V médiích se rozsudek, kterým právník Zdeněk Altner domohl 340 miliónů vůči ČSSD, popisuje jako raketíring bezohledného advokáta, který využil bezvýchodnosti této politické strany k vlastnímu nemorálnímu obohacení. Ve skutečnosti je to příběh o naivním příznivci ČSSD a o aroganci moci. Málokterý případ byl právně tak zamotaný jako příběh Lidového domu, respektive jejího návratu do lůna ČSSD.

Právní guláš

Pro začátek příběhu bychom se museli vrátit do prosince 1920, kdy se komunistická levice snažila ovládnout násilně centrum sociálních demokratů. Ti na to reagovali vytvořením vlastnické struktury, která by takovému násilnému převzetí napříště zabránila.

Za okupace byl Lidový dům arizován, a proto dostal po válce nuceného správce. Přestože ČSSD byla vládní stranou, národní správa zde vydržela až do února 1948. Tehdy byla vlastníkem Lidového domu akciová společnost Cíl, jejíž akcionáři utekli do emigrace a její správní rada pod vedením kolaboranta Zdeňka Fierlingera po slučovacím sjezdu převedla celý majetek ČSSD na KSČ. Do toho přišel v květnu 1948 zákon o znárodnění polygrafického průmyslu, a čtyři roky nato zákon zrušil akciové spolčenosti. Je proto s podivem, že polistopadové soudy určily jako majitele a.s. Cíl, ačkoli korporátní restituce nebyly uzákoněny. Ještě v roce 1956 se přelo Ministerstvo kultury s ÚV KSČ, komu vlastně Lidový dům patří.

V únoru 1990 podepisují zástupci KSČ s prvním polistopadovým předsedou sociálnědemokratické strany smlouvu o předání celého objektu. Následně se ale zjistí, že Jiří Horák v době podpisu ještě nebyl předsedou, a proto je na smlouvě zfalšováno datum. V roce 1991 přijímá Federální shromáždění zákon o navrácení majetku KSČ lidu. A stát začne tvrdit, že Lidový dům byl ve vlastnictví komunistické strany, a proto se jedná o státní majetek. Do toho přichází usnesení federální vlády, které bere za základ dopis představitelů KSČ, v němž se konstatuje, že komunisté již Lidový dům převedli, takže jim vlastně nepatří.

V rozhodnutí se tehdy angažují především dva tehdejší ministři – Květoslava Kořínková a Pavel Rychetský – oba pozdější významní politici ČSSD. Rozjíždí se dlouholetá právní bitva mezi ministerstvem financí a ČSSD o to, komu vlastně Lidový dům patří. Na jejím konci konstatuje Nejvyšší soud, že vlastníkem je akciová společnost Cíl. Jak ale ztotožnit Cíl a ČSSD nikdo nevěděl. Představitelé strany marně obcházeli renomované právní kanceláře, nikdo nechce mít s tak pochybnou ústavní stížností nic společného.

Labutí píseň

Díky známosti ze soukromého sektoru přivádí za Milošem Zemanem tehdejší místopředseda ČSSD Ivo Svoboda advokáta Zdeňka Altnera. Ten Zemanovi sdělil, že je sympatizantem sociální demokracie, a ví jak spor vyhrát.  V roce 1997 proto uzavřela ČSSD s advokátem mandátní smlouvu, podle které mu měla být vyplacena smluvní odměna ve výši 10 % z hodnoty Lidového domu.

Někomu se může zdát takové ujednání vyděračské a nemorální a ČSSD se tím později obhajovala, když odmítala zaplatit. Na druhé straně měla miliardový majetek, k němuž se nemohla dostat, a prázdnou pokladnu.

Altner veškeré náklady právního zastoupení nesl ze svých výdělků a bohatých restitucí s tím, že pokud by s ústavní stížností neuspěl, mohl by je odepsat. Při shánění podkladů pro ústavní stížnost zjistil, že k Lidovému domu přiléhá i pozemek, který straně rovněž vymohl. Později jej ČSSD pomohl prodat za dvě stě dvacet miliónů. Jen tak – prostě ze sympatií.

ČSSD následně tyto peníze vyvedla na dlouhodobou půjčku do účelově založené společnosti V celnici, ve zřejmé snaze tvářit se, že nemá na splacení závazků. Dodnes se Altner hořce chlubí dopisem, který mu tehdy, po vyhraném sporu Zeman napsal, že bez něj by ČSSD nikdy Lidový dům, o němž kdysi Horák prohlásil, že zabezpečí stranu na sto let dopředu, nedostala, a že mu to ČSSD nikdy nezapomene.

Jenže to už byla labutí píseň. Zemanovi jeho dnešní nástupci vyčítají, že podepsal nevýhodnou smlouvu. Jenže v té době měla ČSSD velké problémy, fakticky nevlastnila žádný majetek. Její dceřiná společnost Cíl, a. s., nebyla v té době zapsána v obchodním rejstříku. Altner jí za této složité situace vymohl majetek v hodnotě zhruba jedné miliardy korun. Advokát byl nucen do probíhajícího sporu sám investovat, hradit znalecké posudky a další náklady. Žalovaná strana nic neriskovala, do sporu nemusela investovat, ale mohla získat značný majetek.

V případě neúspěchu by strana nemusela Altnerovi nic hradit a veškeré náklady by šly k jeho tíži. Teprve po úspěšném získání majetku se začali sociální demokraté bránit plnění uzavřené mandátní smlouvy. Za zastupování nakonec dobrovolně zaplatila ČSSD necelých sedmnáct miliónů korun. Altner ale fakturoval ČSSS 145 miliónů. Z nich po zažalování musel zaplatit soudní poplatek i DPH. Jenže nové vedení strany začalo zbytek peněz dílem mediálně a právně zpochybňovat, dílem se tvářilo, že část z odměny může patřit dalším dvěma právníkům, které si Altner najal, ačkoli ti měli uzavřenou smlouvu výlučně s ním.

Z dosavadních předsedů ČSSD měl snahu nějakým způsobem věc vyřídit pouze Jiří Paroubek, který Altnerovi nabídl 125 miliónů. Pozdě, právník byl již v té době tak znechucen jednáním protistrany, že odmítl přistoupit na jakýkoli kompromis.

Místo zaplacení totiž začali sociální demokraté Altnera pronásledovat skrze státní orgány. Účelově jej kriminalizovali, přišel o lukrativní insolvence, soudy se dokonce snažily zlikvidovat společnost, na níž přenesl část své pohledávky. Navíc se od roku 2000 soudí, musel platit advokáty, měl další výlohy s probíhajícími spory. Kdysi movitý advokát se dostal navíc do existenčních problémů, je na něj vedena celá řada exekucí, dokonce je mu exekuován důchod, a proto musel soud požádat o osvobození od soudních poplatků. Soud mu zpočátku nevyhověl a jednání o této věci si vyžádalo určitý čas. Soudní poplatek stanoví soud podle výše žalované jistiny a v tomto případě se jednalo o značně vysokou částku. I to byl jeden z důvodů, proč se celá kauza tak dlouho táhla, a proč se nakonec pohledávka vyšplhala do takové výše.

Účet nemusí být konečný

Bez zajímavosti pochopitelně není ani otázka, zda se může něco podobného stát i jinému právnímu subjektu – třeba soukromé firmě. Totiž že se jí za čas vyšplhá částka ve výši 18,7 milionu korun na téměř 340 milionů. Stalo se tak kvůli tomu, že uzavřená smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,3 % za každý započatý den, kdy ČSSD byla s platbou v prodlení.

Dnešní smluvní pokuty se pohybují řádově ve výši 0,05% z fakturované částky za každý, byť započatý den prodlení, což je více než dvojnásobek aktuálně uplatnitelného úroku z prodlení. V roce 2000 platilo, že pokud nebyl úrok z prodlení smluvně konkretizován, byl stanovován ve výši obvyklé úrokové sazby, což tehdy činilo asi 7% povýšené o 1%. To denně představuje 0,02 %.

Těžko lze ovšem srovnávat výši úroků a výši smluvní pokuty. Právě proto je to smluvní pokuta, protože záleží její výše na vůli obou smluvních stran. ČSSD se mohla přitom uplatnění smluvní pokuty vyhnout dvojím způsobem. Buď mohla zaplatit rovnou, anebo mohla smlouvu napadnout. V takovém případě ale měla dát sporné peníze do soudní úschovy, kde mohly být deponovány do doby, než soudy definitivně rozhodnou. Namísto toho zvolila aroganci vládní strany, jejímž výsledkem je mimo jiné i současná účelová kriminalizace Altnera. Nenabíhalo jí tím pádem penále, ani úroky z prodlení.  

Altner byl kárně kvůli údajně nevýhodné smlouvě stíhaný advokátní komorou na základě stížnosti, kterou na něho podala žalovaná strana za údajné porušení etických pravidel advokátní komory. Kárná komise ČAK rozhodla tak, že sjednaná výše odměny, s ohledem na složitost celé kauzy, je naprosto přiměřená. Naopak kárný senát kárné komise ČAK konstatoval, že nelze tolerovat, aby účastník smlouvy, kterému se dostalo plnění a který z tohoto plnění má i očekávaný prospěch, odmítal poskytnout za toto plnění sjednaný hodnotový ekvivalent jen s poukazem na to, že se mu to již v dané chvíli zdá nevýhodné, resp. že si při uzavírání smlouvy výši odměny neuvědomil.

A to může být ČSSD šťastná, že odvolací soud uznal žalující straně jen tu smluvní pokutu, ale nikoli ještě úrok z prodlení. Celková částka tak nakonec nemusí být konečná. Rozdílný přístup prvoinstančního a odvolacího soudu je důvodem k podání dovolání, a Nejvyšší soud už v roce 2002 uvedl, že kumulace smluvní pokuty a úroků z prodlení je legitimní. Takže úspěšné dovolání může podat spíše Altner.

Účet za snahu vyhnout se placení smluvních závazků tedy nemusí být zdaleka konečný. A to se stále bavíme ještě o „drobných“. Celý případ je velmi složitý a směšuje se v něm několik pohledávek. Celkem jsou čtyři. Altner již dříve na tiskových konferencích hovořil o tom, že část pohledávky po ČSSD přešla na švýcarskou advokátní komoru. Pokud ta by jí začala vymáhat, hrozila by kvůli smluvním pokutám mezinárodní arbitráž až do výše přes dvacet miliard korun.

Účet by v takovém případě ale zaplatili čeští daňoví poplatníci.