Vážená poslanecká sněmovno, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,
o důvěru dnes přišla požádat vláda, které to trvalo nejdéle od voleb za posledních téměř 30 let, tedy za celé demokratické období od roku 1989. Protože ten první „jakoby pokus“ o důvěru jednobarevné vládě hnutí ANO, který nám sem přišli předvést prezident Zeman a premiér Babiš v lednu, byl samozřejmě jen naoko – oni to také sami později přiznali. Byl to jen technický způsob, jak převzít moc nad úřady, nad zemí, bez řádných jednání, bez důvěry poslanecké sněmovny, tak jak to normálně vyžaduje Ústava.
Když se však, vážené kolegyně a kolegové, na celý ten proces – na těch uplynulých více než osmi měsíců – díváme zpětně a když se díváme na tuto vládu, tak je vlastně otázkou, proč to celé tak dlouho trvalo?
O důvěru dnes přišla požádat vláda prezidenta Zemana a premiéra Babiše, která sem i po osmi měsících přišla nekompletní. Poslouchejte, jak to zní. O důvěru po osmi měsících přišla žádat vláda, která nemá jednoho z nejdůležitějších ministrů, a toho druhého sehnali jenom včera narychlo, protože i oni zatím ještě předstírají nějaké meze, takže usoudili, že ministrem spravedlnosti zatím ještě nemůže být premiér, který je navíc trestně stíhaný. Takže tady máme neúplnou vládu a to je, dámy a pánové, něco nevídaného.
O důvěru přišla žádat vláda, jejíž programové prohlášení je všeobecné a nespolehlivé – a v zásadě podobné tomu, co pro formu sepsali už po volbách před více než půl rokem – a které vlastně ani nikoho příliš nezajímalo… k tomu se zvlášť vrátím později.
Je to vláda, kde z původních politických podmínek doplňkové koaliční strany ČSSD zůstalo přesně stejné „nic“, jaké „nic“ nabízelo hnutí ANO před osmi měsíci.
Je to vláda, kde prezident i premiér dosáhli všeho mocensky a politicky podstatného, čeho chtěli dosáhnout, už před mnoha měsíci.
A je to vláda vytvořená na základě oficiální dohody s komunisty, kteří s nimi byli na toto připraveni permanentně, během celých osmi měsíců, protože všechno podstatné se vlastně „upeklo“ už bezprostředně po volbách.
Na co bylo tedy dobrých těch osm měsíců předstírání, že jde o něco, co mohlo být nějak úplně jinak?
Myslím, že ty důvody jsou v zásadě dva.
První – osm měsíců jednobarevné vlády hnutí ANO poskytlo dostatek možností na personální změny, které nebylo třeba s nikým dohadovat ani naoko, hlavně v resortech, které pak přepustili svému doplňkovému partnerovi.
No a druhý – a podle mě ještě vážnější důvod – byl ten, že bylo třeba uspat veřejnost. Kdyby přišli pan prezident Zeman a pan premiér Babiš s vládou za přímé nebo nepřímé účasti komunistů hned po volbách, tak by na náměstích stály ne tisíce a desetitisíce, ale možná ještě víc lidí. A pískalo by se ne po osmi měsících, ale od prvního dne.
Chci na tomto místě a v této chvíli ještě jednou zdůraznit, že toto je velmi vážný okamžik a vážné rozhodnutí. Že za návrat komunistické strany k moci a vlivu v České republice jsou zodpovědní nejen prezident a premiér, ale i každý poslanec, který vstane a podpoří takovou vládu.
To není nic osobního, to je historický fakt. Takto to musí zaznít při této významné ústavní události, a v roce významného výročí naší moderní státnosti. A chci říci, že každý, kdo komunisty povolal a dnes pustí k moci, by se měl kousnout do jazyka, až bude v jubilejním roce při příležitosti 100. výročí vzniku republiky brát do úst slova jako svoboda, demokracie, důstojnost, prosperita a budoucnost, nebo dokonce přímo jméno zakladatele republiky – Tomáše Garrigua Masaryka.
Vážená sněmovno,
jsem přesvědčen, že existuje několik dobrých důvodů, proč by sněmovna neměla vyslovit této vládě důvěru. Řekl bych, že bez ohledu na politickou orientaci, ale ze samé úcty každého demokrata k Ústavě.
Ten první důvod jsem už připomněl. Předstoupila před nás vláda, která není kompletní, která nemá svého řádného ministra zahraničí nebo nemá řádného ministra vnitra. Můžete si vybrat, co se vám zdá lepší. To znamená, že nemá řádného ministra jednoho z podstatných, nejdůležitějších resortů.
Takto začínat, to je přeci neuvěřitelná blamáž a neúcta: k povinnostem, k ústavním funkcím, k výzvám, k republice. Od všech. Od prezidenta, že netrval na kompletní vládě. Od premiéra, že sem přišel požádat o důvěru pro takovou nekompletní vládu. Od předsedy sněmovny, že nenavrhl odložit jednání do doby doplnění vlády. A od každého zde v této sněmovně, který bude hlasovat pro takovou nekompletní vládu. Ale i od každého zde v sále i venku, kdo se tváří, že toto už má být norma, že jde jen o jakési nepodstatné záležitosti. Nejde o nepodstatnou záležitost. Máme tu schvalovat nekompletní vládu, což je něco nevídaného.
Druhý důvod je stejně vážný. Včera proběhla jakási – nazval bych to pokoutná procedura – pokoutná proto, že to nebylo ve vládní koalici jako takové, ale jen mezi hnutím ANO a KSČM a někde za zavřenými dveřmi –, při které tyto dvě jmenované strany uzavřely mocenský pakt. O jehož podmínkách ve skutečnosti nic nevíme.
Jen dobře naslouchejme: absolutně neznáme politické podmínky, za jakých komunisté podporují vládu a pravděpodobně je ani nikdy znát nebudeme. Jistěže, něco dali formálně na papír. Ale to podstatné na papíře není: kam až bude sahat moc komunistů a jejich nominantů, kde všude se vrátí a na co všechno získají vliv. A bude například i v bezpečnostních složkách.
A to tu ani nemluvím o tom, že s téměř určitostí jde o okolnosti, které byly ještě před pár lety skandalizovány. Mluvím o tom, že tyto podmínky jsou skryté, utajené a že zde mluvíme o straně, která má nebezpečné cíle.
Proto se domnívám, že tato vláda představuje politické nebezpečí a politickou neznámou a takové vládě by neměla sněmovna demokratické republiky vyslovit důvěru.
Třetí důvod je personální. Je třeba ocenit kousek politické a osobní sebereflexe, že sem nepřišla vláda s původně jmenovanou ministryní spravedlnosti nebo s premiérem jakožto ministrem spravedlnosti. To říkám bez ironie, bez sarkasmu. Ačkoliv považuji za vážné selhání politického managementu předsedy vlády, že to vůbec zkoušel.
Ale dovolte mi, abych vám něco přečetl, co řekl předseda vlády v únoru 2014, jako ministr financí při stejné příležitosti jako dnes, tedy během jednání o důvěře vládě. Tehdejší ministr financí, dnes premiér nás zde tehdy poučoval – cituji:
„Protože základní předpoklady pro podnikání jsou co? Dopravní infrastruktura… Nemáme žádnou dálniční síť! Děs. Rychlovlaky? Nemáme. Sto miliard šlo do koridoru! A naše vlaky jezdí 40 až 70, v průměru! Takže kde jsou ty prachy? Dluh stoupá, investice žádné.“ Konec citátu slov Andreje Babiše z roku 2014.
Hnutí ANO a zvláště jeho předseda postavili svou politickou existenci a sílu na kritice minulosti a já si myslím, že je čas, aby do minulosti již zahrnuli i sami sebe. Poslední čtyři roky minulé vlády navzdory skvělému ekonomickému růstu vytvářeli deficity, investice neodpovídaly ekonomickému růstu a dálniční sítě přibylo méně než za časů největší krize. Proto bychom neměli souhlasit ani s vládní kontinuitou, speciálně například na postu ministra dopravy.
Vážená sněmovno,
nemělo by být jen formalitou, že ve smyslu Ústavy vyslovujeme nebo nevyslovujeme důvěru vládě na základě programového prohlášení vlády. Ale při všech těch absurditách, které doprovázejí vznik a krátkou existenci této vlády, je vlastně největší anomálií, že během těch osmi měsíců se vlastně vůbec nediskutovalo o žádném programu.
Uvědomili jste si tuto zcela unikátní okolnost? Sestavování vlády neprovázel zájem zúčastněných o program. Nikdo ze současné vlády nedokázal zformulovat žádnou vizi. Žádnou reformu. Žádnou ambici. Nic. Teprve před dvěma týdny pan předseda vlády zaslechl úryvek jednoho mého vystoupení a prohlásil, že prý i on chce, aby byla Česká republika jednou z nejúspěšnějších zemí Evropy. Jenomže to zapomněl zapsat do programového prohlášení vlády a jeho obsah takové ambici vůbec neodpovídá. Jde o text obecný, v podstatných oblastech vágní a celkově je to zcela nedostatečný dokument.
Nebudu dlouho zdržovat rozborem programového prohlášení, ale to moje tvrzení podložím alespoň dvěma příklady. Totiž dva podstatné cíle – vyrovnaný rozpočet a nový daňový systém – sliboval současný premiér už před 4 lety, tehdy v roli ministra financí. No a například obecný charakter programového prohlášení vlády dokumentuje velmi dobře, symbolicky jedna z deklarovaných priorit – důchodová reforma –, která je formulována bez jakýchkoli obsahových rámců.
Programové prohlášení vlády připomíná sběrné suroviny: má se zavděčit mnohým, najdete tam vše možné, jen máloco je použitelné, nepřináší žádný závazný měřitelný impuls pro cestu České republiky mezi nejbohatší a nejvyspělejší země Evropy a světa.
Jsme připraveni svést s touto vládou soutěž o to, kterou cestou se může stát Česká republika jednou z nejbohatších, nejbezpečnějších a nejlepších zemí pro život. Jsme přesvědčeni, že polokomunistická vláda – a vaše cesta – nás k tomuto cíli nepřivede.
Stačí znovu jeden příklad za všechny. Boj s byrokracií. Téma a objednávka českých občanů, kterou jsme my vnesli do politické diskuse a se kterou se vy následně snažíte nějak vypořádat. Jenže vy v programovém prohlášení slibujete, že byrokratické procedury přenesete do digitální podoby.
A my říkáme, že boj s byrokracií neznamená dělat totéž co dnes, pouze digitálně, ale to znamená podstatně zmenšit počet byrokratických povinností a procedur. A v tom spočívá rozdíl mezi vámi a námi. Vaše cesta nás mj. dovede do bludiště digitální byrokracie a totální kontroly nad občany v práci i v soukromí.
Naše cesta dovede Českou republiku mezi 10 nejpříjemnějších a nejsvobodnějších zemí pro život a pro podnikání. Ze všech těchto důvodů ODS vládě důvěru nedá. Pokud vláda důvěru dostane, ODS bude vystupovat jako zásadní a tvrdá opozice. Jsme přesvědčeni, že tři a čtvrt roku je dlouhá doba pro trvání vlády Miloše Zemana, Andreje Babiše, Vojtěcha Filipa a Jana Hamáčka. Budeme usilovat o kratší trvání vlády. A v takovém případě budeme připraveni nabídnout občanům politickou, programovou a mocenskou alternativu.
Takže ještě jednou za ODS: Vláda se může spolehnout na to, že jenom snít už nebude stačit. Nejenom, že nebudeme hlasovat pro důvěru vládě, ale navíc jako opozice budeme tvrdí, budeme vládu hlídat, budeme nekompromisní, budeme vás konfrontovat s programovou a politickou alternativou.
Děkuji za pozornost.
