Dan Bárta je jedenáctinásobný držitel ceny Anděl, příjemný společník, skromný kluk, který se za covidu přenesl přes padesátku. Během rozhovoru jsme probírali lidskou zranitelnost, prezidentskou volbu, a taky odpovědnost známé tváře. Chybět nemohla ani vzpomínka na dvě zásadní alba jeho kariéry, která mu změnila život a která právě vycházejí v reedici.

Máte běžně čas zajít si do kavárny – podobně jako teď my dva – srovnat si v hlavě myšlenky a zameditovat?

Máme skoro šestiletýho kluka, takže moc nemám nárok, a ani na to popravdě moc ne­­jsem. Rovnám se před spaním, nebo když se probudím o chvíli dřív než ostatní. Meditace bych tomu neříkal.

Čím teď žijete?

Pořád číhám na nějakou tvorbu. Na větu, kousek textu, melodie, ale nijak soustředěné to není. Za měsíc se nám narodí další dítě, a tak mám spoustu radosti a trnutí. Taky doděláváme desku s J.A.R. a před čtrnácti dny jsem se vrátil z Ghany z výzkumu, jehož výstupy bych rád zkompletoval. Takže je toho dost.

Co přesně jste v Ghaně dělali?

Inventarizační výzkum vážek (Dan Bárta se vedle jiného zabývá také focením vážek, publikace Vážky české republiky, na níž se podílel, se stala Knihou roku 2009 o životním prostředí; pozn. red.) v jednom zatím velmi slušně zachovalém lese, téměř ideálním biotopu, který se – pokud všechno dobře dopadne – stane v dohledné době národním parkem a bude mít vyšší status ochrany než teď. Takže se snad třeba i přihodí, že ho Číňani nevytěží.

Pro houbaře je světovou Mekkou Karlštejnsko, které je svým vápencovým podložím, střídáním nížin, podhůří, bažin a suchých míst domovem omračující houbové rozmanitosti.  Máte jako „vážkař“ taky takovou Mekku?

Ve vážkařském ráji jsem byl v roce 2002 na Rio Tambopata v Peru, což je nížinný, vlhký, příhodně zaplavený les. Na zhruba stu čtverečních kilometrech tu žije asi tak čtyři sta druhů vážek, což je třikrát víc než v celé Evropě. Na relativně malém place, který se dá uchodit. Sem bych se chtěl jednou vrátit bez síťky,…