Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/Engin_Akyurt
FOTO: Pixabay/Engin_Akyurt
Je dobré se vyjadřovat přesněji. Takzvaná Tečka, tedy prokazování se očkovacím certifikátem pro nějaké služby, sice ze středy 9. února na čtvrtek končí, ale jako systém existuje dál, třeba pro cesty do ciziny. Navíc je možné, že bude ještě potřeba, protože nikdo s jistotou neví, jaká situace ještě s epidemií koronaviru může nastat.
„Tečka se bude používat dál. Budeme chtít systém udržet. Lidé se sice už nebudou prokazovat na služby, ale budou tak muset činit při cestování do zahraničí,“ řekl pro Novinky.cz mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob. Některé země ji pro vstup v současnosti vyžadují. Ministerstvo na to upozorňuje, aby někteří lidé nebyli zaskočeni: „Bezmála 140 tisícům občanů končí 15. února platnost očkovacích certifikátů. Bez platného očkovacího certifikátů vás do řady zemí vůbec nevpustí. Apelujeme na všechny, aby se nechali co nejdříve očkovat.“
To je ale jen technická záležitost. Tečka a její vyžadování a nevyžadování je spíše symbolem. Debata, pokud tak vůbec můžeme tu značně vyhrocenou hádku mezi občany nazvat, se točila kolem základních práv a svobod.
O uvolnění opatření se začalo hovořit po rozhodnutí Nevyššího správního soudu (NSS) minulou středu. Ten zrušil opatření ministerstva zdravotnictví o zákazu vstupu do restaurací, hotelů nebo klubů bez dokladu o bezinfekčnosti. Sám ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) předtím očekával, že k takzvanému normálnímu stavu bychom se vrátili v březnu až dubnu.
Nejvyšší správní soud na svých stránkách napsal: „Soud zrušil ta ustanovení, která zákazníkům zakazují vstoupit do provozoven stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin a využít krátkodobých a rekreačních ubytovacích služeb, pokud nesplní podmínky, které odpůrce označuje jako tzv. bezinfekčnost… Těmito podmínkami jsou buď ukončené očkování, nebo prodělání onemocnění covid-19 v posledních 180 dnech. Pouze výjimečně je možné prokázat se i PCR testem.“
Pokud si to někdo vyložil tak, že nelze lidem ukládat za pandemie/epidemie nějaká plošná opatření, tak to nepochopil správně. Soud jen konstatoval, že to v některých případech není možné podle dosavadního pandemického zákona. Za vlády Andreje Babiše se bohužel občanům nařídilo hodně věcí, aniž se vládci příliš namáhali to také podle práva řádně podepřít. Některá opatření byla navíc nesmyslná. To zkompromitovalo i ta opatření, která věcně nesmyslná nebyla, a i ta, která byla právně v pořádku. Prostě krize autority, kdy už se úřadům nevěří, ani kdyby hlásaly Archimedův zákon. V každém případě je dnes u vlády patrná vůle prostě opatření uvolnit. Někdo si to vyloží jako určitou únavu z přesvědčování nepřesvědčitelných a za poměrů, kdy na to všechno část lidí stejně kašle. Profesionální promořovači, oběti dezinformací, někteří populární MUDr.cové a část lidí dezorientovaná tím, že některé problémy jsou složité, to vyhlásí za vítězství svého svatého boje. Vláda tvrdí, že těmto lidem nepodlehla. Ne každý tomu věří.
Mezinárodní srovnání Covid-19 stringency index přitom ukazuje, že Česko vůbec nepatří k zemím s nejpřísnějšími opatřeními. „Index přísnosti je složené měřítko založené na devíti ukazatelích reakce, včetně uzavření škol, uzavření pracovišť a zákazu cestování, přeškálovaných na hodnotu od 0 do 100 (100 = nejpřísnější). Pokud se politiky na nižší než národní úrovni liší, index ukazuje úroveň reakce nejpřísnějšího subregionu.“
Podle těchto měřítek je nejpřísnější Německo (76,39), Kanada (72,69), Itálie (71,30), Spojené království (46,76). Česko má na stupnici jen 35,19. Takže pokud se u nás protestuje proti „nové totalitě“ a „covidfašismu“, ve jmenovaných zemích už zřejmě nastalo peklo. Do Švédska, které je kultovní zemí promořovačů, nemá cenu utíkat, tam je ta „přísnost“ ohodnocena 50 body. Svobodně se ale z hlediska opatření lze jistě nadechnout v Bělorusku, tam mají 23,15.
Na ta čísla by bylo jistě třeba se podle jednotlivých zemí ještě podívat, jaké položky tvoří celkový obraz, ale celkem je zjevné, že demonstranti se šibenicemi a žlutými antivaxerskými hvězdami své utrpení poněkud dramatizují.
Odborníci proti uvolnění jako takovému nejsou, jen si nejsou jistí, že zrovna teď je u nás ten pravý okamžik. Například Zdeněk Hel píše: „K procesu rozvolňování opatření bych radil přistupovat s maximální opatrností. Jako příklad může sloužit situace v USA a v některých zemích Evropy. Přestože počet případů infekce variantou omikron začíná klesat, počet úmrtí neustále vzrůstá. Příčinou je pravděpodobně pomalejší průnik infekce do starších věkových kategorií, které mají omezené kontakty s okolím. V současné době nemáme dostatek dat, abychom přistoupili k rapidnímu rušení všech opatření.“
Odborníci si stěžují na to, že se jich nikdo před novými opatřeními na nic ani neptal: „Je absurdní, že k ukončení pandemie dochází v České republice rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který je jistě vybaven vysoce kvalifikovanými odborníky na covid-19,“ sdělil ČTK předseda Společnosti infekčního lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Pavel Dlouhý.
„Považuji za zvláštní uvolňovat opatření ve chvíli, když čísla nakažených stále stoupají nebo alespoň ještě přesvědčivě neklesají a není zcela jasné, kolik lidí bude končit v nemocnicích a kdy a jak rychle bude incidence klesat či klesne na rozumná čísla,“ řekla rovněž pro ČTK viroložka Ruth Tachezy. Epidemiolog Rastislav Maďar sdělil, že jeho sekce Národního institutu pro zvládání pandemie (NIZP) vládě radila, aby nejdříve zavedla možnost prokazovat se jako covidovým certifikátem i testem.
Je typické, že u nás cokoli, ať zpřísňování nebo uvolňování, provází vždycky nějaká pachuť. Ani lidé s dobrou vůlí si nejsou jistí, na základě čeho se vlastně postupuje. Nemáme respektovanou instituci, jako je v Německu Institut Roberta Kocha, odpovědnost se stále přehazovala mezi úřady i jednotlivci, všechno se stále nepřehledně měnilo. Jednotlivý občan na to může zareagovat zatím jen tak, že vsadí na svou individuální odpovědnost. V případě „kolektivního problému“ to není úplně postačující, ale z hlediska jedince je to už jediná jistota, kterou po dvou letech covidového dění má.
