Trumpovo první pololetí v zahraniční politice mělo ukázat velký obrat oproti politice či často spíše nečinnosti Obamově. S výjimkou jednoho rozhodného zásahu proti syrské diktatuře však nakonec Donald Trump (Republikán) ještě velký obrat nestihl, byť jej nadále slibuje.

Ne, že by se svět za tak krátkou dobu nestihl změnit. Naopak, došlo k mnoha změnám. Jen zkrátka nebyly a většinou ani moc nemohly být v Trumpově režii.

Navíc se rozběhlo vyšetřování jeho možných tajných vazeb na ruskou administrativu. Téma je o to důležitější, že americké tajné služby a někteří významní politici potvrdili vážnou snahu ruské strany o vměšování do amerických voleb.

Jak se změní svět za vlády Donalda Trumpa, měla ukázat už jeho první zahraniční cesta. Cíle? Saúdská Arábie, Izrael, palestinské území i Vatikán.

Nebyla to jen Trumpova snaha navštívit centrální státy tří světových monoteistických náboženství. Saúdská Arábie je v arabském světě dlouhodobě americkým spojencem. Zároveň má po USA, ČLR a možná Ruské federaci nejvyšší armádní výdaje na světě. Právě v tomto regionu se však za první pololetí Trumpovy vlády situace značně zkomplikovala a vyostřila.

Důvodem je roztržka kolem Kataru, vůči kterému nyní státy vedené Saúdskou Arábií uplatňují ekonomickou blokádu. Saúdští Arabové (a také Egypt) v tomto sporu skončili na druhé břehu než další klíčový americký spojenec v regionu, totiž Turecko. Podle některých informací z posledních dnů navíc za počátkem (či záminkou) krize stáli hackeři ze Spojených arabských emirátů.

Trumpova administrativa zatím neměla potřebu přiklonit se na žádnou ze stran. Ministr zahraničí Rex Tillerson při setkání s hlavními aktéry sporu pouze prohlásil, že doufá ve smírné řešení a vyzval k přímým jednáním. Saúdští Arabové protestují proti podpoře teroristů a spolupráci s nebezpečným Íránem ze strany Kataru. Zároveň jim však vadí také na arabské poměry velmi liberální televizní stanice Al Jazeera, jejíž vypnutí požadují.

Není však náhoda, že dal Trump při své první cestě mírnou přednost návštěvě Saúdské Arábie před Tureckem i Egyptem. Poslední dva jmenované státy se totiž stále více přiklánějí k Putinově Ruské federaci. V případě Turecka si za to však mohou jeho západní spojenci do jisté míry sami. Trumpův ministr zahraničí Tillerson pochválil Turky, kteří vloni odvážně vzdorovali vojenskému puči. Z toho je vidět, že se americká vláda snaží vztahy s Tureckem zlepšit. Zároveň však Trump hodlá nadále posílat zbraně kurdským milicím YPG v Sýrii, od nichž „hrozí“ (z pohledu Turecka, bez ohledu na momentální vládu), že se pokusí osamostatnit nejen v Sýrii, ale i v Turecku.

K jakým dalším obratům ještě za poslední půlrok došlo? Severní Korea zintenzivnila své provokace všeho druhu (balistické střely, jaderné hlavice, de facto usmrcení vězněného amerického civilisty, rétorika, příprava na podzemní jaderný test). Jen ponorky se tamnímu diktátorovi zatím moc nedaří. Tři odpálené rakety dokonce dopadly do japonské výlučné zóny. Incident však zůstal bez odezvy. Trump tvrdí, že mu s KLDR došla trpělivost. Také byl dokončen americký protiraketový štít v Jižní Koreji. Trump by však za něj chtěl zaplatit, což se Korejcům nelíbí. Projekt byl zahájen již za předchozí administrativy.

V Iráku bylo znovudobyto město Mosul. Obsazeno bylo prakticky bez boje v roce 2014 teroristickou organizací Islámský stát (bývalá sunnitská „prosaddámovská“ irácká odnož al‑Qaidy). Barack Obama v roce 2011 rozhodl o odchodu americké armády z Iráku, čímž se stal v tomto smyslu hlavním viníkem rostoucího chaosu i sektářského násilí. Obama i Trump poskytovali irácké armádě omezenou leteckou podporu. Již o rok dříve se obdobně podařilo znovudobýt město Fallúdža.

V Sýrii došlo ke krutému útoku nervovým plynem na civilisty. Podle americké strany útok provedl syrský režim. Obamovi se tedy zjevně nepodařil plán, jak v Sýrii ponechat diktátora, ale zároveň zcela vymýtit tamní obrovský arzenál chemických zbraní (s výjimkou chloru). Trump v reakci na útok zasáhl vojenskou leteckou základnu. Později dohodl společně s ruskou a jordánskou vládou vznik bezpečné zóny na jihu Sýrie, kam by se mohli v dohledné době vracet uprchlíci, zejména ti, kteří utekli právě do Jordánska. Obojí je velkou zásluhou Donalda Trumpa.

Mezinárodní ropný kartel OPEC oslabil, když nedokázal významně ovlivnit cenu ropy, ačkoli se po dlouhé době dokázal na podzim roku 2016 dohodnout na snížení její produkce. Velký podíl na tomto neúspěchu kartelu mají Spojené státy (Obamovy i Trumpovy) a Kanada s jejich těžbou břidlicového plynu. Ve Venezuele navíc probíhají rozsáhlé protesty proti tamnímu neschopnému socialistickému režimu.

Trump přiměl řadu členů NATO přinejmenším ke slibu, že začnou plnit svůj závazek armádních výdajů ve výši minimálně 2 % z ročního HDP. Zároveň si svou rétorikou o dluhu vůči NATO evidentně trochu znepřátelil německou kancléřku Angelu Merkelovou, možná dokonce záměrně (ale otázkou je, zda rozumně). Zejména evropské spojence pak také naštval, když na summitu G20 oznámil odstoupení od pařížské klimatické dohody.

Díky Trumpovi se výrazně zlepšily vztahy Spojených států se Spojeným královstvím. Vztahy s Francií se budou odvíjet až od politiky nového, středolevého francouzského prezidenta, ale jsou zatím na poměrně dobré cestě. Vztahy s Čínskou lidovou republikou se asi nakonec za Trumpa nezhorší tak výrazně, jak se čekalo. Trump dokonce Čínu prozatím ani neoznačil v pravidelné vládní zprávě za „měnového manipulátora“, čímž porušil předvolební slib. Když odstoupil od transpacifické obchodní smlouvy, v podstatě ji zrušil i pro ostatní zúčastněné státy. Slibuje však, že vyjedná smlouvu novou. Naproti tomu od smlouvy s Kanadou a Mexikem (NAFTA) nakonec neodstoupil, jen ji bude chtít upravit.

Při návštěvě Izraele a palestinského území Trump nezmínil otázku přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma a nakonec její přesun dokonce odložil. Začalo se spekulovat, že by se mohl pokusit o dojednání míru mezi Židy a palestinskými Araby. Otázka dalšího vývoje zůstává otevřená, aktuálně se vzájemné vztahy obou národů zhoršily, když Izrael nainstaloval u vchodů do mešit bezpečnostní rámy, kterými muslimové hromadně odmítají procházet.

S australským premiérem se Trump pohádal kvůli dohodě o přesídlení 1250 žadatelů o azyl do USA. Jeho známý imigrační dekret nebyl a není podstatný, ať už na něj máme názor jakýkoli. Pouze krátkodobě pozastavil vstup do USA lidem ze šesti nebezpečných států. Seznam těchto států byl stanoven již za Obamovy administrativy, takže se tím mezinárodní situace nijak nezměnila (snad s výjimkou Jemenu, kde se vztahy spíše zlepšují, což je však dáno jistou změnou vnitřních poměrů v důsledku probíhající války). Jak bylo možné očekávat, zhoršily se vztahy s diktátorskou Kubou a Mexikem.

Hlavním cílem Donalda Trumpa v zahraniční politice však je zrušení dohody s Íránem, která íránskému režimu uvolnila peníze blokované na zahraničních kontech a umožnila přístup k „jadernému“ materiálu. Saúdská Arábie i Izrael kvůli dohodě hrozily, že budou muset začít rozvíjet své jaderné programy. V tomto směru však Trump kromě hlasitých výhrůžek zatím vůbec nic neudělal. Ale přece jen má nyní za sebou pouze první půlrok.