Hradní mluvčí Jiří Ovčáček na své tiskové konferenci používal slovní spojení „zahraniční politika pana prezidenta“. To je velice zajímavá věc, kterou navazuje na předchůdce Miloše Zemana Václava Klause, ovšem renomé České republiky poškozuje ještě víc. Zemanova osobní zahraniční politika přitom vůbec existovat nemá, jelikož se v normálních státech obvykle jedná o politiku dané země.

Tzv. prezidentská zahraniční politika se vyznačuje poklonkování totalitním režimům, podporou kremelské propagandy a – v rozporu s původními sliby i se začátkem Zemanova volebního období v roce 2013 – vymezováním se vůči Evropské unii a USA. Právě známý výrok před návštěvou čínského prezidenta o tom, že už nejsme v područí EU a Spojených států je naprosto v rozporu s českou zahraniční politikou, tou jedinou platnou.

Když teď Ovčáček tak suverénně používá podobná slova, je čas se ptát pánů Sobotky a Zaorálka, kdy se konečně začne něco dít. Je pravda, že ministr zahraničí se alespoň občas proti prezidentovi postavil (zejména v případě trapného populistického kroku se smlouvou týkající se norských dětí), kdy ale bude našim partnerům konečně jasně řečeno, že zahraniční politiku České republiky určuje vláda, a že Česká republika rozhodně nesměřuje na východ? Premiér to možná při své návštěvě USA pošeptal Baracku Obamovi do ucha, ale to rozhodně nestačí.

Pokud náhodou vládním činitelům jako důvod nestačí pověst a Ústava ČR, můžeme jim připomenout jejich vlastní programové prohlášení: „Členství v Evropské unii je klíčovým faktorem zahraničně politického uvažování České republiky. Evropská a zahraniční politika České republiky jsou úzce provázány. Evropská a atlantická orientace se vzájemně podporují. Proto bude vláda posilovat multilaterální spolupráci v euroatlantické oblasti, a to zejména aktivním členstvím v NATO a aktivním přístupem k politickému, ekonomickému a bezpečnostnímu dialogu mezi Evropskou unií a USA.“

Opravdu se tedy v současné době Česká republika řídí „zahraniční politikou pana prezidenta“?