Americký prezident Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / „Mír“ je dnes pravděpodobně nejpopulárnější slovo, když se jedná o válku Ruska proti Ukrajině. Amerika, Evropa i válkou zdevastovaná Ukrajina tvrdí, jak moc by ji chtěli ukončit. Dokonce i Rusko se tváří, že by nebylo proti míru, avšak za podmínek vyhovujících Putinovu režimu. Je však trvalý mír na Ukrajině v dohledné době opravdu možný? A pokud ano, jak by mohl nebo měl vypadat?
Trumpově administrativě evidentně dochází trpělivost. Ministr zahraničí Marco Rubio prohlásil, že pokud se během nejbližších dnů nepodaří dosáhnout příměří, USA se z jednání stáhnou, protože „to není naše válka“ a „máme spoustu jiných věcí na starosti“. Vzápětí s podobným prohlášením přišel i samotný Donald Trump. Zatím není úplně jasné, zda se jedná o skutečný americký záměr, nebo se Washington pokouší vyvinout na Moskvu a Kyjev psychologický nátlak, aby je přiměl k rychlejšímu jednání.
Řídí Trumpovy činy Bůh?
Problém však nespočívá jen v tom, že se představy Ukrajiny a Ruska o možných podmínkách mírové dohody radikálně liší. Míru, který všichni údajně tolik chtějí, chybí zatím nejen konkrétní obrysy, ale rovněž politické a mezinárodněprávní základy, na nichž by mohl spočívat. Bez těchto základů se v minulosti neobešla žádná mírová smlouva, která by dokázala vydržet alespoň pár desetiletí.
Donald Trump prosazuje deal, obchodní dohodu, jako základní princip zahraničněpolitického jednání. Stačí, aby se lídři států (Trumpova diplomacie je výhradně bilaterální a vysoce personalistická) domluvili na podmínkách vlastně čehokoli – míru, obchodní smlouvy, migračního režimu – a bude to fungovat! Připomíná to doby dynastických konfliktů, kdy Habsburkové a Bourboni, Hohenzollernové a Romanovci soupeřili o různá území, aniž by se někdo obyvatel těchto oblastí ptal, v kterém státě by vlastně chtěli žít.
Jenomže i tohle bezskrupulózní porcování Evropy mělo jistý ideologický základ. Spočíval ve vládnutí „z milosti Boží“, kdy moc panovníka pramenila z transcendentního zdroje. Právní a historické argumenty se používaly, ale to, že jisté území má patřit konkrétnímu vladaři, se vždy dalo vyložit jako projev Boží vůle. Trump se pravděpodobně považuje za člověka, jehož činy řídí Všemohoucí, a možná by se rád nechal i korunovat, ale de iure je stále „pouhým“ demokraticky zvoleným prezidentem, který musí jednat v rámci platné ústavy. Těžko by někomu vysvětloval, že by se třeba Grónsko mělo stát součástí USA proto, že to žádá Bůh, anebo že právě Bůh by chtěl předat Ukrajinu Rusku.
Bezzásadovost jako zásada
Dnešní svět zná jiné principy, kterými se řídí politika a diplomacie. Neodkazují k nevyzpytatelné vůli Boží, nýbrž k lidským pojmům a institucím – právnímu státu, národu, volbám, referendům, suverenitě atp. Některé z těchto principů si navzájem protiřečí. Například sebeurčení národů vyhlášené americkým prezidentem Wilsonem v jeho „14 bodech“ (1918) za základ mírového urovnání po první světové válce je těžko slučitelné s neporušitelností hranic zakotvenou v Závěrečném aktu KBSE z Helsinek (1975).
Oba principy jsou aplikovatelné na situaci na Ukrajině. Rusko poukazuje na údajné porušování prav ruskojazyčného obyvatelstva na jihu a východě Ukrajiny, což prý vedlo Moskvu k nutnosti vojensky zakročit nejdříve v roce 2014, pak v roce 2022. Ukrajina mluví o hrubé a neospravedlnitelné agresi sousedního státu, který kdysi poskytl záruky nedotknutelnosti ukrajinských hranic.
Tyto argumenty nejsou rovnocenné. Zatímco Ukrajina nemusí dokazovat, že se stala obětí válečné agrese, to viděl v únoru 2022 celý svět, Rusko používá právní a diplomatické principy tak, jak se mu to momentálně hodí. Na jedné straně je „záchrana“ rusky mluvících obyvatel Ukrajiny prohlášena za jeden z hlavních válečných cílů Moskvy (s heslem Своих не бросаем – „Nenecháme ty naše padnout“). Na druhé straně, za Rusy jsou považováni v podstatě všichni obyvatelé Ukrajiny, což Putin popsal ještě před vpádem do sousedního státu ve své rádoby vědecké stati „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ (2021).
Jinými slovy, Kreml vystupuje v úloze „protektora“ Rusů a jejich kultury na Ukrajině (pokud přistoupíme na to, že těmto lidem opravdu něco hrozilo), tj. jedná jakoby v souladu s principem národního sebeurčení. Zároveň však upírá právo na vlastní identitu a nezávislost Ukrajincům, protože není slučitelné s jeho vlastními imperiálními záměry.
Na tomto protikladu není nic neobvyklého, je jedním z tradičních rysů ruské politiky. Jak poukazuje v eseji o hlavní „líhni“ ruských diplomatů, Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), Inna Bondarenko, badatelka z Oxfordu, která kdysi na MGIMO studovala, „na rozdíl od Západu, kde diplomaté jsou většinou vychováváni v tradici liberálního institucionalismu, jenž tvrdí, že se v diplomacii jedná hlavně o spolupráci, MGIMO učí opaku: ofenzivnímu realismu. Ale nikoli nuancované akademické verzi této teorie, nýbrž její tvrdé, zkostnatělé variantě, podle níž platí, že kdo má moc, ten má také pravdu, přičemž sféry vlivu jsou posvátným pojmem.“
Je to právě archaická (což nemusí nutně znamenat neefektivní) politika založená na právu silnějšího, jejímiž největšími protagonisty byli kdysi Fridrich Veliký a Kateřina II., Napoleon Bonaparte a Otto von Bismarck. Avšak na rozdíl od nich Putin navenek uznává jisté principy a rád o nich mluví, jen je používá podle vlastních potřeb jako kouřovou clonu, za níž se schovává brutální „realismus“. Lze říct, že se jedná o bezzásadovost, která se stala zásadou.
Trump jako „Nixon naruby“
Právě tady se Putinova strategie potkává se strategií Donalda Trumpa. Ta je jednodušší: politika se má dělat stejným způsobem jako byznys, deal je nade vše. Nejkratší cestou k dohodě je brutální nátlak, pokud protějšek, řečeno s Trumpem, „nemá v rukou silné karty“, nebo kombinace nadbíhání, lsti a úskoků, pokud je na druhé straně partner považovaný za rovnocenného. Je to stejná bezzásadovost a možná právě to je důvodem vzájemné přitažlivosti mezi ruským diktátorem a americkým prezidentem.
Dohoda mezi nimi je možná a jistým druhem dohody by bylo i pravděpodobné odstoupení USA od dalších pokusů o dosažení příměří na Ukrajině. Znamenalo by totiž, že Washington dává Moskvě zelenou: zkuste překonat slábnoucí odpor Ukrajinců a zároveň zatlačit do koutu Evropu, pokud se bude stále snažit udržet Kyjev nad vodou. My, Američané, s tím už nechceme mít nic společného. Tomuto postoji se v diplomacii říká „benevolentní neutralita“. Co by za ni Trump od Putina chtěl? Nejspíše lukrativní obchodní smlouvy, o nichž hodně mluví ruský zvláštní vyslanec pro jednání s USA Kirill Dmitrijev. A taky distanc od Číny, která se stává primárním cílem Trumpovy obchodní války a hlavním geopolitickým soupeřem Spojených států.
Americký nápad odtrhnout Rusko od Číny je občas srovnáván s diplomatickým obratem, který USA uskutečnily na začátku 70. let minulého století, za prezidenta Richarda Nixona a jeho ministra zahraničí Henryho Kissingera. Washington tehdy dokázal znormalizovat vztahy s Pekingem, aby vyvinul dodatečný tlak na Moskvu. Tentokrát by to mělo být opačně, cílem je spojit se s Putinem proti Si Ťin-pchingovi, říká se tomu „Nixon naruby“.
Má to ale háček: v 70. letech nebyly rusko-čínské vztahy nijak dobré, zatímco dnes se Washington snaží rozbít poměrně těsné spojenectví Moskvy a Pekingu, které přináší výhody oběma stranám. Podle většiny analytiků je pokus Trumpovy administrativy o sblížení s Ruskem na úkor tradičního spojenectví s Evropou odsouzen k nezdaru. Ve Washingtonu si to ale nemyslí, proto kolísají mezi otevřeným spojenectvím s Ruskem proti Ukrajině a Evropě a „benevolentní neutralitou“.
Co na to řekne Evropa?
Evropské reakce na neuvěřitelně rychlou změnu amerického postoje jsou zatím rozpačité. Na jednu stranu si evropští politici uvědomují, že už včera bylo pozdě začít s budováním vlastního obranného systému a strategickým „osamostatněním“, o němž mluví například nastupující německý kancléř Friedrich Merz. Na druhou stranu, Evropa jako by nemohla uvěřit tomu, že se její geopolitická cesta rozchází s americkou, a snaží se přemluvit Washington, aby lidově řečeno přestal blbnout a vrátil se ke svým starým kamarádům.
Evropští lídři stojí ve frontě k Trumpovi. Jejich cesty do USA nepochybně mají smysl a pomáhají mírnit excesy nevyzpytatelného amerického prezidenta. Zdá se, že zatím v tom nejvíc uspěl britský premiér Keir Starmer a jeho italská kolegyně Giorgia Meloniová, která se dokonce pochlubila „privilegovaným vztahem“ Itálie se Spojenými státy. Je však důležité, aby Evropa neměla iluze: i kdyby Donald Trump náhodou znovu otočil, rozčílil se na Putina, který neudělal zatím žádné skutečné kroky k míru na Ukrajině, a začal spolupracovat s Evropou jako jeho předchůdce Joe Biden, nebude to trvalá změna.
Amerika se změnila, oblastí jejích primárních zájmů se stává východní Asie a Tichomoří. Tento proces začal ještě za Baracka Obamy, jehož pozornost však rozptýlilo „arabské jaro“, anexe Krymu a války na Donbasu a v Sýrii. Ještě dřív, za George W. Bushe, zahájily Spojené státy druhou invazi do Iráku (2003) a tím ukázaly, že jim na názoru klíčových evropských spojenců moc nezáleží. (Francie a Německo patřily tenkrát k největším odpůrcům irácké války).
Bidenova administrativa se svým výrazným euroatlantickým postojem byla spíše anachronismem, pro Evropu celkem příjemným, ale zavádějícím. Donald Trump změnu směru americké zahraniční politiky nevymyslel, jen ji zrychlil tak, jak jen Trump umí, hrubě, hlasitě a bezohledně. Tato změna je objektivní a pohání ji velké množství ekonomických, politických a vojenskostrategických faktorů, z nichž by každý si zasloužil vlastní analytický článek.
Nedivme se proto, že Trumpa a jeho lidi Ukrajina moc nezajímá. Pro ně je to především evropský problém a v tom mají možná pravdu. Proto by měla Evropa ve spolupráci s Ukrajinou vytvořit a zveřejnit vlastní představu o podmínkách míru. Právě odmítnutí ostudného postoje „o nás bez nás“, tj. nepřípustnost řešení otázky budoucích hranic Ukrajiny bez její (a evropské) účasti, by měla odlišovat přístup Evropy od Putinovy a Trumpovy realpolitik.
Pokud nastane mír, nemusí být dlouhý
Další „červenou linií“ pro Ukrajinu a Evropu by se měl stát početní stav a výzbroj ukrajinské armády: jejich výrazné omezení případnou mírovou smlouvou by znamenalo vystavování Ukrajiny, potažmo Evropy, hrozbě dalšího ruského útoku. Na druhou stranu, členství Ukrajiny v NATO nemusí být podmínkou míru sine qua non. Svou válečnou zkušeností Ukrajina momentálně převyšuje téměř všechny členy aliance a připravenost a vyzbrojenost vlastní armády by pro ni byly mnohem lepší zárukou bezpečnosti než NATO v současném stavu. Totéž platí o trvalém umístění cizích vojsk na ukrajinském území po uzavření trvalého míru: mnohem účinnější by byla trvalá vojenská spolupráce a společný rozvoj zbrojního průmyslu.
Moskvě by se však nemělo ustupovat v územních otázkách. Mezinárodně uznávané hranice Ukrajiny z roku 1991 jsou momentálně nedosažitelným cílem, v tom mají „realisté“ pravdu. Nicméně oficiální uznání okupovaných území jako součástí Ruska by znamenalo potvrzení Putinova vítězství ve válce. Ba co víc, Moskva si činí nároky na celé území čtyř ukrajinských regionů (Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti), z nichž jenom Luhanská oblast je téměř ze sta procent okupovaná Ruskem. Argumentace Kremlu se zakládá na tom, že všechny čtyři oblasti (plus Krym anektovaný v rove 2014) jsou prohlášeny za ruské na základě protiprávních referend uskutečněných tam během války. To je další příklad toho, jak Putin ohýbá právo a ústavní principy ve prospěch vlastních politických cílů.
Sečteno a podtrženo, evropský přístup k otázce míru na Ukrajině by měl být kombinací zásadovosti a skutečného realismu. Žádný suverénní stát nesmí být omezen ve svém právu bránit vlastní území ani ve svých snahách o vojenskou, ekonomickou a politickou spolupráci s jinými zeměmi. O Ukrajině vzhledem k její tragické zkušenosti to platí dvojnásob. Na druhou stranu, válka nedopadla jednoznačně ve prospěch žádné strany: Rusko nedokázalo zničit Ukrajinu, která však nedokázala vyhnat agresora z okupovaného území.
Pokračování bojů se za této situace a vzhledem ke změně politiky USA definitivně stává nesmyslnou krvavou lázní. Ukrajina a Evropa válku neprohrály, ale nemohou si dovolit prohrát mír. A především se musí připravovat na další historické zvraty: vypadá to, že tento mír, pokud přece přijde, nemusí být dlouhý.
Jaroslav Šimov je novinář a historik, působí v redakci RFE/RL, dlouhodobě se věnuje problematice Ruska a východní Evropy.
