HISTORIE / Bosý a v rouchu kajícníka míří muž po nekonečných letech vězení do kostela, aby poděkoval Bohu za svou svobodu. Lidé, svědci jeho cesty do Prahy, ho všude nadšeně vítají. Svou zemi zná vlastně jen ze vzpomínek z dětství, z mříží své cely a z vyprávění lidí, kterým naslouchal, když pobýval ve vyhnanství. Přesto právě Soběslav brzy usedne na knížecí stolec, přesto právě on se stane dobrým vladařem. Alespoň tedy do doby, než se k němu opět otočí štěstěna zády…

Mohl být jedním z nejznamenitějších českých panovníků v historii. Byl schopný, rozvážný, energický a pro svou zemi i její lid chtěl vykonávat jen to dobré. Jenže se narodil do špatné doby plné politických intrik a vzájemné nenávisti mezi těmi, kdo prahli po moci. Český spisovatel Petr Hořejš dokonce píše: „Patří mu, zdá se, víc místa v našich dějinách, než všem ostatním vládcům ze sklonku 12. století dohromady.“

Dětství druhorozeného syna knížete Soběslava I. halí clona historie. Nejspíše první léta svého života trávil na dvoře otce v Praze, jakmile povyrostl, zřejmě jej také na koni doprovázel po cestách napříč knížectvím. Po smrti otce roku 1140 jako zhruba dvanáctiletý chlapec se svými dvěma bratry musel s nelibostí přihlížet, jak na uvolněný knížecí stolec usedl z vůle českých předáků jeho bratranec Vladislav II. A aby té potupy nebylo málo, před záští nového vladaře musel prchnout ze země pryč. 

Zakochal se nadějí

Domů se vrátil Soběslav roku 1148, kdy se kníže vydal na křížovou výpravu a dvacetiletý mladík vycítil vhodnou příležitost k činu. „Zakochal se nadějí, že v nepřítomnosti Vladislavově bude moci skrze některé své věrné nakloniti sobě národ a povýšiti se na trůn otcovský; proto i osobně přišel do Čech ze zemí německých, kde živ byl ve vyhnanství. Mnozí také dali se skutečně svésti lichotivými slovy a sliby jeho,“ líčí historik František Palacký.

Nepovedlo se. Vladislavův bratr Děpolt, pověřený správou země v nepřítomnosti knížete, jej zajal a zavřel do věže Pražského hradu. Rozzuřený kníže jej pak po svém návratu nechal uvěznit na hradě Přimda, jehož zřícenina se dodnes tyčí na vrcholu skalního hřebene v severní části Českého lesa. S takovým osudem se ale mladý Přemyslovec odmítal jen tak smířit.

Z vězení se Soběslavovi po více než dvou letech podařilo utéci, útočiště nalezl na německém dvoře císaře Fridricha I. Barbarossy. V roce 1161 dokonce úspěšně obsadil Olomouc, ale Praha v čele s Vladislavem, který se mezitím stal českým králem, nad ním znovu zvítězila. „Začal s králem vyjednávati, nežádaje nic jiného, než svému stavu přiměřenou výživu, která mu slovem sice pojištěna, brzo však v tuhou a dvanáctiletou vazbu na hradě Přimda proměněna byla,“ vypráví jeden ze svazků Matice Moravské. Vězeňské zdi se mu tak staly tísnivým domovem celkem na necelých patnáct let.

Pohněval si Rudovouse

Vladislav mezitím zestárl, s léty se mu vytrácela i životní síla. Po dvaatřiceti letech panování už byl unavený, a svou moc tak rád předal nejstaršímu synovi Bedřichovi. Jeho rozhodnutí však pobouřilo nejen českou šlechtu, ale i císaře Fridricha Barbarossu. Rudovous, jak mu lidé přezdívali, byl politikem železné ruky a světovládných ambic. A pokud ho něco dokázalo opravdu rozzuřit, tak to, když se ho někdo snažil pokoutně obejít.

Hrozbami přiměl Vladislava, aby propustil žalářovaného Soběslava a smířil se s ním. Někdejší král poslechl. Soběslav se po dlouhém věznění ani nestihl rozkoukat na svobodě a už musel rodnou zemi opět opustit, tentokrát před úklady nového knížete. Donesla se k němu varovná zpráva, že se ho chystá nechat oslepit. Panování si však Bedřich užil jen devět měsíců. O to už se císař postaral. 

Se slovy, že Bedřich nepřijal knížectví z jeho rukou ani se souhlasem české šlechty, ho ze stolce rázně sesadil. Lenní praporce pak předal Oldřichovi, bratrovi Soběslava. Názor českých předáků jej v tu chvíli paradoxně též nezajímal. Ani slovem se také nezmínil o tom, jak kdysi slíbil Vladislavovi, že titul krále obdrží jeho nástupci dědičně.

Bratrské gesto

Zaskočený Oldřich ale všechny přítomné překvapil. Knížecí stolec nepřijal a vzdal se jej ve prospěch staršího bratra Soběslava. Respektoval tak princip seniorátu, tedy dědičného práva nejstaršího člena rodu na vládu. Císař souhlasil. Jestli si však myslel, že když sejmul ze Soběslavových rukou okovy, může mu nyní sám nasadit nové v podobě závazků vůči němu, velmi se mýlil.

Bylo mu asi pětačtyřicet let, když Soběslav II. převzal v zemi pomyslné otěže moci. Ani trpké životní lekce neubily v novém knížeti jeho ušlechtilou povahu. Pomstil se jen jedinému člověku, hlavnímu ztělesnění jeho utrpení – správci hradu Přimda, který ho celá léta držel pod zámkem v bídných podmínkách. Nenáviděný Konrád Šturm, bývalý řezník, putoval na popraviště. Bývalému králi však Soběslav odpustil a velkoryse mu nabídl, že může zůstat v českých zemích. Vyčerpaný Vladislav ale dožil na svém statku v Durynsku, Bedřich se na čas stáhl do Uher.

Šlechtě ani císaři nedůvěřoval

Přízeň lidu si získal kníže s lehkostí svou dobrosrdečností, zbožností i zásadovostí. I když měl po nástupu k moci prázdné kapsy, nenařídil výběr žádných nových daní, raději si vypůjčil peníze od kladrubského kláštera.

Českým šlechticům příliš nedůvěřoval, snad měl stále v paměti, že nijak neusilovali o jeho propuštění z vězení, nechoval ani příliš důvěry v císaře Barbarossu. Zato byl, jak píše kronikář Jarloch, „spravedlivým soudcem, kostelům Božím velmi nakloněn, k dobrým dobrý, ale postrachem pro ty, kdož činí zlo. Vždy pečoval o to, aby chránil chudého před mocným. (…) Na výpravě válečné, obklopen velmoži na koních a vozech necítil se bezpečen, neviděl-li kolem sebe svobodného lidu selského, pěších i na koních, jak komu jeho prostředky dovolovaly.“ 

Nedá se říci, že by přímo bojoval proti nuzotě a živoření poddaných, to by podle historiků bylo přehnané, ale choval se k lidu mnohem ohleduplněji, s mnohem větším pochopením i respektem než většina jeho předchůdců i následovníků. Ne nadarmo si z úst šlechticů vysloužil posměšnou přezdívku „kníže sedláků“. Lidé ale na svého knížete ještě dlouho po konci jeho panování v dobrém vzpomínali. 

Po celém Německu hlas šel, že jich Soběslav nenáviděl

O to překvapivější se jeví pasáž v Kronice tak řečeného Dalimila z počátku 14. století: „Ten, kterého Němce spatřil, k sobě přivésti kázal a nos jemu uřezal, řka: »Němče, po světě nesleď, v své zemi mezi svými seď! Pro dobré’s od svých nevyšel: pověz, pročs mezi cizí přišel?« Jiní, to od knížete vidouce, kde uzřeli jíti Němce, jako na vlka volali, uši a nosy jim řezali. Kdo mu štít německých nosů podával, tomu sto hřiven dával.“ A dále: „Po celém Německu hlas šel, že jich Soběslav nenáviděl.“ 

Ve skutečnosti přitom selský kníže naopak potvrdil a rozšířil práva Němců v osadě na Poříčí. Snad tedy, jak se domnívá historik Miroslav Jeřábek, jde o nejasný ohlas poplenění části Rakous v roce 1176, kdy vojsko Soběslava II. a jeho spojenců ohněm i mečem zničilo velké území, řada vesnic i kostelů lehla popelem. Nebo snad za tím stojí bitva u Loděnice z roku 1179, v níž porazil svého konkurenta Bedřicha. Mnoho Němců v té vřavě padlo a těm, kteří padli do zajetí, byly podle kronikáře Jarlocha „nosy uřezány, takže se stali posměchem světu“. Není jasné, zda Soběslav dal k tomu znetvoření rozkaz, ale těžko by se tak mohlo dít bez jeho vědomí. František Palacký se nicméně domnívá, že německým zajatcům byly nosy uřezávány „od prostopášného lidu ku potupě“.

Právě plenění Rakouska ještě prohloubilo císařovu nelibost a na Soběslavovu hlavu se snesla i papežská klatba. „V tom, jak s ‚řetězy na nohou‘, s břemenem pociťovaným na každém kroku se pokoušel uchovat sobě i zemi maximum nezávislosti, byl Soběslav velkým politikem,“ píše Petr Hořejš. A svou samostatností Barbarossu stále více popouzel. Když císař pochopil, že Soběslav se nikdy nestane jeho loutkou, sesadil ho roku 1178 z trůnu a místo něj předal Čechy v léno opět Bedřichovi. Od kritizovaného „selského“ Soběslava se rádi odklonili i předáci země a přimkli se ke svému bývalému pánovi. 

Soběslav se odmítal vzdát bez boje. Po vítězné bitvě u Loděnice se se svým nepřítelem utkal znovu, 27. ledna roku 1179, kousek od tehdejší vsi Nusle, na prostranství dnešního Karlova (bitvu dodnes připomíná název ulice Na Bojišti). „Nastal boj dlouhý, zoufalý a nadmíru krvavý,“ a když už se zdálo, že štěstí Soběslava neopustí, objevil se na scéně nový Bedřichův spojenec – údělný kníže znojemský a brněnský Konrád I. Ota. Bylo rozhodnuto, dny Soběslavovy vlády byly sečteny. 

Smůla i po smrti

Přesto ještě téměř celý rok vzdoroval Soběslav za hradbami hradu Skály. Situace se ale stávala neúnosnou, pevnost už nedokázal udržet. Zachránil se útěkem do ciziny a doufal, že se v ní dočká pomoci. Smrt však přišla dřív. Na sklonku ledna roku 1180 zhruba dvaapadesátiletý kníže sedláků a dvacátý první Přemyslovec na českém trůně zemřel. Nechal za sebou vdovu Elišku Polskou, potomků se spolu nikdy nedočkali. 

Do Čech se vrátily už jen jeho ostatky, aby spočinuly v blízkosti jeho rodičů na Vyšehradě. Ani po smrti ho smůla, která jej doprovázela téměř celý život, neopustila. Dodnes totiž nikdo neví, kde jeho hrob vlastně leží, přesné místo jeho posledního odpočinku nemilosrdně zakryla historie. A smolné časy čekaly i české země. Staronový kníže Bedřich dle slov kronikářů řídil vůz českého státu jako vozka, jenž se nedokázal vyhýbat překážkám a nástrahám cesty, takže vozu co chvíli hrozilo překocení a kočímu pád…