Od doby opoziční smlouvy nikdy nebylo Česko zralejší na přijetí většinového volebního systému. Podmínky jsou pro to víc než vhodné.
Předseda ANO se netají tím, že mu koaliční partneři překážejí při práci. Kdo také kdy slyšel o firmě, kterou řídí tři ředitelé? Pokud si dá před příštími parlamentními volbami většinový systém jako hlavní tahák do programu, má velkou šanci přetavit toto své přání do politické reality. A když pro změnu ústavy nezíská dostatečnou většinu, alespoň si bude moci opět umýt ruce a neúspěch shodit na vyděračské politiky.
Přestaňme na chvíli propočítávat potřebný počet hlasů pro ústavní změnu a podívejme se, co by to přineslo. Pro ČSSD by byl lákavým soustem zánik vlivu KSČM. Ta by se v ideálním případě zařadila coby poněkud ostrakizovaná frakce do sociální demokracie, která by se tak stala středo-levicovou formací po vzoru Democratic Party. Nebyla by to ostatně žádná velká změna proti současnému stavu – už teď je tvořena širokým spektrem lidí od „to žrádlo bude dražší“ lidového vypravěče Slávka Jandáka až po lidskoprávního feministu Jiřího Dienstbiera, přičemž srozumitelný střed pro inteligentnější lidi tvoří vášnivý čtenář sci-fi Bohuslav Sobotka.
Druhým přínosem pro ČSSD by byl příliv hlasů mladých lidí, kteří v současnosti volí TOP 09. Babiš pro ně volbou není a s odchodem Karla Schwarzenberga z politiky navíc lze očekávat i zánik v evropském kontextu anomální situace, kdy studenti volí stranu vedenou osmdesátiletým katolickým šlechticem, která prosazuje poplatky na vysokých školách.
Od této formace zhruba víme, co očekávat. Je vázána tradicí názvu, a tím pádem má i čitelné poslání. Bude to mix mezi prvorepublikovým programem sociální demokracie, tj. navyšováním sociálních dávek, přerozdělováním peněz od bohatších k chudým a zvyšováním daní – a programem současné moderní evropské levice, kterým je obrana jedince před velkými společnostmi a podpora vzniku spojené Evropy.
Babiš jako Klaus 2.0
Druhého hráče bude představovat národovecká strana Andreje Babiše, kterému se už teď podařilo přetáhnout spoustu voličů pravice. Je to možné díky tomu, že „pravice“ u nás není někdo, kdo prosazuje konzervativní hodnoty, jak například v Německu činí CDU a v Británii konzervativci. Pravici v Česku volili vždy lidé, kteří buď měli víc peněz, nebo chtěli mít víc peněz, případně obdivovali ty, kdo víc peněz mají – zkrátka ti, kdo si věřili, že budou v životě úspěšní. Žádné vnitřní postoje za tím nejsou, proto také voliči českou pravici houfně opustili po příchodu ekonomické recese.
Václav Klaus svými anglosaskými mimikry dokázal v devadesátých letech přesvědčit veřejnost, že je českou Thatcherovou. Andrej Babiš se svým osobním ekonomickým úspěchem a konceptem „státu jako firmy“ opakuje ten samý model. Navíc má v kapse i další karty: staví své podniky v Česku, zaměstnává Čechy a platí ze svého zisku své daně zde, a nikoli někde ve státech mateřských společností. V době masově komentovaného přesunu výroby piškot do Polska je to argument velmi cenný.
Ideologie této formace se pak přirozeně vykrystalizuje okolo podpory národovectví a domácí výroby, nesnášenlivosti ke změnám typu imigrace a kritice Evropské unie, která samozřejmě nikdy ale nepřeroste nebezpečnou mez možnosti vystoupení z klubu a zániku dotací. Pokud bychom hledali analogii z naší minulosti, nejbližší tomu bude Agrární strana.
Dále hrají…
Zbytek politického spektra se rozřadí na opačné strany tělocvičny. Lidovci se přidají k Babišovi en gros jejich činnosti zůstane na komunální úrovni, Zelení vytvoří platformu v soc-dem a Piráti se stáhnou do katakomb.
Osudy ODS budou v té situaci krušné. Když odpadnou ti obchodníci se vším, kteří ještě nenavázali obchodní kontakty s ANO, liberálové buď přestanou chodit k volbám vůbec, nebo spolu se zbytky TOP 09 vytvoří něco podobného, jako je německá FDP – strana, která se jako jediná odvážila zeptat voličů, proč je v zákoně povinnost připínat si v autě bezpečnostní pásy, když ten jediný, koho svou smrtí při nehodě ohrožujete, jste vy sami.
Zda se výše popsaný scénář skutečně stane, nevím. Ve funkční společnosti by k tomu zcela určitě došlo, podmínky jsou příznivé. Zahlédl jsem ale nedávno volební plakát jedné nové politické formace. Bylo na něm asi pět log: logo „OK strana“, logo „Patrioti“ a tři další. A tak mám o jakémkoli zefektivnění českého politického systému vlastně silné pochybnosti; politická strana v těchto spolkařských českých poměrech neznamená nástroj k prosazování myšlenkových vizí, nýbrž něco, čeho můžete být předsedou. Čím více stran, tím více předsedů, tím více blogů a nadějí, že jednou budete u toho Moravce v poledne sedět vy.
Takže daleko spíš než funkční společností nebo technokratickou firmou bude z Česka i nadále spíš takový mrdník.
