Jednu z rolí ztvárnil slovenský rapper Rytmus FOTO: CinemArt / se souhlasem
FOTO: CinemArt / se souhlasem
RECENZE / Na Slovensku už vzniklo tolik politicky podbarvených thrillerů (Únos, Ostrým nožem, Sviňa …) i dokumentů (Ukradený stát…), které tvrdí, že stát ovládají zločinecké skupiny, až je s podivem, že se tato země ještě nerozpadla. Ať si jejich tvůrci jako kulisu zvolili nedávnou minulost, nebo současnost, pokaždé upozorňovali na sepětí těchto struktur s vládními špičkami, načrtávali nefunkční policii i soudy a hlavně zdůraznili bezmocnost každého, kdo by se chtěl takovým zlořádům vzepřít, odhalit, co se skrývá v jejich pozadí.
Nejnovější položkou této námětové vlny, svým způsobem navazující na obdobně zacílenou (nejen) italskou tvorbu z 60. a 70. let, je Válka policajtů, tento týden vstupující do tuzemských kin. Stejně jako v případě Svině, částečně inspirované Kuciakovou vraždou, ji scenáristicky zpracoval opět Arpád Soltész a režie se ujal (tentokrát zcela samostatně) Rudolf Biermann, dosud známý spíše jako producent. Spojení těchto dvou funkcí mu dovolilo příběh natáhnut na dvě a půl hodiny.
Válka policajtů pokrývá temnou dobu 90. let, kdy se i na Slovensku uchytila dobře organizovaná zločinecká seskupení včetně cikánských (tam se v roli bosse věrohodně uplatnil rapper Patrik „Rytmus“ Vrbovský), která si postupně vymezila sféry vlivu i „podnikání“, kam patří finanční podvody, krádeže, pašování drog i vraždění. Odstranit nepohodlného člověka nepředstavovalo žádný problém – prostě beze stopy zmizel z povrchu zemského. U našich východních sousedů se toto bezpráví pojilo zejména s Mečiarovou érou, kdy chapadla organizovaného zločinu pronikla do nejvyšších míst včetně SIS (Slovenská informačná služba, která by měla dohlížet na dodržování zákonů) a čerpala odtud ochranu.
Osudová chyba
Soltész a Biermann zavrhli postavu čestného, veskrze příkladného policisty, naopak jejich takzvaně kladní hrdinové, pohybující se ve zkorumpovaném policejním prostředí a v blízkosti všeho schopných zločinců, si osvojili stejně brutální praktiky. Navíc se dennodenně zpíjejí, snad aby zahlušili aspoň na chvíli pocity zmaru. Už je nebaví lapat zločince, kteří budou vzápětí – na pokyn shůry – propuštěni na svobodu a usvědčující důkazy zmizí v nedohlednu, ostatně sotva se lze smířit s tím, že očividná vražda se vydává za dopravní nehodu. Kolegové i nadřízení je vnímají jako potížisty, kteří ustavičně narušují pravidla i poklid. Takže sotva se lze divit spolupráci s tím „hodnějším“ podsvětím, které se chová řekněme uměřeně, ochotno dodat potřebné informace nebo občas pomoci při zneškodnění společných protivníků. Přesně podle přísloví, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
Takovým (anti)hrdinou je kapitán Miko, jehož ztělesňuje Alexander Bárta, u nás dosud málo známý představitel drsných, ale i bezradných chlapů. Zprvu přijímá nelibě, když za parťáka dostane prý „slušňáka“ Igora Molnára (s tím si dobře poradil Juraj Loj, jenž se sebe upozornil vedlejší rolí v Šarlatánovi), hlásá, že se nevyplácí někomu věřit, protože by tě mohl zradit, ale v Molnárovi záhy nalezne stejně smýšlejícího chlapíka, společně pak prožívají a zapíjejí návaly bezútěšnosti. Jenže Molnár se dopustí té osudové chyby, že se – těžce opilý – vypraví do jednoho podniku vlastněného právě zločinci, aby jim sdělil své mínění o nich.
Bez potřebné uhrančivosti
Válka policajtů se vyznačuje větší snahou zaujmout diváka nenadálými zvraty a zákrutami, avšak dějová linka se co chvíli zasekává, plyne přerývaně a dýchavičně, schází ji potřebná uhrančivost, s jakou by si diváka plně podmanila. Dosti povrchně a jednorozměrně charakterizuje jednotlivá prostředí. Autorům nepomohlo, že se dokonce rozhodli obětovat jednu z ústředních figur dříve, než dojde k rozuzlení celého příběhu (a Miko sezná, že další spřízněnou duši, ochotnou se k němu přidat, nakonec vždycky někde najde). Ústřední postavy vnímám jako zbytečně chtěné, okázale vnucované (včetně záliby v klasické hudbě, která se průběžně line z gramofonových desek), i motiv opakované opilosti se stává pouhou vějičkou, jak jim vtisknout více rozporuplnosti, s níž přitom musíme soucítit.
Navíc pojetí sice vedlejších, ale z dramatického hlediska důležitých figur je silně poplatné vyprázdněným žánrovým klišé – mám na mysli jak psychopatického nájemného vraha, jenž má Mika zlikvidovat, tak lékařku, s níž Miko naváže intimní vztah, aniž tuší, že právě ona je záhadným fantómem, jenž zpíjejícím se návštěvníkům nočního baru sype do pití omamné látky, načež je bezvládné okrádá a ještě jim bere klíčky od auta – ukáže se, že jen proto, aby nemohli řídit opilí. Její převleky i schopnost předstírat různé povahy pak jako by vypadly z úplně jiného filmu.
Z Biermanna zjevně nikdy nebude prvotřídní režisér, ve vyprávění zanechává zbytečně prvoplánové stopy, příliš okatě chce předvádět šíří epického záběru i náhle komorní zacílení, najmě Mikovy kradmé schůzky se spřáteleným šéfem jednoho z gangů vyznívají až směšně pro svou zádumčivou vážnost. Občas si neví rady s (nechtěnou?) komediální nadsázkou jako v případě policejní úřad očurávajících cikánů, kteří si tak zjednávají neprůstřelné alibi, nebo v souvislosti s výstražným zapálením auta, kdy žháři mdlejšího rozumu volí vozidlo zcela náhodně, neboť netuší, na které by se měli zaměřit. Kameraman Martin Štrba zvolil málo přívětivé, chmurné barevné odstíny, ustavičné pošmourno se usadilo i v neútulných kancelářích a bytech, v hospodách a barech, v městských ulicích i v zdrsnělé krajině, aniž by to režisér promyšleněji zužitkoval. Východoslovenské reálie vtiskly do příběhu i poněkud odlišnou, ne vždy plně srozumitelnou „východňarskou“ mluvu, takže tentokrát přítomnost českých podtitulků nevnímám jako nadbytečnou.
