NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / V roce 2029 uběhne od knižního vydání souboru pěstitelských causerií Karla Čapka (1890–1938) Zahradníkův rok přesně sto let. Méně se ví, že jejich základ, dvanáctidílný obrázkový cyklus s kresbami Josefa Čapka, vycházel už od listopadu 1927 do listopadu 1928 v Lidových novinách a že pro knižní vydání byl doplněn ještě dalšími příbuznými texty. A to jednak zcela novými, jednak těmi, které v Lidovkách vycházely už v letech 1925–1927. Film Zahradníkův rok (2024) režiséra Jiřího Havelky (* 17. 6. 1980) jako by tak s náskokem předešel případné výroční reminiscence a inspirace.

Otázka je, nakolik dnes povědomost o Čapkově knize přesahuje horizont pouze útržkovité školní informace. Kdybych měl soudit podle publikovaných textů o filmu, řekl bych, že shoda v názvech trkne i úplného ignoranta, tím to však také většinou končí. „Příběh inspirovaný skutečností má ke klasikově vlídné nadsázce daleko: Oldřich Kaiser coby majitel malého zahradnictví bojuje s mocným sousedem o přežití,“ píše například Mirka Spáčilová (MFD 18. 7. 2024). To je sice pravda, jenže zároveň ne celá. Ne že by ve filmu Čapkova slova nezněla vlídně, ona ale mají také svůj zadní filozofický prospekt, který nejen tu vlídnost, ale zejména už nečapkovskou dějovou zápletku dalece přesahuje a dodává filmu naprosto nadčasové vyznění.

Neviditelný světapán  

„Máte nový sousedy,“ sděluje starý soused (Luboš Veselý) zahradníkovi (Oldřich Kaiser). První slova, která ve filmu padnou poté, co se ve zjevně každodenně opakovaných úkonech představí řemeslo samotné (zakládání zahrady, hnojení, sázení, prodej výpěstků) i jeho mlčenlivý nositel. Od holení a stříhání vlasů přes snídani, oblékání do práce, spokojený oběd a další práci do večera, prostřihávání keřů, péči o úly. Pak večerní mytí, skromná večeře, mlčenlivé pohledy a úsměvy s manželkou (Dáša Vokatá), četba v posteli, polibek na dobrou noc.

Jenže mezitím už „nový soused“, zjevně mohovitý nabyvatel vedlejšího zámku, začne projevovat svou vůli. Ne sám, ale prostřednictvím realitního makléře (Michal Isteník), který tlumočí podnikatelský záměr klienta, zahrnující i okolí jeho panství. Zahradnictví by vykoupil za částku, která dosavadnímu majiteli umožní začít jinde, včetně strojů, zaměstnanců a domu: „Nikdo vám víc nedá!“ Velkorysá nabídka predátora, který nechápe vůbec to, co jeden den v životě zahradníka právě doložil: sepětí s místem, půdou, florou i faunou, řádem přírody, v němž je člověk jen jednou z komponent a měl by ho ctít. „Je to tak: čím horší neřád, tím víc se má k světu,“ zní motto filmu, vyňaté hned z první kapitoly Čapkovy knihy. A my začínáme tušit, že to, co Čapek seznal s humorem nad světem přírodním, tu asi bude platit mnohem více a vážněji i o světě lidském.

Čapkův zahradník, Havelkův Čapek

Jak mi popsal režisér filmu a autor námětu a scénáře Jiří Havelka, látka filmu se začala rodit asi od roku 2011, na vzniku projektu se nejprve podílel také ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů J.hlava Marek Hovorka. Ten o rok později podával žádost o podporu na vznik scénáře u Státního fondu kinematografie. První verze byla hotová v roce 2014, pak ale prý projekt dlouho ležel ladem, až se ho na přelomu let 2019 a 2020 ujala firma Donart production Jiřího Tučka (* 1994).

Propojení s Karlem Čapkem bylo původně dáno rozložením děje filmu od března jednoho roku do března roku druhého a úvodním mottem z knihy, v první verzi scénáře se rozrostlo na motto před každým měsícem roku. Teprve v další verzi pro Jiřího Tučka se objevila postava (voiceover) nazvaná Hlas, prolínající se celým scénářem, „ale samozřejmě až ve střižně vznikala tahle verze organického intenzivního propojení Čapka s příběhem zahradníka…“

Viditelný slouha

Po březnové předehře, při níž jako varovné memento zapůsobí objev, že včelstvo jednoho z úlů podlehlo zkáze, se podobná znamení začínají zmnožovat. Kolem zahradníkova pozemku se objeví ohrazení z ostnatého drátu, příjezdová cesta je uzavřena závorou, u níž neviditelného sousedního světapána zastupuje viditelný slouha (Štěpán Kozub) jako ochranka: „Nový majitel, nová pravidla.“ Přirozený kontakt se zákazníky je přerušen, starostka se však vymlouvá na sliby zámecké vrchnosti, policie městská i státní se chová alibisticky, dokonce i když „neznámý pachatel“ převrhne zahradníkovi na bok jeho multikáru.

Zahradník si pomůže jako vždycky sám, od května do června se však nátlak dál stupňuje destrukcí bicyklu a zničenými rostlinami ve skleníku. Závora už je na elektřinu, ochranka má v přívěsu u ní televizi a vedle mobilní WC, policista zahradníkovi cynicky radí, ať si sám najme na ochranu vlastní gorily a ty závoru i s hlídačem odstraní: „Zákon přírody. Silnější pes mrdá.“ A realiťák vzkazuje, že „ta cena není konečná. Pan majitel je ochoten jednat“. Prodej u silnice místo ze dvora je tristní, na úřadě se zahradník v červenci dozvídá, že snaha doručit jejich rozhodnutí o pokutách je marná, korespondenci nikdo nepřebírá. V červenci mu ochranka projeví svou účast a pokrytecké fandovství, ale vzápětí najde vybité králíky i slepice, postřikem zničené sazenice ve skleníku a manželka poprvé promluví: „Tak mu to prodej.“ A sama poprvé nakupuje v samoobsluze, dosud si život hospodářství vystačil s vlastní produkcí.

Od dokumentu ke hrané fikci

Prvotní inspirace k projektu vycházela z reálné kriminální kauzy a směřovala k dokumentárnímu filmu, který by zachytil případ letitého teroru, o kterém média informovala snad někdy od května 2011. To už zahradník René Mandys z Dolní Olešnice u východočeského Hostinného čelil asi čtyři roky nátlaku nového majitele přilehlého zámku, ruského podnikatele Alexeje Zacharova. Brutální likvidační metody, které měly za cíl donutit Mandyse k odprodeji majetku a pohlcení jeho pozemku, vyvrcholily v září 2010 jeho fyzickým napadením, ze kterého si odnesl načtyřikrát zlomenou nohu, zlomenou ruku, poškozené oko a další zranění. Odsouzen za to byl pouze podmíněně osmnáctiletý člen Zacharovem najaté ochranky, Zacharov sám z Česka mezitím zmizel.

Vynořil se však znovu v roce 2015, kdy koupil od státu zanedbané koupaliště v pražské Tiché Šárce, s plánem postavit na místě odpočinkový resort, ačkoli jde o nezastavitelné území. Naštěstí zastupitelstvo Prahy 6 jeho záměr zamítlo, i tak je to ale jen pokračování příběhu drzé rozpínavosti a přesvědčení, že peníze jsou snad víc i než boží prozřetelnost. Mandysovi nabízel prý Zacharov 26 milionů, a když ten je odmítl vyměnit za čtyřicet let své práce v místě, sáhla druhá strana k represáliím, na jejichž vyřešení se státní instituce ukázaly jako zcela krátké. Právě tato bezmoc jedince tváří v tvář zacyklenému systému odvedla Havelku postupně od dokumentárního žánru ke hranému filmu a jeho možnostem metaforického zobecnění.

Uleví se všem

V srpnu přestane v zahradnictví téci voda, soused prý provádí generálku rozvodů, provoz kolem domu je sledován kamerami, na obecním úřadě dostává mlčenlivý zahradník od starostky (Alena Mihulová) a právníka (Petr Lněnička) radu na „využití prostředků k ochraně před nečinností správních orgánů“. On však raději zprovozní staré čerpadlo na vodu ze studny a vede dál svůj pracovní režim. Přichází září, podle Čapka „vděčný a znamenitý měsíc“, tady ale čas zničeného skleníku a postupného vyčerpání fyzického i psychického. I lékař (Hanuš Bor) radí zahradníkovi prodat: „Uleví se vám. Po pravdě řečeno, uleví se nám všem.“

Manželka se tedy pokusí o kontakt, majitel zámku však náhle už nemá zájem. Zdá se, že věci se začínají vracet k normálu, v říjnu pokračuje zahradník stavbou nového skleníku, přijíždí televizní reportérka, která chce o jeho případu informovat, i když u ostatních naráží jen na strach. Skleník je dokončen a osázen novými sazenicemi, sklízejí se jablka, večer ale náhle nejde elektřina, za domem vzplanou úly a zahradník je u nich přepaden mužem v karnevalové masce, brutálně zbit a tak těžce zraněn, že končí na týdny nepohyblivý na lůžku v nemocnici.

Postava k podpírání

Tak jako se vytrácel dokumentaristický záměr projektu a prosazoval se stále více zřetel k Čapkovi, tak se na druhé straně prosazovalo také téma zápasu jedince s byrokratickým a bezpečnostním aparátem. Ten by ho měl z podstaty věci chránit, místo toho však fatálně selhává, dokonce po straně ho ještě nabádá, aby vzal zákon do vlastních rukou. Nad tím ale vládne právě čapkovské přesvědčení, že „existence zahradníků (…) dává svědectví o neumořitelném a zázračném optimismu lidského rodu“, o „svátku soukromého vlastnictví“ a také o zahradníkově zkušenosti, že „dělej co dělej, žádná revoluce mu neurychlí dobu klíčení a nedá kvést šeříku před květnem“.

Tuto víru v jistoty řádů přírodních nahlodává u Havelky ovšem těžce právě zkušenost s nejistotami řádů lidských a s alibismem jejich nositelů, tak jak se to projevuje při zahradníkových návštěvách na úřadech a při kontrolách policie u něj. Ne náhodou to připomíná kafkovské bloudění labyrintem byrokracie anebo středometrážní filmovou alegorii Jan Schmidta a Pavla Juráčka Postava k podpírání (1963). I Havelkův zahradník, jakkoli žijící svými vlastními jistotami, by potřeboval oporu, ztrácí se však v podobně anonymním bludišti teď zas zbytnělých podání, která „jsou pořád v procesu“ a všichni jen „kontrolují časové lhůty uložené zákonem“.

Začít znova

Od listopadu do ledna leží zahradník bez pohybu v nemocnici, zatímco manželka volá makléři, dostává se jí však slizké odpovědi: „Pan majitel není už můj klient, tak už mě nekontaktujte.“ Manžel je na lůžku pronásledován strachem o svou jedinou nejbližší i traumatickými vizemi přepadení, závora ale mizí a trapnost špatného úřednického svědomí by se dala krájet. V lednu je ochrance sděleno obvinění z těžkého ublížení na zdraví, zahradník rehabilituje, ale hospodářství je opuštěné, vše se zdá být rozmetáno, stejně jako obří puzzle, jehož skládáním se zahradníkova žena průběžně po večerech bavila.

Únor je ve znamení návratu domů o berlích, bez energie a chuti k čemukoli, včetně společného jídla jako každodenního manželského rituálu a společného soužití. Ale: „Zahradníkův podzim se začíná už v březnu: první odkvetlou sněženkou.“ A tak je třeba dát rozbitý svět znovu dohromady, s březnem se znovu vrhnout do práce a stejným kypřením země jako v úvodu začít znova. Protože „musíš půdě dávat víc, než z ní bereš“. Jen tato slova poslední ve filmu nezazní, ale jeho poselství je s nimi v bezeslovném a neproklamativním souladu, tady začíná i končí pozemská existence, bez ohledu na její časné peripetie.

Ideály humanitní

Právě proto zahradník v celém filmu vůbec nepromluví, samo jeho bytí je tou nejpřesvědčivější stranou dialogu s okolím. Kaiserův hlas tu však zní právě citací replik s Čapkovy knihy, jednou třeba z rozhlasového čtení, jindy právě jen jako voiceover, zahradníkovo přesvědčivé alter ego. Jejich tón sice je lidsky chápavý a vlídný, Havelkovi se však výběrem skoro dvacítky pasáží z knihy podařilo vystihnout její spodní filozofický proud, který dalece přesahuje svět koníčkářského zahrádkářství a humorného fejetonismu. Přidat by se dal už snad jen citát: „Se vším na světě lze něco dělat, všechno lze spravovat a reformovat, ale proti počasí se nedá nic podniknout.“

Že i tohle je postoj příliš pasivní, málo klimaticky aktivistický, v zahradníkově osobě snad až bázlivý, když nevezme po vzoru jiných zemí a žánrů spravedlnost do vlastních rukou? Nestalo se to v případě, který film inspiroval, nestane se to ani tady, protože by to prostě odporovalo zahradníkovu životnímu postoji a jeho soubytí s přírodou. Někoho to irituje (Pavel Sladký, iRozhlas 19. 7. 2024), stejně jako samotná Čapkova kniha, citace z ní a pomalé tempo filmu. Já v něm spatřuji nebývalou návaznost na odkaz české literární klasiky, která ani v novinovém žánru nezapřela ideály humanitní, a Havelka jim dokázal vtisknout nadčasový význam, vymknutý dokonce i z našich rozpolcených časů. Ideologický polopatismus není ani jeho program, ani jeho poetika, stejně jako v jeho předchozích filmech Vlastníci (2019), Očitý svědek (2021) a Mimořádná událost (2022).

Absurdní drama

Film se natáčel od ledna 2022 chronologicky do března 2023, celkem 23 nebo 24 dní. Nejvhodnějším místem natáčení se nakonec ukázala farma Havelkova otce v Dubí u Humpolce. Statek místo zahradnictví zpětně obohatil podobu scénáře například o zvířectvo, pan Jiří Havelka starší byl po ruce i odbornou radou. Podle režiséra se tam točily exteriéry i interiéry související se zahradnictvím, v blízkém Herálci vznikaly zase scény z radnice a exteriéry zámku. Oldřich Kaiser byl do hlavní role disponován svou vlastní zahrádkářskou vášní, naopak pro jeho skutečnou i filmovou manželku, písničkářku Dášu Vokatou, šlo o debut herecký i hospodářský.

Mlčenlivá souhra dvojice vyznívá ale zcela samozřejmě a je účinným kontrastem nejen k cyničnosti Kozubovy postavy, ale i ke strojeně vnímavé, ve skutečnosti prázdné žvanivosti i dalších představitelů státní moci, jako jsou policisté Jiřího Vyorálka a Tomáše Jeřábka či kriminalista Pavla Baťka. Barevný film o 103 minutách byl s úspěchem uveden loni na MFF v Karlových Varech, premiéra se odehrála 18. 7. 2024, do konce roku na něj přišlo 60 203 diváků, tržby činily 8 292 733 Kč. Reklamní označení filmu za komedii není šťastné, jde spíše o absurdní drama, vyvažované vědomím koloběhu přírody a života v ní. Tomu plně slouží i realistická a přitom výtvarně stylizovaná obrazová podoba filmu (kamera Ferdinand Mazurek) i příznačně komentující a zas nadčasově vznosný hudební doprovod Tadeáše Věrčáka.