„Nová hedvábná stezka“ je čínský projekt, který „navazuje na tradiční spojení mezi Čínou a Evropou“, jak se vyjádřil prezident české republiky Miloš Zeman v rozhovoru pro TV Barrandov ze dne 4. května. Jak je všeobecně známo, něco zcela nového se nejlépe propaguje prohlášením, že se vlastně nejedná o nic nového, ale o obnovu původního stavu. Pokud možno stavu z doby všeobecně obdivované, jíž pro západní svět nepochybně byla řecko-římská antika, kdy měla být „hedvábná stezka“ otevřena a kdy také měla zažít největší rozkvět. Projekt propojení Číny s Evropou je nepochybně epochální novinka, ale vůbec žádnou tradici nemá, a proto čínská propaganda začala operovat se  „starou hedvábnou stezkou,“ jako by to byl historický fakt. Jestliže v tomto ohledu existuje nějaká historická tradice, potom to byla politika izolace čínské říše od okolního světa. Čína v minulosti spojení s okolním světem zpravidla netolerovala a nikdy je nepodporovala.

S termínem „hedvábná stezka“ se setkáme poprvé jako se „Seidenstrasse“, o níž se čtenáři mohli dočíst v monumentálním díle cestovatele a geologa barona Ferdinanda von Richthofena z let 1877–1912. Za světovou popularitu „die Seidenstrasse“ vděčí stejnojmennému dílu z roku 1936, které napsal ve své době neobyčejně slavný švédský cestovatel Sven Hedin, žák von Richthofena. Teoreticky vzato, „hedvábná stezka“ by kdysi mohla existovat a dostat dnešní jméno až o tisíciletí později. Lidé přece žili v „románské době“, i když se název této epochy objevil poprvé v dopise Charlese de Gerville, který napsal 18. prosince 1818. „Tradiční spojení mezi Čínou a Evropou,“ které má nová „hedvábná stezka“ obnovit, však prokazatelně nikdy neexistovalo. Antické prameny hovoří o bezprostředních sousedech za východní hranicí říše římské a čínské prameny o bezprostředních sousedech za východní hranicí říše čínské. Číňané i Římané znali Střední Asii, ale navzájem o sobě nic nevěděli. Obdobně tomu bylo i v pozdějších staletích. Dílo, které Marco Polo napsal na konci 13. století, dokazuje mimo jakoukoli pochybnost, že v evropském středověku žádná hedvábná stezka neexistovala. Kdyby byly Čína a středověká Evropa obchodními partnery, Polův fantastický cestopis nazvaný příznačně „Milion“ by nikdy nemohl získat tak ohromnou popularitu. V antickém Řecku, císařském Římě i středověké Evropě obchodníci s výjimkou bratří Polových neměli nejmenší tušení, že nějaká Čína vůbec existuje. To samozřejmě platilo i opačně. Jak a proč tedy mýtus o hedvábné stezce vznikl?

Evropští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století objevovali svět proto, aby ho mohli začlenit do evropského kontextu. Obchodní trasy je zajímaly pouze potud, pokud vycházely z Evropy. „Hedvábná stezka“ se v evropských knihách objevila, aby podpořila legitimitu kolonií, které Evropané na čínském území zakládali. V současné době Číňané tuto strategii převzali a adaptovali pro obhajobu vlastních zájmů. Obratně přitom využili skutečnosti, že v osmdesátých až devadesátých letech se „hedvábná stezka“ stala uznávaným akademickým tématem. Došlo k tomu opět pod vlivem politiků. Po rozpadu Sovětského svazu ve Střední Asii vznikly nové státy, jako je Kazachstán, Uzbekistán a Tádžikistán, které si potřebovaly vytvořit svou minulost. Tehdy začala lavina vědeckých článků a knih, začaly být pořádány konference a organizovány putovní výstavy, byla zakládána vědecká centra a časopisy, které se systematicky věnovaly „hedvábné stezce“. Důsledkem velice intenzivní intelektuální aktivity však byla problematizace zkoumaného předmětu. Je to paradox, ale na druhé straně se něco takového dalo očekávat. Žádný mýtus neobstojí, je-li dlouhodobě podroben komplexnímu historickému výzkumu.

V 21. století se badatelé o „hedvábné stezce“ začali vyjadřovat mnohem opatrněji a přesněji. Místo jedné jediné začali psát o různých stezkách, kterých je dnes známo tolik a tak různých, že koncept barona Ferdinanda von Richthofena ztratil jakýkoli smysl. Ukazuje se, že tu vlastně nebyl nikdo, kdo by putoval či organizoval putování po celé délce nějaké obchodní stezky spojující v minulosti Evropu a Čínu. Aš a Zlín přece také spojují silnice, po nichž se dopravuje zboží, ale to není důvod mluvit o nějaké „ašsko-zlínské stezce“. A hedvábí? To v antice nebylo vůbec nutné po údajné čínsko-evropské stezce dovážet, protože se vyrábělo v Damašku, Mosulu i dalších západoasijských centrech a do římské říše bylo dováženo také z Indie. Vůbec největší problém konceptu „staré hedvábné stezky“ je místo řecko-římské Evropy v čínském pojetí světa. Proč by se o tuto relativně chudou oblast bez přírodních zdrojů měla mnohem vyspělejší císařská Čína zajímat natolik, aby se s ní spojila nějakou obchodní stezkou? V západní kultuře klasické Řecko a císařský Řím pochopitelně dominují, ale nebyly to přece světové mocnosti, takže nebyl žádný důvod, aby se o ně zajímali vládci a obyvatelé čínského císařství.

„Nová hedvábná stezka“ s oficiálním názvem „Jeden pás, jedna cesta“ (One Belt, One Road) je podle českého prezidenta nejvíce fascinujícím projektem v novodobých dějinách. Při jeho odůvodňování však není možné poukazovat na historii, která v tomto případě učitelkou života být nemůže. Důvody, proč budovat novou hedvábnou stezku, je třeba hledat výlučně v současnosti. Není pochyb o tom, že projekt je výhodný pro Čínskou lidovou republiku. Pro nás je jediným legitimním argumentem pouze to, co projekt v budoucnosti může přinést nám, Evropě a lidstvu obecně.

Pro podrobnější poučení: Khodadad Rezakhani, The Road That Never Was: The Silk Road and Trans-Eurasian Exchange, Comparative Studies of South Asia, Africa and the Middle East 30, 2010, 420–433; Harm Langenkamp, „Contested Imaginaries of Collective Harmony: The Poetics and Politics of „Silk Road“ Nostalgia in China and the West“ in: Michael Saffle,Hon-Lun Yang, eds., China and the West: Music, Representation, and Reception, Ann Arbor 2017, 243–264.