zlého Východu“, či naopak „západní dekadence“ a „východní čistoty“? Jsme při pohledu na ukrajinské nepokoje ochotni vidět „něco víc“ než střet „fašistů“ s „putinovci“? Může se za ohnivým pochodem desítek tisíc Poláků v ulicích Varšavy ukrývat něco jiného než nebezpečný šovinismus? Proč běloruská opozice ve svém odporu proti Lukašenkově svévoli zdvíhá stovky let staré „nenárodní“ symboly? A mohou nám v tomto matrixovském dilematu nějak pomoci společenské vědy?
Vědy o společnosti jsou oproti svým přírodním sestrám obvykle v nevýhodě, mají-li těm, jejichž jménem promlouvají – tedy členům společnosti – vysvětlit svou vlastní užitečnost. Snaha o přiblížení jejich podstaty vyžaduje rozlamovat zažité zkreslené představy, dle nichž je politolog zkrátka ten, kdo má všeználkovsky komentovat aktuální politické dění, a historik zase ten, kdo má za úkol psát o tom, co se skutečně stalo před dávnými časy (v předaleké galaxii). Když se navíc badatel odváží napsat do životopisné kolonky povolání „historik idejí“, musí být kromě tradiční otázky „A k čemu to jako je?“ připraven i na otázku předcházející: „A to je jako co?“ Copak snad ideje mohou mít své dějiny?
Vyjdeme-li ze slavného citátu, dle něhož lidé tvoří své dějiny pouze za těch okolností, jež jsou jim dány, můžeme snadno dospět k tezi, že těmito okolnostmi nejsou zdaleka jen životní podmínky či geografické souřadnice, ale právě i svět představ a symbolů, jež si o sobě lidské společnosti navzájem utvářejí. Od tohoto zjištění je pak už jen malý krok k tázavé pochybnosti, zda můžeme desítky generací našich předků chápat v intencích „lidí, jako jsme my“, anebo zda je nutné připustit, že svět těchto lidí formovaly docela jiné představy, jejichž významy zůstávají mnohdy hluboko skryty pod modernějšími nánosy. V takovém případě ovšem musíme přijmout fakt, že ačkoliv lidstvo po stovky let zdánlivě přemýšlí „o tom samém“ – o svobodě, moci, lásce či Bohu, významy těchto pojmů mohou být v každé epoše naplňovány diametrálně odlišnými obsahy, přestože jejich jazyková pojmenování zůstávají v čase totožná.
Ptá-li se mě proto někdo na otázku, k čemu je dobré pídit se po tom, jak a o čem přemýšleli „Poláci“ stovky let předtím, než jsme my vůbec přišli na svět, odpovídám obvykle tak, že chceme-li odpovědět na otázku „kým jsme my a kdo jsou lidé kolem nás“, je zapotřebí kromě našeho myšlení proniknout i do uvažování těch, kteří již dávno nejsou mezi námi. Když se totiž začteme do oslavných řečí, kritických pamfletů či intimních dopisů skutečných „pánů Wołodyjowských“, tedy polských šlechticů z dob, kdy španělští conquistadoři plenili indiánské říše a české stavy poprvé povstaly proti habsburské dynastii, potřebujeme kromě schopnosti rozumět cizímu jazyku – v tomto případě polštině – ještě další dovednost, a sice umění pochopit daná slova očima těch, kdo je používali. Pokud bychom četli dané řádky čistě moderním pohledem, mohli bychom snadno dojít ke klamnému závěru, že svět polské šlechty je nám bližší, než bychom možná čekali – vždyť co by pro nás mělo být nesrozumitelného na slovech, v nichž zapálený aristokrat píše o lásce k polské vlasti, slibuje, že pro svou republiku položí život, a následně dodává, že se cítí jako nejsvobodnější muž pod sluncem?
Právě podobná vyjádření nás však staví před nutnost vyvarovat se ukvapených soudů a nahlédnout na jazykové obraty v kontextu všech ostatních dobových hodnot. Teprve v takové chvíli začneme totiž odhalovat, že nejsvobodnější polský šlechtic by naši současnou svobodu zjevně zavrhl jako formu odporné tyranie, kroutil by hlavou nad tím, proč své státy označujeme jako republiky, když s „pravou“ republikou nemají nic společného, a začal by se pídit po tom, proč jeho polské bratry označujeme jako Ukrajince, Litevce či Bělorusy.
Historie idejí má proto klíčový význam nejen v pochopení jazyka, jímž naši předci prožívali svou vlastní společnost, nýbrž i v porozumění jejich dobové identitě. Označujeme-li polského šlechtice adjektivem „polský“ – tedy shodně jako on označoval sám sebe – nesmíme tomuto přívlastku přidělovat moderní konotaci národní identity. Dobová „polskost“ tisíců „pánů Wołodyjowských“ totiž nespočívala v našich vzorcích etnické příbuznosti a společného jazyka, ale v představě Poláků jako urozených občanů, jimž nevládl král, nýbrž spravedlivé právo a šlechtická pospolitost. Ta ve svých řadách čítala nepřeberné množství mateřských jazyků i náboženských vyznání, jelikož smysl tehdejší polské identity spočíval právě v ochraně tohoto „nejspravedlivějšího zřízení na Zemi“, tedy svobodné republiky navazující na velkolepé dědictví antických poleis. I proto se tehdejší Poláci strojili do roztodivných barevných oděvů a s hrdostí vyznávali osobitý styl boje s šavlí v ruce a křídly z ptačích per na zádech: pravý polský šlechtic se totiž považoval za prapotomka antického kmene Sarmatů, od nějž dostal do vínku jak rytířskou udatnost, tak ony potřebné občanské ctnosti.
Skutečnost, že Polákem před třemi sty lety nebyl ten, kdo hovořil polsky, ale ten, kdo prokázal svůj urozený původ a přísahal občanskou věrnost republice, má krom toho zásadní význam pro interpretaci dlouhodobých vzorců národní mentality. Při obvyklém náhledu na polskou společnost se totiž pozorovatelé často dopouštějí totožné chyby, kdy berou v potaz jen povrchní symbolické obrazy dneška, aniž by projevili citlivou vnímavost, že řadu traumatizujících dilemat si s sebou polská společnost nese již od 18. století. Za sveřepou pozicí „troublemakera“ Evropské unie i konspirační debatou o smolenské katastrofě z roku 2010 lze totiž vystopovat indicie tíživé nejistoty, která se v průběhu 19. století projevovala usilovným hledáním viníka ztráty vlastní státnosti a již lze bez ohledu na odlišné historické kontexty zobecnit do série palčivých otázek: Kam patříme? Co se od nás čeká? A kým vůbec jsme?
Realita turbulentních změn polské identity však zůstává v českém prostředí velmi silně podceňována. Obraz Poláka plní v tradičním českém narativu vcelku jednoznačnou roli odstrašujícího příkladu zaostalosti, náboženského fanatismu a konzervativní zpupnosti, jež na konci raného novověku připravila Poláky o jejich vlastní stát a v 21. století podněcuje farizejský odpor vůči sexuálním menšinám. Zčásti je tato zjednodušeně přezíravá česká reflexe polského příběhu způsobena odlišným vývojem české a polské mentality ve 20. století, zčásti má však mnohem hlubší kořeny – vždyť i Tomáš Garrigue Masaryk při formulaci své slavné České otázky vysvětloval úpadek české šlechty prostřednictvím následování reakčních mravů polské aristokracie.
Ze všech těchto stereotypů přitom vyplývá vytrvalá česká neschopnost vnímat polský vývoj i poněkud jinýma očima: tedy jako příběh dávného impéria, jež kdysi jako největší evropský stát šířilo svůj věhlas spíše než silou vojenské centralizované moci sdílenou ideou občanské republiky a dočkalo se obdivu od Jeana-Jacquese Rousseaua, který v odlišnosti tamních Sarmatů spatřoval naději na záchranu jím kritizované zkažené evropské společnosti.
Není proto přehnané tvrdit, že právě v odkazu této šlechtické Rzeczypospolité se skrývá alternativní a zároveň opomíjené dědictví evropského Východu: vždyť v roce 1611 se polskému králi přichází poklonit zajatá carská rodina a Moskva se na krátký čas stává loutkou v rukách polsko-litevské šlechty! S přibývající popularitou žánru kontrafaktuální historie se přirozeně můžeme ptát, jak by se odvíjely dějiny východní Evropy, kdyby bojarská šlechta polské pány nevyhnala – v takovém případě by Rusko o sto padesát let později jen stěží porcovalo polsko-litevskou unii na kusy a dnes bychom Moskvu třeba znali jako jednu z provincií Jagellonské federace sahající od Baltu až k Černému moři. V pochopení příběhu Rzeczypospolité však nejde primárně o spekulace typu „co by bylo, kdyby“, nýbrž o onu několikrát zdůrazněnou snahu porozumět těm, kteří myšlenku polské identity nesli na svých bedrech od raného novověku až do 20. století.
Právě taková ochota naslouchat zapomenutému jazyku ztracené šlechtické republiky je schopna odhalit, že v dlouhých generacích polských vlastenců nebylo místa pro moderní nacionalismus etnického zrna, ale pro specifický patriotismus lásky k vlastní republice. Podobný cit, vyjádřený úsilím o oživení aristotelského zřízení i nesobeckým chápáním svobody, jíž se může jedinec pyšnit jedině tehdy, brání-li svým každodenním jednáním i svobodu celé republiky, byl v moderním věku postupně ztracen jak pod tíhou etnických vazeb, tak v důsledku dominantně se rozvíjejícího liberalismu, nahrazujícím logiku kolektivní pospolitosti a občanské participace principem individuálních práv a zájmů.
Přesto, anebo spíš právě proto bychom neměli zapomínat, že tak jako Polsko kdysi nebylo etnickým státem, ale pestrobarevnou republikou s nepřeberným množstvím identit, nebyl ani Polák původně polsky mluvícím potomkem „polské krve“, nýbrž šlechtickým občanem antického střihu, majícím svůj domov na rozlehlých stepích celé východní Evropy. Jedině tak porozumíme tomu, proč v polském panteonu „národních“ velikánů excelují osobnosti, které do moderní škatulky „etnického Poláka-katolíka“ ani v nejmenším nezapadají. Jedině tak pochopíme, proč je hrdina polského boje za nezávislost Tadeusz Kościuszko zároveň hrdinou americké revoluce a „jmenovcem“ nejvyšší hory Austrálie, jedině tak nám nebude připadat absurdní, že na běloruském území narozený největší polský básník Adam Mickiewicz velebí ve své nejslavnější básni jako svou otčinu Litvu, a jedině tak nám bude dávat smysl příběh maršála Piłsudského, jehož Poláci zvolili největším Polákem všech dob, a který přitom velikost polského impéria spojoval právě se snem o obnově jagellonské „federace“ rovných národů. Začneme-li tedy naslouchat zapomenutému jazyku dávné šlechtické republiky, zjistíme, že proslulé heslo polských revolucionářů „za naši a vaši svobodu“ nebylo jen „marketingovým“ klišé, ale vyjádřením upřímné víry, že ztracená polská republika ztělesňovala naději občanské suverenity pro všechny Evropany bez rozdílu.
Možná pak dojdeme k závěru, že polsko-litevská Rzeczpospolita neprohrála svůj boj v roce 1795, ale o mnoho let později: pravděpodobně v polovině 20. století, kdy už drtivá většina Východoevropanů spojovala slovo „polský“ s jazykem, krví a půdou. Třeba však naopak dospějeme k nadějnějšímu přesvědčení, že zapomenutá tradice nemusí být až tak docela ztracená. Podíváme-li se totiž na současná politická napětí, v nichž hraje ústřední úlohu otázka interpretace vlastní minulosti, zjistíme, že vlna polských i litevských sympatií s ukrajinskou či soudobou běloruskou „revolucí důstojnosti“ musí nutně hledat určitá společná východiska, přesahující univerzalistický rámec práva na svobodu všech lidí kdekoli na světě. Vlají-li navíc v běloruských ulicích dennodenně červenobílé prapory s prastarým symbolem „litevského“ rytíře, ukazuje se, že po desetiletích sváru etnického nacionalismu s marxistickým internacionalismem možná přichází čas na oživení onoho historičtějšího světa vzájemných východoevropských vazeb. Světa, v němž pojmy „polský“ a „litevský“ neodkazují k obapolné nevraživosti a hraničním sporům, nýbrž ke vzájemné sounáležitosti i starosti o osud společné – trochu jinak chápané – vlasti. Světa, v němž je bratrem jeden každý ten, kdo neusiluje pouze o svou vlastní volnost, nýbrž bojuje „za naši i vaši svobodu“ – za svobodu občanství a „antické“ republiky.
PhDr. Jan Květina, Ph.D. je politolog a historik, působí v Historickém ústavu AV ČR a na Metropolitní univerzitě Praha, zabývá se politickým myšlením raného novověku a osvícenství, zejména politickými dějinami Polska a střední Evropy; letos publikoval knihu „Mýtus republiky. Identita a politický diskurz raně novověké polské šlechty“.
Článek vychází v rámci tematického bloku „Na západ od Východu, na východ od Západu“, který vznikl pro Novou Orientaci ve spolupráci s Polským institutem v Praze.
