V posledních letech se lidé na Letní scénu na pražské Kampě naučili chodit na schůzky s velkými postavami české kultury. Meda (Mládková), Werich, Marta (Kubišová). Pod vzdušnými a nápaditými životopisnými inscenacemi bývá podepsaná režisérka Adéla Laštovková Stodolová. Pro letošní léto si společně se svou producentkou a scenáristkou Danielou Sodomovou vybrala neméně zvučné jméno: Miloš Forman. Premiéry proběhly 18. a 19. června. V novém čísle měsíčníku FORUM 24+ přinášíme rozhovor Milana Tesaře s režisérkou. O čem spolu hovořili?

O tom, proč po Medě Mládkové, Janu Werichovi a Martě Kubišové zrovna Miloš Forman?

„Po pravdě, u Formana jsem měla asi největší strach. Hlavně proto, že je to člověk, kterého si ještě hodně lidí pamatuje. Měla jsem samozřejmě obavy, když v hledišti seděla Marta Kubišová a dívala se na sebe samu, ale tihleti vykladači něčího kultu… Znáte to. Opravdu nevím, co je horší. Navíc je to muž. Na emocionalitu Medy anebo Marty jsem se napojila poměrně snadno. Marta Kubišová mi po představení řekla: Tam bylo úplně všechno, byla jsem ochotna s tím jít. Jenomže u Formana byla citovost v mých očích hodně potlačená. Musela jsem si sáhnout do vlastních bolestí, do poměrně nedávné smrti otce mých dětí a hledat důvody pro jeho vnitřní samotu, která šla ruku v ruce s jeho nekompromisní tvorbou. Radši ochrnul, než by vzal látku, jež ho nenaplňovala. Další věc je jeho vztah k ženám. Měl jich – stručně řečeno – hodně a vždycky se k nim nechoval asi úplně řekněme empaticky. Z dnešního pohledu je to drsné, mně to nesedí, ale ta doba byla jiná, ženy měly prostě jinou roli, byly s dětmi, muž fungoval jako živitel. Bylo výzvou pochopit ho ženským pohledem. Říkala jsem si: byl to holkař, anebo po tom, co prožil jako dítě, prostě věčně hledal náruč, maminku opatrovnici? A druhá věc, jak to vyjádřit na jevišti? Nechceme ho kritizovat. Chceme ho adorovat.“

O hlavním tématu imcenace:

„Miloš Forman nerad mluvil o svém dětství, ale pro naše představení je klíčové. Ta touha zalíbit se. Malý kluk putuje s kufříkem po příbuzných a jeho snahou je zapadnout, nenaštvat, ,aby mě nevyhodili‘. Ta starost, aby nepřišel o střechu nad hlavou, a hledání domova, to je jeho celoživotní téma. I po prvním americkém úspěchu s Kukačkou zůstával dál v hotelovém pokoji v Chelsea, jakkoli už si mohl dovolit dobré bydlení. Bylo v něm hodně potlačeného strachu, sám říkal, že v Goyových přízracích se inspiroval hrůzami války, utrpením člověka. Ty postavy v jeho filmech, to bývá on. Nedivím se, že ho tak upoutala plavovláska, když opuštěná hledá místo, kde přespat. To je přece jeho téma. Svá traumata se pokoušel řešit přes své filmy. Jak říkala Martina (Martina Formanová, manželka Miloše Formana; pozn. red.), byla tam spousta nevyplakaných slz.“

O tom, čím byl Miloš Forman jedinečný:

„Byl to skvělý vypravěč. A tím podle mě ženy úplně uhranul. Měl dvě fascinující dovednosti. Schopnost vyprávět příběh a schopnost pro něj lidi rozhořet a přesvědčit je, aby mu zasvětili svůj čas. Odvrácenou stranou tohoto entuziasmu býval propad do depresí, jež byly asi hodně těžké. Vracelo se mu to v období neúspěchů. Po nepochopeném Taking Off anebo když čekal deset let na možnost natočit Vlasy. Nikdo moc neví, co dělal, když netočil. Co říkala Martina, tak se díval na televizi nebo spal.“

Celý rozhovor čtěte v červnovém čísle měsíčníku FORUM 24+