Iveta Bartošová v bezvadném podání herečky Anny Fialové. FOTO: TV Nova / se souhlasem
FOTO: TV Nova / se souhlasem
RECENZE / V pátek večer začne končit rozsáhlý a zhusta promovaný projekt TV Nova a její placené platformy Voyo o životě zpěvačky Ivety Bartošové. Volba na dívku z Frenštátu kdysi nepadla náhodou. Její mediálně sledovaný, tragický osud se jevil jako ideální látka schopná zlomit nechuť průměrného českého diváka platit za televizní obsah. Nic ve zlém, prostě vydělávat druhým je zřejmě Ivetin životní i posmrtný úděl.
Není náhodou, že u příležitosti desetiletého výročí zpěvaččina tragického konce nasadila TV Nova třídílný dokument, který kromě toho, že byl skutečně zevrubný, posloužil k tomu, aby se diváci nedočkavě vrhli na poslední část trojdílné dramatizace jejího osudu. Na tu nejsmutnější.
Opět se sešla skupina tvůrců, která celý ten problém tak trochu panoptikálního světa českého showbusinessu vzala vážně. Režisér a scenárista Michal Samir společně s kreativním producentem Novy Matějem Podzimkem byli od začátku výkonnými a efektivními motory projektu. Proč? Protože se poctivě pokoušejí sdělit něco, co přesahuje nešťastné aktéry příběhu a tendenční popěvky dívky, vnášející do životů jejích příznivců instantní pohádkovost.
Na začátku třetí série se ocitáme v létě roku 2012, třináct let po Ivetině rozchodu s Ladislavem Štaidlem. Rýpalové a příznivci doslovných životopisů budou postrádat řadu událostí – sérii fiasek s muzikály, do nichž byla zpěvačka obsazena, ale „nedala“ je, psychiatrickou léčbu či bizarní, krátkodechý vztah s Jiřím Pomejem. Mně osobně to nevadí. Už z předchozích částí trilogie bylo jasné, že filmaři nechtěli zfilmovat wikipedii. Zvolili si náročnější úkol. Vstoupit do hlavy svým hrdinům, zejména pak v logice věci zdramatizovat děsivě neměnnou každodennost ženy, jíž byla přidělena určitá role a ona nenašla sílu jí vzdorovat.
Základem úspěchu se stal dobrý, nepopisný, neukecaný scénář. Obrazy pohánějí lidsky pochopitelné motivace postav a před divákem se náhle odvíjí příběh, který, jakkoli se sune do temnoty, je srozumitelný a vztahově přesaditelný do každé druhé domácnosti.
Připravte se na to, že vás nečeká líbezný obrázek. Už snímání aktérů příběhu z nepříjemně malé vzdálenosti naznačuje, že vypravěč chce vidět dál než do jejich tváře. Každá scéna má svou logickou stavbu, pointu, divák ochotně přijme její nezbytnost. Protože posouvá děj.
Jeho rozbuškou je opatrovnický soud, kde Iveta přijde o syna. Substitucí se stane alkohol v nezdravých dávkách. Princezna je náhle ještě zranitelnější než obvykle, aktivuje se bulvární tisk i ta podivná sebranka chlapů, které přitahuje (Rychtář, Macura). Ovšem díky úsporně, leč výstižně napsané postavě Ivety nejsme svědky pádu bezvládné hadrové panny, ale ženské ve středním věku, která je v neřešitelné životní situaci. Příklad? Zcela bez peněz se vydá na Moravu za mámou a ta ji – což se vyloženě nabízí – nabádá, ať zůstane doma. V okamžiku, kdy se Iveta brání, že musí zpátky, aby získala zpět Artura a měla kompletní rodinu, víme dobře, že je to bezvýchodné, naivní, ale taky lidské. V takových chvílích se Ivetin filmový osud stává zaměnitelným, srozumitelným každému, kdo přišel o dítě a v panice začal ztrácet kontrolu nad životem, anebo třeba jen trpí nejistotou, zda je dobrým rodičem.
Je v logice věci, že tíživá životní situace v kombinaci s popularitou se stává živnou půdou pro bulvární tisk, jenž hraje v příběhu významnou roli. Oceňuji, že v Ivetě není zpodobněn jako monolitní mechanismus vytvářející tlak. Postava Ivetiny kamarádky a novinářky Gábi (výtečná Zuzana Zlatohlávková) vnáší pochybnost o smyslu téhle práce. Ovšem v žentouru, do něhož musí neustále padat nové informace o Bartošové, na ni není místo. Všichni jenom dělají svou práci. Podle neotřesitelné logiky platí, že Ivetino soukromí je věc veřejná, čtenáře zajímá, a kdybychom tu neseděli my, udělají to za nás jiní. Tak proč nevydělat.
Během závěrečné trilogie její hrdinka ani jednou nezvýší hlas, žádná okolnost ji nevyprovokuje ke vzpouře. Sledujeme do sebe se pomalu uzavírající lidskou bytost. Ve skvělé kreaci herečky Anny Fialové dostáváme portrét ženy, které se nevratně vzdaluje romantický obraz lásky, o níž zpívala ve svých písničkách. To proto – a to je to, oč tu běží –, že se vzdala vlastní vůle a nechala jednat svým jménem ostatní, kteří toho zneužili ve jménu prodejnosti či jakéhosi patologického ochranitelství.
Vypravěč nikam nespěchá, v posledním díle nazvaném Tichá píseň nechá běžet dlouhou, zdánlivě bezobsažnou scénu Ivetiných narozenin provázenou Rychtářovým žvaněním o vlastní důležitosti. Diváka už jenom při pohledu na sterilní aranžmá v prakticky nezařízené vile napadne jediné: v něčem takovém přece nelze žít. Něco se musí stát. A ono se stane – Iveta dostane dárek od syna. Ač je teprve duben, je to tlustý diář na příští rok. Plný bílých listů, jeden jako druhý. Lepší metaforu bezvýchodnosti nevymyslíte. Konec, který nastane vzápětí, se náhle jeví jako jediná možná cesta.
