V posledních srpnových dnech se uskutečnila již pravidelná porada vedoucích českých zastupitelských úřadů s předními ústavními činiteli. Prezident republiky na ní sice letos nevystoupil, velvyslance pouze přijal, proslovů ústavních činitelů ale vysocí diplomaté ušetřeni nebyli. Projevy dvou hlavních řečníků, premiéra Andreje Babiše a pověřeného ministra zahraničních věcí Jana Hamáčka, paralelně též ministra vnitra, nabídly dost látky k přemýšlení. Pozice zahraničněpolitické agendy je totiž v současné České republice neveselá, ba přímo truchlivá.

Co na sebe prozrazujeme

K obsahu obou projevů i k tomu, co v nich scházelo, bylo už vyřčeno dost. (Pravda, z proslovu předsedy vlády jsou známy jen útržky, jeho celé znění není dostupné.) Nezaznělo však to, co v nich přebývalo. Je totiž vcelku nepochopitelné, jak zásadní prostor v obou proslovech dostala Evropská unie. Bez ohledu na politický názor na evropskou integraci je empiricky bizarní, pokud je postoj k systému, jehož právní akty jsou nadřazeny české legislativě, uváděn jako postoj k zahraniční agendě a k dění kdesi venku, mimo český politický časoprostor.

Opak je ovšem pravdou. Agenda EU je výsostně vnitropolitickou záležitostí. Po čtrnácti letech našeho členství je doslova prorostlá do všech sektorových ministerstev. Českou evropskou politiku koneckonců koordinuje Úřad vlády, nikoliv ministerstvo zahraničních věcí. Neustálým rámováním evropské integrace jako zahraničněpolitické agendy tak česká politika o své percepci EU možná bezděky říká více, než by chtěla.

Je smutné, že resort, který byl tradičně vnímán jako prestižní a důležitý, se stal ušmudlanou hračkou na pískovišti, které opanují prezident Zeman a premiér Babiš.

Mnohem horší je ovšem nynější personální rozměr a celková váha, která se zahraniční politice přikládá. Moderní česká politika samozřejmě zná situaci, kdy předseda vlády či jiný ministr převezme resort, který se uvolnil (nejčastěji vynucenou demisí původního ministra či ministryně). Vždy se ale jednalo o řešení z nouze, které bylo výslovně prezentované jako dočasné a nestandardní. Nikdy nešlo o jedno z nejvlivnějších ministerstev a nikdy netrvalo tak dlouhou dobu, že se skoro zapomíná na to, že Jan Hamáček je ministrem de facto z donucení. Či, lépe řečeno, z libovůle prezidenta republiky, který odmítl jmenovat původního sociálnědemokratického nominanta Miroslava Pocheho, a z kejklení Andreje Babiše, který mu tento krok umožnil.

Dvouměsíční provizorium, ve kterém se resort zahraničních věcí nachází, je pro reputaci české diplomacie velmi nešťastné. Jan Hamáček se může sebevíc zaklínat, jak bere zahraniční politiku vážně a jak se jí zabývá – svůj projev k velvyslancům tím ostatně začal. Za plnohodnotného ministra jej zahraniční partneři ani čeští diplomaté považovat nemohou. To nás nesmírně poškozuje. Je smutné, že resort, který byl tradičně vnímán jako prestižní a důležitý, se stal ušmudlanou hračkou na pískovišti, které opanují prezident Zeman a premiér Babiš. Či prací na vedlejšák, kterou lze bezproblémově zvládnout vedle řízení dalšího vlivného resortu.

Špatná zpráva pro budoucnost ČR

Pro pověst a budoucnost nejen České republiky, ale také samotné instituce ministerstva zahraničních věcí, to není dobrá zpráva. Netřeba totiž dodávat, že pokud existuje typ politiky, kde hraje obrovskou roli symbolika a nemateriální rozměr, je to právě oblast zahraničních věcí. Současné politické elitě, která trpělivě ničí slušně fungující instituce českého politického systému, je to ale zjevně jedno.