Papežský stát Vatikán je stále nucen zabývat se zmizením patnáctileté dívky Emanuely Orlandi. Emanuela byla dcerou vatikánského zaměstnance a zmizela 22. června 1983. Naposledy byla tehdy viděna, když odcházela z výuky hudby, a pak zmizela beze stopy. Za 35 let se objevila řada teorií, co se tehdy mohlo odehrát. Protože případ nějak souvisí s Vatikánem, ačkoliv není nijak prokázané, že kauzálně, vzbuzuje zmizení pochopitelně stále zájem.
Rodina Orlandi měla v době Emanuelina zmizení vatikánské občanství, protože její otec Ercole pracoval jako úředník v prefektuře Papežského domu. Proto se objevily různé teorie, které by s Vatikánem mohly souviset. Spekulovalo se, že ji unesl nějaký italský gang, aby vyvinul tlak na vatikánskou banku. Další teorie říkala, že se stala obětí skupiny perverzních duchovních. Jiní soudili, že by mohlo jít o únos, aby Emanuela sloužila jako rukojmí sloužící k výměně za atentátníka Mehmeta Aliho Agcu, který se v roce 1981 pokusil zabít papeže Jana Pavla II.
Jak se případ dnes vyvíjí, popisuje na webu Crux Now zkušený analytik vatikánského dění John L. Allan Jr.
Vatikánští činitelé trvají na tom, že odhalili k případu všechno, že nemají žádný tajný archiv ani jiné důkazy a že budou patřičně spolupracovat, aby případ mohl být uzavřen. Emanuelina bratra to ale nikdy neuspokojilo a před týdnem se případu své sestry v televizi opět věnoval.
Loni v létě na žádost rodiny Orlandi vatikánské úřady otevřely na svém pozemku hrobku na takzvaném Teutonském hřbitově. Právnička rodiny Laura Sgroová dostala anonymní dopis, kde se psalo: „Podívejte se tam, kam ukazuje anděl.“ Jde zřejmě o narážku na sochu anděla na Teutonském hřbitově, který jako by ukazoval k hrobce německé princezny Sofie a německého prince kardinála Gustava von Hohenlohe-Schillingsfürsta. Vyšetřovatelé objevili dvě kostnice, kde bylo 26 pytlů a v nich „tisíce“ kostí, které pravděpodobně patřily „desítkám“ lidí.
Úředníci uvedli, že podle prvních testů jsou kosti staré více než století, takže Emanuele žádné z nich patřit nemohou. To ale právničku Lauru Sgroovou neuspokojilo. „Je řeč o čistě vizuálním zkoumání, které není podle nejlepších odborníků v oboru dostačující k tomu, aby bylo možno stáří kostí datovat přesně. Ptám se, jak je možné říci, že se zabýváme staletými kostmi, pokud nebyly prozkoumány,“ komentovala to.
V lednu Pietro Orlandi uspořádal akci na náměstí Svatého Petra a hořce si stěžoval na „ticho Vatikánu“. „Tomu postoji nerozumím,“ řekl. „Vyzývám znovu papeže Františka, aby nám dal odpovědi, které jsme nikdy nedostali. Podávali jsme žádost za žádostí, ale pravděpodobně leží u někoho na stole a sedá na ně prach. Je to nepochopitelné, ale tuto nespravedlnost nemůžeme přijmout.“
Když se nechá stranou tento konkrétní případ, jde především o celkovou atmosféru nedůvěry, která Vatikán obklopuje.
Papež František opakovaně zavazoval sebe i své úřady k nové éře transparentnosti, ale lidé jako Pietro Orlandi to zřejmě moc nepřesvědčuje. Dochází pak k tomu, že se stopy hledají i tam, kde nejsou. Například krátce po Františkově volbě papežem se Pietro a jeho matka dostali do blízkosti papeže před farním kostelem sv. Anny ve Vatikánu. Papež jim – zřejmě aby jim poskytl nějakou útěchu – řekl, že Emanuela „je nyní v nebi“.
Pietro si to však vyložil tak, že papež tedy ví, že jeho sestra je mrtvá, a od té doby požadoval, aby řekl, co dalšího se skrývá.
John Allan poznamenává, že je dost málo pravděpodobné, aby hodnostář, který pochází z ciziny, měl pět dní po svém zvolení papežem k dispozici nějaké tajné informace, které se tohoto případu týkají. Když ale máte pocit, že jste byli někdy v minulosti podvedeni, nevěříte pak už ničemu.
To se týká také všeho, co obklopuje reformy finančních záležitostí Vatikánu, kauzy sexuálního zneužívání a dalších témat. Vždycky tam bude pozorovatelům něco chybět, zvláště když jde o lidi, kteří byli nějakým jednáním postiženi. Nedůvěra narůstala po velmi dlouhou dobu a v nejlepším případě bude velmi dlouho trvat, než se obnoví.
