Jsme země pamětních světniček, bust a světlých památek velikánů. Kdo neskončil odlitý v sádře a v čítankách, jako by nebyl. Tomuto nevyhnutelnému osudu nakonec podlehl i Václav Havel. Není to žádná hanba, chudák Masaryk nedopadl jinak, ostatně mrtví se bránit nemohou.
Všechny ty komické události kolem poplatku za používání Havlova jména (magická třicítka, Jidáš inkasoval třicet stříbrných, doktoři 30 korun, Nadace vize jen 30 tisíc korun) jsou zlomem, který snad ukončí bující kult osobnosti.
Aby bylo jasno, není kult osobnosti jako kult osobnosti. Stalin byl jistě osobnost, protože to byl vrah nadčasového formátu. Gottwald měl svůj kult, protože to byl mimořádný vlezdoprdelka do příslušných míst prvně jmenovanému. Masaryk měl kult, neb se na něj slétli příživníci jako vosy na med. To není vina medu. Havel na tom byl podobně.
Je důstojné si Havla připomínat, ale všechno je otázkou míry. Havel byl živý člověk, který se během života vyvíjel, měl ctnosti i nectnosti. Co z něj jistě zůstane, je jeho vzdor vůči režimu, jeho mimořádná schopnost pojmenovat věci jednou větou, jeho snaha nehlásat to, co se líbí lůze. Lůza a komunisté, což bylo a je někdy (často) totéž, ho nenáviděli, čímž jen ukazují svou slabost. Je to marné, přes všechny chyby byl Havel jen jeden a ti ostatní jsou jen takoví šmudlíci, konkrétně oba jeho nástupci na Hradě. Brunátný a tučný bolševik Havla nenávidí, protože s ním prohrál.
Pak ještě Havla nenávidí všichni ti, co hlásají pověšení všech komunistů na lucerny a sami ani neumí udělat uzel na laně a 17. listopadu ještě pečlivě slinami lepili členskou známku ROH. Nebo všichni mašínovci, co hlásají odpor vůči režimu, aniž mu kdy nějak uškodili. Pro nikoho není dost dobrý. Buržoazní synek, co ho sice zavřeli, ale jistě jen tak fešácky, říkají ti, co sami neměli nikdy od tatínka ani domácí vězení.
Jenomže on je Havel
Mrtvé nelze porazit, ale ani ubránit. Sám Havel se stal předmětem uctívání, které je nebezpečné v jedné věci, v naříkání nad tím, jaká je to škoda, že už tu není. Budeme-li zcela upřímní, Václav Havel své odcházení začal už za života. Kdo čekal, že se prezident po odchodu z funkce osvobodí a zahrne nás vodopádem myšlenek a vůdčími idejemi, musel být zklamán. Nic takového se nestalo. Asi už to nešlo, protože svoji energii vypotřeboval na to, co oběma polistopadovým republikám věnoval. Jeden člověk, který mu byl blízký, mi kdysi řekl: „Víš, ona je to všechno pravda, co se říká, jenomže, on je to Havel.“ Přeloženo pro lid, on byl dost ješitný a narcistní, ale ty ostatní jeho vlastnosti ho držely vysoko nad průměrem. Jiní se tím nechali semlít úplně.
To, co je z Havla stále živé, je orientace naší země na Západ a odpor vůči totalitním režimům. Pomníčkem Havlovi bude to, když pošleme do příslušných míst východní loutky Zemana a Klause a připomeneme Číně, že nemá bourat kostely a zavírat disidenty. Lepší než pamětní deska by bylo, kdybychom Kubě řekli, ať propustí všechny politické vězně.
Už nefňukat
Už je načase, aby ti, kdo mluví o ideji občanské společnosti a demokracii a západních hodnotách, přestali lkát jako husitští sirotci a začali se chovat normálně. Náměstí a laviček už bylo dost. Teď je čas na normální politiku, která se na Havla v něčem může odvolat a v něčem nemá. Začít bychom mohli tím, že už nebudeme nic pojmenovávat.
Jeden buddhistický výrok říká: „Zabij svého Buddhu.“ Tím se myslí zabít svou vlastní falešnou představu, modlu, idol, kult. Stejně tak platí „zabij svého Ježíše“, „zabij svého Havla“. Musíme zabít každou mumii, protože svět patří živým. Představa dramatika, který psal absurdní hry a pak pokojně přihlížel tomu, jak se někdo klaní jeho světlé památce a zapaluje svíčičky u jeho busty, je bizarní.
Neustálé vzývání Havla je spiritismus. Nic proti spiritismu, jen je známo, že vyvolaný duch nemívá vyšší inteligenci a znalosti, než má ten nejlepší z přítomných účastníků seance. Bude lepší, když si přečteme něco od Havla, nebudeme se tím okázale chlubit, a pak se postaráme o sebe a svět podle zdravého rozumu.
