To, že Miloš Zeman požaduje po vnučce Ferdinanda Peroutky Terezii Kaslové vyšší náhrady nákladů za jeho právní zastoupení advokátem, ukazuje na bídu právní úpravy odpovědnosti prezidenta. V širších souvislostech navíc celá kauza oslabuje důvěru občanů ve fungování justičního systému. Jde o „inženýrský“ výklad práva, kdy se normy vykládají podobně jako návod k rychlovarné konvici.
Náklady soudního řízení prezidenta by měla paní Kaslová hradit i přes to, že je očividné, že Ferdinand Peroutka nenapsal žádný článek „Hitler je gentleman“ – přestože Miloš Zeman uvedl opak, což je jádrem celého sporu.
Požadavek prezidenta má svůj původ v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, který žalobu Terezie Kaslové proti České republice zamítl. Soud rozhodoval o její žalobě na základě pokynu Nejvyššího soudu nikoli jako o žalobě na ochranu osobnosti, ale jako o žalobě na náhradu újmy způsobené státem nesprávným úředním postupem.
Soud konstatoval, že pro pronášení projevů prezidentem, které jsou dle soudu úředním postupem, žádné právní normy neexistují, a proto je prezident, resp. Česká republika nemohli ani porušit.
Právo není manuál ke konvici
Takový výklad práva je něčím, co se v právnické hantýrce označuje jako „inženýrský“ výklad práva, který považuje právní normy za něco jako návod na obsluhu rychlovarné konvice, aniž by je zasazoval do širšího kontextu právních a společenských norem a aniž by jim přiřazoval jakýkoli morální rozměr.
Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem není možné posuzovat izolovaně, ale v kontextu Listiny základních práv a svobod, ale i příslušných norem týkajících se ochrany osobnosti a v neposlední řadě i obecného korektivu dobrých mravů, mezi které zcela jistě patří i povinnost neuvádět v oficiálních projevech nepravdivé informace, které poškozují práva druhých.
Na druhou stranu je otázka odpovědnosti prezidenta za jeho difamační výroky skutečně složitá. Všechny soudy z různých stupňů soudní soustavy se shodly na tom, že v případě nepravdivých a urážlivých výroků Miloše Zemana na adresu novináře Ferdinanda Peroutky se nejednalo o výroky Miloše Zemana jakožto soukromé osoby, ale o výroky Miloše Zemana jakožto prezidenta republiky. Odpovědnost za tyto výroky tedy nenese Miloš Zeman, ale Česká republika.
Kdo odpovídá za prezidenta
Tato úvaha je zcela jistě správná. K zásahu do cti a důstojnosti Ferdinanda Peroutky tak došlo prezidentem, který ale v daném okamžiku vystupoval za Českou republiku, a tudíž případné sankce mohou postihovat pouze samotnou Českou republiku.
Dále provedený myšlenkový postup soudu však již pochybnosti vzbuzuje. Soudy vycházely z hypotézy, že výroky pronesené prezidentem v rámci jeho pravomoci nevybočují z plnění funkcí státu, tj. nejedná se o exces, ke kterému by došlo tehdy, pokud by prezident sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb. Pouze v případě, kdy by prezident vybočil z rámce fungování České republiky, tj. dopustil se zmiňovaného excesu, mohly by směřovat občanskoprávní sankce přímo proti němu.
Tato úvaha soudu je rovněž v zásadě správná a zcela by platila např. u difamačních výroků učiněných ministrem vlády České republiky. Soud však pomíjí skutečnost, že prezident je ve zcela jiném postavení. Podle Ústavy České republiky totiž není prezident republiky z výkonu své funkce odpovědný.
Okruh právních poměrů, na které dopadá neodpovědnost prezidenta republiky z výkonu jeho funkce, není v Ústavě vymezen. Je však zřejmé, že se jedná o dvě formy odpovědnosti, a to ústavně-politickou a právní. Absence ústavně-politické odpovědnosti vůči prezidentu republiky znamená, že žádný ústavní orgán není oprávněn na základě svého politického rozhodnutí docílit zániku jeho funkce.
Právní neodpovědnost prezidenta republiky vylučuje, aby mu v důsledku jeho protiprávního jednání spojeného s výkonem jeho funkce byla uložena sankce. Právní neodpovědnost se nevztahuje pouze k široce komentované odpovědnosti trestněprávní, ale i k odpovědnosti občanskoprávní, tedy i k odpovědnosti za výroky zasahující do cti a důstojnosti jiných osob.
Pokud je však založena právní neodpovědnost prezidenta za zásahy do cti a důstojnosti jiných osob, je velmi problematické, aby se tato neodpovědnost prezidenta měnila na odpovědnost státu.
Bezcenná omluva?
Jak již bylo uvedeno, Česká republika je odpovědná za výroky svých představitelů. Je tomu tak z toho důvodu, že představitel státu se považuje za zmocněnce státu, za něhož odpovídá Česká republika stejně, jako by újmu způsobila sama.
Pokud je však tento představitel neodpovědný, což znamená, že odpovědnostní právní poměr vůbec nemůže vzniknout, není žádného důvodu, proč by měl vzniknout ve vztahu k České republice.
Za urážlivé výroky prezidenta tedy nenese odpovědnost nikdo. Takový stav je nepřijatelný a je v rozporu s naším chápáním spravedlnosti.
I kdyby ale platilo, že za tyto urážlivé výroky nese odpovědnost Česká republika, vedlo by to rovněž k nežádoucímu výsledku, protože taková odpovědnost zcela narušuje koncepci sankčního charakteru odpovědnosti. Jakou asi satisfakci může pociťovat vnučka Ferdinanda Peroutky, pokud se jí omluví někdo, kdo do cti a důstojnosti jejího děda nezasáhl?
Právo je velmi neúplným systémem norem, které ze své podstaty nemohou postihovat všechny životní situace. O ústavním právu to platí ještě více. Kauza nákladů řízení Peroutkovy vnučky však naplno odhaluje bídu právní úpravy odpovědnosti, resp. neodpovědnosti prezidenta.
Soudní rozhodnutí o tom, že neexistuje žádný právní předpis, který by obsahoval zákaz urážlivých výroků při projevu prezidenta jakožto úředním postupu, je navíc momentem, který oslabuje důvěru občanů ve fungování justičního systému.
Text byl publikován na serveru HlídacíPes.org
