HISTORIE / Silou, která mu ještě zbývá, vytrhne pacient na lůžku ze své žíly kanylu a hodí ji doprostřed pokoje. „Teď už netrýznit, nač to prodlužovat,“ pronese tiše. Když se jeho ošetřující lékař vzdálí od lůžka, aby vyčistil injekční stříkačku, vyhrkne: „Nechoďte pryč.“ „Vždyť nejdu,“ uklidní jej lékař. Franz Kafka odvětí hlubokým hlasem: „Ale já jdu.“

Je tomu přesně 100 let, co 3. června roku 1924 ve svých čtyřiceti letech zemřel Franz Kafka, muž, který se po své smrti stal legendou. Dnes je považován za nejvýznamnějšího představitele pražské německé literatury, jednoho z nejslavnějších pražských židů a patrně nejznámějšího literáta narozeného v Praze. Sám se přitom za spisovatele však nepovažoval a přál si, aby jeho dílo skončilo v plamenech.

Na svých křídlech mne nese obtížným světem

Přišel na svět 3. července 1883 na Starém Městě pražském jako nejstarší syn židovského velkoobchodníka s galanterií Hermanna Kafky a jeho ženy Julie. Do rodiny se poté narodili ještě dva chlapci, Heinrich a Georg, ti zemřeli oba útlém věku, a o šest let později tři dívky. Sestry držely spolu a od Franze si zachovávaly odstup. Teprve mnohem později, když Franz onemocněl, nejmladší sestra Otýlie, zvaná Ottla, si ke svému bratru našla cestu a stala se pro něj jednou z nejbližších a nejdůvěrnějších lidí na světě. Sám o ní řekl: „Ottla mě opravdu doslova na svých křídlech nese obtížným světem.“

Jeho dětství bylo protkáno pocity samoty, pochybnostmi o sobě samém, neustálým stěhováním z místa na místo. Než mu bylo šest let, musel opustit své zázemí celkem pětkrát a pokaždé se mu novým domovem stala nějaká z ulic poblíž Staroměstského náměstí. Franzův učitel hebrejštiny Friedrich Thieberger vzpomínal, že když jednou hleděli z oken bytu Kafkových rodičů v Oppeltově domě dolů na Staroměstské náměstí, Franz ukazoval na jednotlivé budovy: „Tady bylo mé gymnázium, tam za ním je vidět univerzitu a kousek nalevo je můj úřad. V tomhle malém kruhu,“ a opsal prstem pár malých kroužků, „je uzavřen celý můj život“.

Nad Franzovými dětskými léty se až hrozivě tyčil stín jeho vysokého, ramenatého a úspěšného otce, který se dokázal svou pílí vypracovat z podomního obchodníka až na majitele velkoobchodu. Přísný byl nejen na sebe, ale i na svou rodinu. A na Franze, v němž spatřoval svého následníka a pokračovatele rodu, obzvlášť. 

Nechal jej na pavlači

Otcova výchova byla založena zejména na příkazech, napomenutích, zákazech a trestech. Franz ještě po letech ve svých denících vzpomínal, jak jedné noci, když byl malý chlapec, fňukal o vodu k pití, „jistě ne proto, že bych měl žízeň, nýbrž pravděpodobně jednak proto, abych zlobil, a jednak proto, abych se nějak zabavil“. Když se otcovy hrozby minuly účinkem, vzal malého Franze z postele, odnesl ho na pavlač a jen tak, jak byl, v noční košili, jej tam zavřel. „Ještě po letech jsem trpěl mučivou představou, že skoro pronic zanic přijde obr, můj otec, poslední instance, a odnese mě z postele na pavlač, a že jsem tedy pro něj takové nic.“

Jejich komplikovaný vztah vyjádřil Franz Kafka v roce 1919 v Dopisu otci, který nikdy nebyl odeslán, nikdy nebyl doručen. Podle jeho přítele Maxe Broda měl Franz v úmyslu jej otci skutečně předat prostřednictvím své matky, avšak ta jej svému synovi po pár dnech vrátila, „asi s několika chlácholivými slovy“.

„Nejmilejší tatínku, jednou, bylo to nedávno, ses mě zeptal, proč tvrdím, že z Tebe mám strach. Nevěděl jsem, jako obyčejně, co Ti mám odpovědět, a to zčásti právě kvůli strachu, který z Tebe mám,“ začíná svůj dopis.

Jako když odsouzenec dostane milost

Vzpomíná v něm mimo jiné na strach, který měl z výprasku, jenž nikdy nepřišel. „Ale křik, Tvůj zrudlý obličej, to, jak sis rychle odepínal šle a pokládal je na opěradlo židle, aby byly pěkně po ruce, to všechno bylo pro mne skoro horší. Bylo to, jako když mají někoho oběsit. Když ho skutečně oběsí, pak je mrtvý a je po všem. Když si ale musí prožít všechny přípravy k oběšení a dozví se, že mu byla udělena milost, teprve když mu oprátka visí před obličejem, pak tím může trpět po celý život. Navíc se ze všech těch mnohých případů, kdy jsem podle Tvého jasně vyjádřeného mínění zasluhoval výprask a jen o vlásek mu z Tvé milosti unikl, nahromadil jen ještě větší pocit viny. Kam jen jsem pohlédl, všude jsem byl tvým dlužníkem.“

Franzova maminka byla jemná, citlivá a lásky ke svým dětem v sobě nosila přehršel. Ale neměla příliš času na to, aby ji mohla dostatečně projevit – celé dny pomáhala svému muži v obchodě, po večerech se stávala jeho společnicí při hraní karet. Rodina se setkávala především u večeří, protkaných otcovými výtkami, a matka, byť s ním mnohdy vnitřně nesouhlasila, se přidávala na jeho stranu. Chlapec tak trávil většinu svých dětských dnů sám, v obklopení českého personálu, postrádal rodinné teplo a vřelejší projevy náklonnosti.

Hermann Kafka chtěl pro Franze tu nejlepší budoucnost a věřil, že německá výchova mu poskytne do budoucnosti lepší životní perspektivu. Chlapcovy kroky tedy nejprve vedly do německé chlapecké školy v Masné ulici a poté na německé státní gymnázium na Staroměstském náměstí. Po jeho absolvování začal studovat práva na německé části pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, navštěvoval také přednášky z germanistiky a dějin umění.

Živil ducha pilinami

Obavy z neúspěchu a nechuť ke studiím stále rostly, domníval se, že jak rodiče výchovou, tak i škola svou výukou v dítěti potlačuje jeho osobitost. V Dopisu otci přiznává: „Studoval jsem tedy práva. To znamenalo, že jsem pár měsíců před zkouškami za značného nervového vypětí živil ducha vyloženě jen pilinami, které kromě toho byly už předtím přežvýkány v tisíci hubách.“

Němčina byla jeho mateřštinou, v němčině přemýšlel, v němčině psal. Ovládal ale i češtinu, chodil na česká divadelní představení nebo přednášky, byl v kontaktu s všednodenním životem Čechů. „Nikdy jsem mezi německým národem nežil,“ svěřil se přítelkyni Mileně Jesenské. „Němčina je mi mateřštinou, a proto pro mě přirozená, ale čeština je blízká mému srdci.“ Silný vztah choval i k Praze. Svému příteli Oskaru Pollakovi v dopise v roce 1902 napsal: „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo – ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.“

Snad to byla společná touha po umělecké tvorbě a světě svobodného vyjádření, snad i společná nelibost ke studiu, co svedlo v roce 1902 dohromady Franze Kafku s Maxem Brodem, budoucím všestranným literátem, kritikem, překladatelem i prostředníkem mezi německou a českou kulturou. Max Brod rozpoznal ve Franzovi jeho výjimečnost a mezi oběma mladíky se zrodilo pevné přátelství, které utnula až Kafkova předčasná smrt. I po ní ale Max Brod pečoval o odkaz a dílo svého celoživotního přítele, přinesl svědectví o jeho povaze a vnitřních zápasech, právě jeho zásluhou může Kafkovu tvorbu dodnes obdivovat celý svět.

Ve své životopisné monografii s názvem Franz Kafka z roku 1937 Max Brod mimo jiné rozbíjí představu, jakou mnozí o spisovateli chovají dodnes, obrázek věčně mrzutého, smutného až zoufalého člověka, bloudícího pražskými ulicemi, cítícího se jako věčný cizinec ve světě, který jej obklopuje. 

Smál se často a rád

„Člověku bylo dobře v jeho blízkosti,“ píše Brod. „Bohatství myšlenek, které pronášel většinou vesele, činilo z něho, abych se zmínil jen o tom nejnižším stupni, přinejmenším jednoho z nejzábavnějších lidí, s jakými jsem se kdy setkal – přes jeho skromnost, přes jeho klid.“ Mluvil málo, ve velké společnosti nepromluvil celé hodiny. A kdykoli něco řekl, okamžitě tím vzbudil pozornost, protože svými slovy vždy „trefoval hřebíček na hlavičku“. 

„A v důvěrném rozhovoru se jeho jazyk někdy podivuhodně rozvázal, dovedl se nadchnout a uchvátit, žertování a smích pak nebraly konce; ano, rád se smál, a srdečně, dokázal rozesmát i své přátele,“ líčí dále Brod. Ve svízelných situacích se na něj obraceli přátelé a on jim vždy dokázal dát dobrou radu. Jen sám sobě poradit nedokázal, sám sobě býval nepřítelem – myšlenky o vlastní nedostatečnosti z mysli úplně vymýtit nedokázal.

Rád chodil do divadel, do kin, zajímal se o českou politiku a stále více i o zdravý životní styl. „Samozřejmě nepiju alkohol, kafe a čaj a většinou nejím čokoládu,“ napsal v jednom z dopisů. Postupně se stal vegetariánem, v zimě i v létě spával při otevřeném okně, sportoval, věřil v sílu slunečních paprsků i čerstvého vzduchu.

Jak se osvobodit a neroztrhnout

„Nesmírný svět, který nosím v hlavě. Ale jak osvobodit sebe a jak osvobodit ten svět a neroztrhnout se přitom. A tisíckrát raději se roztrhnout než ho v sobě zadržovat nebo pohřbít. K tomu tu přece jsem, to je mi naprosto jasné,“ povzdychl si v deníku v červnu roku 1913.  Na jiném místě píše o psaní jako o „formě modlitby“, „o jediné touze“, o tom jediném, „co jej dovede uspokojit“ a o umění, které podle něj slouží náboženskému principu a díky němuž dostává život smysl. 

Zato zaměstnání „je pro mne nesnesitelné, protože odporuje mému jedinému povolání, a tím je literatura“. Nejprve pracoval u pojišťovny Assicurazioni Generali, poté díky přímluvě přítele ze studií nastoupil do Dělnické úrazové pojišťovny, v jejíchž zdech prožil celkem čtrnáct let – od roku 1908 až do svého předčasného penzionování v roce 1922. Vynikal mimořádnou svědomitostí, své povinnosti plnil vždy pečlivě a vzorně. Přesto na svou práci pohlížel jako na překážku v psaní. A právě tento dvojí život, to neustálé oscilování mezi světem psaní a úřadem, se stal zdrojem jeho neustálého vnitřního soužení.

Kafkovy první texty vyšly v roce 1908, v mnichovském časopise Hyperion a v Brodově almanachu Arkadia. Za života mu vyšla jen menšina díla. Psal, škrtal, psal a opět škrtal. Dny naplněné psaním střídaly dny plné neschopnosti cokoliv napsat, chvíle spokojenosti s jeho tvorbou následovaly pocity marnosti. „Psaní pro něj bylo spásou i zatracením, jednou sladkou odměnou, podruhé službou ďáblu, posilou i trýzní, štěstím i zoufalstvím, překážkou na cestě životem i útočištěm v čase beznaděje a porážek,“ uvádí Eduard Goldstücker, československý germanista a profesor dějin německé literatury.

Vztahy plné bouří

„Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, které přijdou, zachovat je v tomto nejistém světě, a dokonce je ještě trochu vést, je podle mého přesvědčení to nejzazší, čeho člověk může vůbec dosáhnout,“ píše v Dopisu otci. S první dívkou, která v něm probudila touhu po manželství, se potkal v srpnu roku 1912. Felice Bauerová od něj během dalších pěti let obdržela téměř 600 dopisů a pohlednic, jejich vztah prošel bouřlivým vývojem, mnoha turbulencemi, dvakrát se zasnoubili, dvakrát se zásnuby zrušily. 

Felice příliš nerozuměla Franzovu vnitřnímu boji mezi touhou po manželství a potřebou samoty, mezi přáním založit rodinu, povinností ji finančně zaopatřit a zároveň se oddávat bytostné potřebě psaní. Nakonec se dívka po definitivním rozchodu s Kafkou vdala za jistého berlínského obchodníka Marasse. „Chovám k F. lásku nešťastného vojevůdce k městu, jehož nemohl dobýt, jež se však přesto stalo něčím velikým – šťastnou matku dvou dětí,“ píše Kafka Brodovi v roce 1921.

Živoucí oheň

Ani další Kafkovy vztahy s ženami nebyly bez komplikací. Podruhé se zasnoubil s židovskou dívkou Julií Wohryzkovou, „veselým a bezstarostným děvčetem, s nímž jsem prožil chvíle pohoršlivého smíchu“. Když už v roce 1919 měli přislíbený byt ve Vršovicích a datum svatby, Kafka ze svatby vycouval. Definitivní zánik vztahu o rok později přiživilo i seznámení Franze s novinářkou Milenou Jesenskou.

Mezi Vídní, kde Jesenská žila v nepříliš šťastném manželství s Ernstem Pollackem, a severoitalským Meranem, kde se Kafka zotavoval z nemoci, začaly v roce 1920 proudit dopisy. Sešli se jen dvakrát. „Ona je živoucí oheň, s jakým jsem se dosud nesetkal,“ napsal o ní Brodovi, ona po jeho smrti psala do nekrologu: „Byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.“

Přestože se rozešli, kvůli nesouladu v temperamentu i Milenině nechuti opustit svého muže, z jejich vztahu vzešlo mnohé – na straně Kafky souborné dílo s názvem Dopisy Mileně, ona překládala Kafkovy spisy do češtiny, a tím je přiblížila české společnosti.

Stála mu po boku až do konce

Poslední ženu svého života, Doru Diamantovou, devatenáctiletou dívku židovského původu, potkal roku 1923 v přímořském letovisku Graal-Müritz u Baltského moře. Kafka se rozhodl neuposlechnout námitky rodiny, opustil Prahu a začal s Dorou žít v Berlíně, v tom vytouženém městě, které považoval za jakousi „přestupní stanicí“ do Palestiny, kam ve svých představách směřoval. 

Nebyl to lehký život. V časech obrovské inflace a pouličních nepokojů častokrát neměli ani na zaplacení elektřiny, jídlo, které jim posílali Kafkovi rodiče z Prahy, si ohřívali na nedopalcích svíček, chybělo jim uhlí, několikrát se museli stěhovat, Kafka popisoval korespondenční lístky do posledního kousíčku. Navíc se stále více hlásila o slovo nemoc. 

První chrlení krve postihlo Kafku už v srpnu roku 1917. S nemocí i tělesnou slabostí a únavou se léčil v nejrůznějších sanatoriích a lázních napříč evropskými zeměmi, navzdory snahám lékařů postupem času scházel více a více. „Všecky hrůzy překonala 10. dubna zpráva,“ zapsal si v roce 1924 do deníku Max Brod, „že Kafka byl převezen do sanatoria Wiener Wald. Vídeňská klinika. Zjištěna tuberkulóza hrtanu. Strašlivý, nešťastný den.“

Franzova rodinka

Poslední týdny trávil v sanatoriu v Kierlingu, vesnici blízko Vídně. Dora a lékař Robert Klopstock, uznávaný specialista na plicní tuberkulózu, si v žertu začali říkat „Franzova rodinka“. Věděli, že každý den jsou tváří v tvář smrti, že každý den, kdy jí nedovolí přijít, je malým vítězstvím. „Zabijte mě, nebo jste vrah,“ prosil začátkem června 1924 Kafka Klopstocka o takovou dávku morfia, která by ukončila jeho trápení. Jeho přání zůstalo nevyslyšeno.

Třetího červnového dne vydechl naposledy. Jeho lékař vzpomínal: „Mírnost jeho lidského života je tatam, jen jeho nesrovnatelný duch formuje dosud jeho strnulou drahou tvář. Tak krásná je jako stará mramorová bysta.“ Mrtvé tělo Franze Kafky bylo uloženo do rodinné hrobky na Novém židovském hřbitově na pražském Žižkově, kam později pohřbili i jeho otce a matku. Jeho tři sestry, jež se nakonec staly obětí holocaustu, tam připomíná pamětní deska. 

Franz Kafka odcházel z tohoto světa s přáním, aby všechny jeho nevydané rukopisy byly bez milosti spáleny. Dora sice nějaké Kafkovy spisy uchovala, avšak roku 1933 během razie jejího bytu padly do rukou gestapa. Max Brod odmítl poslední žádost svého přítele uposlechnout. Naopak, ve dvacátých letech začal jeho pozůstalost vydávat, kromě Franzových povídek či deníkových zápisků tak mohly světlo světa spatřit romány Proces, Zámek, Amerika či novela Proměna. Díla, která jej po druhé světové válce vymrštila mezi klasiky literatury 20. století.

Marnost a tragédie

Řádky jeho knih, plné pocitů vyřazenosti a izolace, absurditou a ironií, odlidštění a ztráty logiky, bezvýchodnosti a tragičnosti, ovlivnily celé generace čtenářů i literárních autorů. Jak podotýká Eduard Goldstücker: „Na otázku, co v něm nacházejí, je bezpočet odpovědí. Souhrnně a zjednodušeně lze snad říct, že je Kafkovo dílo uvádí do světa, v němž žijí a ve kterém již nelze spoléhat na staré jistoty, kde víra ve stálý pokrok zklamala; do světa, který rozleptává tradiční lidská společenství, zahání jedince do samoty, vzbuzuje v něm pocit provinění, jakož i touhu prolomit svou izolaci a začlenit se do nového, době odpovídajícího společenství, nalézt v něm duchovní domov a řád žití a umírání.“

Kafkovi hrdinové se nechtějí vzdát, podnikají výpravy za ztraceným smyslem, věří v návrat síly, která udržovala lidská společenství pohromadě a dávala jim hlubší smysl. Tyto výpravy sice končívají tragicky, přece jen však „nabádají k nepoddajnosti a vrhají na duševní svízele doby, která je pořád i dobou naší, světlo snad nejostřejší“. I díky tomu jeho psaní vábí, oslovuje a znervózňuje dodnes.