HISTORIE / Hrdost, odvaha, přátelství, radost z přežití na bitevním poli posetém smrtí a beznadějí. Jeden z nejvýmluvnějších a nejikoničtějších snímků z druhé světové války a jedna z nejslavnějších fotografií v dějinách vůbec v sobě ukrývá vše. Je tak dokonalá, že její autor až do své smrti čelil obviněním, že jde o podvrh.

Ivodžima, od roku 2007 oficiálně nesoucí svůj předválečný název Iwoto, je nenápadný vulkanický ostrůvek uprostřed Tichého oceánu, rozkládající se na ploše necelých třiceti kilometrů čtverečních. Před propuknutím druhé světové války byl domovem pro necelou tisícovku lidí. Během ní se však stal dějištěm jedné z nejkrvavějších bitev tichomořské války a místem smrti pro tisíce vojáků obou znepřátelených stran.

Malý ostrov byl totiž bezvýznamný jen zdánlivě. Svou vzdáleností zhruba 1 200 kilometrů od Tokia skýtal ideální strategickou pozici pro vybudování letecké základny s plánem pozdějšího bombardování samotného Japonska i přípravy invaze na Okinawu, která odstartovala prvního dubnového dne roku 1945.

Američané předpokládali, že Ivodžimu si podmaní hladce. Jejich síla 110 000 mužů znamenala více než pětinásobnou převahu oproti necelým 21 000 japonských vojáků. Jenže se přepočítali. Ostrov se měl stát vůbec prvním místem na samotném japonském území, na němž se američtí vojáci plánovali vylodit. A to se Japonců hluboce dotýkalo, to nemohli zkrátka dopustit. 

Klid před bouří

Tentokrát bylo něco jinak. Ráno 19. února roku 1945 pláže Ivodžimy vypadaly na první pohled klidně. Americké vojáky, zvyklé z předchozích tichomořských konfliktů, například na Tarawě nebo Saipanu, na okamžitý a zuřivý odpor hned při vylodění, tu nyní vítalo ticho. Podezřelé ticho.

Vojáci americké námořní pěchoty přešli pláž a postupovali do hlubin ostrova. Později někteří z nich vzpomínali, že právě tento klid jim připadal děsivější než střelba. Tušili, že to není jen tak. A nemýlili se. Po tři sta metrech začali sestupovat po strmém svahu ze sopečného popela, na nerovném povrchu klouzali a padali, když tu náhle vzduch pročísla palba japonského dělostřelectva. Vojáci se neměli kde ukrýt, sopečná půda znesnadňovala jejich pohyb, střelba je zasypala a ochromila. Počet padlých mužů rychle narůstal.

Japonci se ve skutečnosti na obranu připravovali celé měsíce. Pod vedením japonského generála Tadamičiho Kuribajašiho celý ostrov doslova protkali sítí podzemních tunelů, bunkrů a jeskyní – odhaduje se, že obránci vytvořili až dvacet kilometrů propojených podzemních cest. Místo aby bránili pláž, raději vyčkávali, až nepřítel přijde blíže, do pasti.

Nejintenzivnější palba přicházela z tmavého kuželovitého masivu, základny japonské obrany, z vyhaslé sopky Suribači. Nabízela Japoncům skvělý výhled na postup Američanů a ideální místo pro útok. Dobyvatelé ostrova si rychle uvědomili, že pokud chtějí mít šanci na úspěch, musejí si nejprve tuto přírodní dominantu podmanit. 

Bitva, která podle optimistických předpokladů měla trvat jen několik dní, se protáhla na pět týdnů těžkých bojů, krveprolití nebralo konce. Japonci bojovali zuřivě, fanaticky, za žádnou cenu se nechtěli vzdát. Jejich hlavním cílem bylo uštědřit nepříteli co nejvíce ran – a to se jim zprvu dařilo. Jen během prvního dne padlo na šest stovek amerických vojáků, zhruba ještě jednou tolik jich utrpělo zranění. 

Byla tam vlajka!

Každý metr postupu vpřed stál životy. Na Iwodžimu hned dalšího dne dorazily americké posily, dobýt Suribači se však stále nedařilo. Těžké boje probíhaly na souši i na moři. 

Naděje svitla 23. února. „Bylo to pátý den poté, co jsme přistáli,“ vzpomínal válečný veterán Bill Montgomery pro National Geographic. „Byl jsem úplně sám, ležel jsem na svahu na okraji letiště, když jsem zaslechl troubící lodě. A chlapci v zákopech začali jásat.“ Očima zapátral po okolí a spočinul pohledem na sopce Suribači. To, co spatřil, mu do jeho vyčerpaného těla vlilo sílu a nadšení. „Podíval jsem se a byla tam vlajka! To byl tak skvělý pocit!“

„Uvědomil jsem si, že to konečně bylo za námi. Tolik z nás bylo zabito, tolik padlo. Zvládli jsme to,“ vybavoval si své pocity při pohledu na vlající americký symbol na japonské hoře. Bohužel se mýlil.

Japonská obrana se vytrvale odmítala vzdát, bitva zuřila další měsíc. Ještě v půli března Američané zachytili vysílání generála Kuribajašiho. Znělo: „Nejedli jsme ani nepili pět dní, ale náš bojový duch je silný. Budeme bojovat až do konce.“

Vztyčení americké vlajky se nicméně stalo důležitým momentem nejen pro bojující vojáky přímo na ostrově, ale i jedním z nejslavnějších obrazů celé druhé světové války, mementem tvrdých bojů v Tichomoří. Tento okamžik zachytil fotograf Joe Rosenthal a navždy tak proměnil dějiny válečné fotografie.

Pozdě, přece včas

Snímek šestice vojáků s americkou vlajkou na území nepřítele se stal nesmrtelným. Noviny jej opakovaně otiskovaly a otiskují dodnes, stal se předlohou pro památník americké námořní pěchoty, odhalený v roce 1954, vycházel na poštovních známkách, autorovi ještě téhož roku přinesl zisk prestižní Pulitzerovy ceny za fotografii. 

To vše díky prchavému okamžiku, kdy Rosenthal natočil svůj fotoaparát správným směrem a stiskl spoušť, aniž by se podíval do hledáčku. Výsledná fotografie zachycuje nejen důležitou chvíli samotné bitvy, ale i odvahu vojáků, jejich přátelství a spolupráci, a to tak dojímavým a napínavým způsobem, že mnozí až do autorovy smrti v roce 2006 hovořili o tom, že jde o podvrh.

Slavný snímek málem vůbec nevznikl. „Jak jsem se škrábal nahoru po stále příkřejším sopečném svahu, přemýšlel jsem, zda to vůbec stojí za tu námahu,“ vzpomínal později sám Joe Rosenthal. Cestou potkal námořního fotografa Louise Loweryho, který mu oznámil, že vlajka už byla vztyčena. Přitáhla ovšem pozornost japonských jednotek a ty spustily palbu, při níž si Lowery rozbil svůj fotoaparát, proto nyní mířil opačným směrem pro nové vybavení. Film uvnitř přežil. Snímek zachycující první vztyčení vlajky na Iwodžimě se ovšem nakonec ani zdaleka nestal tak slavným.

Rosenthal se chtěl otočit a vzdát to. Nakonec pokračoval dál. Doufal, že alespoň nějaké dobré záběry pořídí. Na vrcholu si všiml týmu mariňáků, kteří se chystali vztyčit jinou vlajku, větší, na příkaz vedení, aby symbol vítězství byl viditelný z celého ostrova. Fotograf se zaradoval. Dorazil pozdě, ale přesto právě včas.

Snímek na věčnost

Málem se mu ale podařilo propásnout i tento okamžik. „Nestojím ti v cestě, Joe?“ zeptal se ho filmový kameraman na vrcholu. Rosenthal se otočil, aby se na něj podíval – a málem minul záběr století. Koutkem oka však postřehl pohyb mariňáků, namířil na ně aparát a bleskově stiskl spoušť. Pořídil ještě další snímky, už promyšleněji, a poté poslal film k vyvolání a zpracování svým kolegům do San Francisca, aniž by tušil, co se mu právě podařilo zachytit.

„Tady je jeden na věčnost,“ prohlásil o snímku editor agentury John Bodkin. O dva dny později jej agentura AP vydala a okamžitě jej zakoupily stovky novin, snímek se rozletěl do světa. V porovnání s Loweryho fotografií byl esteticky silnější, prvek samotného procesu vztyčení vlajky působil dramatičtěji a sebevědoměji, roli sehrálo i silné mediální pokrytí agentury AP, pro niž Rosenthal pracoval. 

K mýtům o podvrhu přispěl Rosenthal sám, když mu novináři na počátku března gratulovali k úspěšné fotografii a ptali se, zda ji aranžoval. Protože ještě tehdy netušil, o jakém snímku mluví, a myslel si, že hovoří o hromadné fotografii vojáků, odpověděl: „Ano, ano, musel jsem na ní pracovat a dostat tam všechny vojáky, protože byli unavení a špinaví a všude v okolí byly jeskyně a občas do nich museli střílet.“

V rádiu pak zaznělo, že Rosenthal vylezl na Suribači poté, co už vlajka byla vztyčena, a vojáky prý naaranžoval do mnohem dramatičtější pozice. I když se mu později tvůrci pořadu omluvili a sám Rosenthal se celá léta snažil tuto zprávu vyvrátit, mýtus si začal žít svým životem a dodnes se občas někde objeví. 

Vlající vlajka zatím na ostrově zvyšovala morálku a dodávala naději stále bojujícím a vyčerpaným americkým vojákům. „Dokonce i po setmění, při záblescích dělostřeleckých granátů bylo vidět, jak tam stále stojí, stále vlaje,“ vyprávěl další pamětník, Jack Thurman, tehdy devatenáctiletý ostřelovač.

Z šesti hrdinů zvěčněných na fotografii tři padli. Jedním z nich byl i příslušník námořní pěchoty Michael Strank, slovenský rodák ze spišské vesničky Jarabina.

Krvavý účet za vítězství

Bitva utichla až 26. března. Ještě další týdny a měsíce však zůstávali na ostrově ukrytí japonští vojáci odmítající se vzdát. Cena za dobytí ostrova byla obrovská. Ze 110 tisíc amerických vojáků, námořníků a pilotů se ztráty vyšplhaly na 26 tisíc – necelých sedm tisíc mužů padlo, přes 19 tisíc jich bylo raněno. Na japonské straně zemřeli téměř všichni obránci včetně generála Kuribajašiho, u něhož není jisté, zda padl rukou nepřítele, nebo se pro smrt rozhodl sám.

Bill Montgomery se stal jedním z mála mariňáků, kteří vydrželi celý 37denní boj, den za dnem. Z padesáti mužů v jeho jednotce přežilo jen asi šest.

„Nikdy jsem nechápal, proč zrovna já jsem nikdy nebyl zasažen. Cítil jsem se provinile a vděčně zároveň,“ přiznal. „Ke konci nám řekli, abychom mrtvé nanosili k silnici, aby je mohli naložit na náklaďáky a odvézt na hřbitov. Hodně těl tam zůstalo ležet asi týden. Když je pak muži chtěli vzít, stávalo se, že chytli mrtvého mariňáka za ruku nebo za nohu – a ta se utrhla od těla. Nebyl to příjemný pohled. Vlastně si nepamatuju, že bych na Iwodžimě viděl něco příjemného. Tedy kromě lodi, která nás odvezla pryč.“