Data České národní banky (ČNB) za druhé čtvrtletí tohoto roku ukazují, že se zahraniční investoři stále méně obávají, že by jim česká vláda, banky, další finanční instituce či firmy nesplatily dluhy. Stoupl sice zájem pouze o půjčky naší vládě a bankám, v případě ostatních subjektů však došlo k poklesu především kvůli splácení dřívějších půjček ze zahraničí.
Dlouhodobě se tak zvyšuje podíl zahraničních věřitelů ve struktuře celkového dluhu České republiky (nejen veřejného, ale i soukromého). Náš dluh v zahraničí podle ČNB stoupl ve druhém čtvrtletí letošního roku o 47,4 miliardy korun na 4,481 bilionu. Meziročně byl vyšší o 1,161 bilionu korun, jak informovala ČTK.
Konkrétně vládní (či obecně státní) dluh v zahraničí je pro vládu výhodným, ale zároveň rizikovým nástrojem. Představme si totiž situaci, kdy bychom byli zadluženi násobně více než nyní, nebo by došlo např. v Evropě k dlouhodobému hospodářskému propadu. Na příkladu Řecka v porovnání s Itálií ostatně vidíme, že menší státy se do problémů s důvěrou mezi investory dostávají snáze. Kdyby se pak stalo, že Česká republika nebude bez výrazného utlumení veřejných výdajů schopná splácet, přišli by o peníze zahraniční investoři, nikoli čeští voliči.
Problém však je, že by poté mohla být uvalena mezinárodní exekuce na veškerý (např. s výjimkou vojenského) státní majetek, obdobně jako se to stalo Argentině. Houslisté si pak nemohou ze státního muzea hudby půjčovat na zahraniční koncerty vzácné stradivárky a národní galerie nesmí posílat do ciziny na výstavy obrazy, které jsou v jejím vlastnictví.
Důvěra ve vládu však není zásluhou ani tak aktuální vlády jako spíše momentálního českého hospodářského vývoje a také rezerv zanechaných vládou Petra Nečase.
Zahraniční dluh ČR stoupá neustále už řadu let, jak upozorňuje ČTK: přes jeden bilion korun se poprvé přehoupl na konci roku 2004, dva biliony korun překonal v roce 2010 a tři biliony na konci roku 2014. Čtyři biliony pak pokořil letos.
