Donald Trump a Si Ťin-pching v roce 2018. FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons /
FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons /
KOMENTÁŘ / Fixní ideou nové americké administrativy je „obrácený Kissinger“. To znamená představovat si, že obratnou diplomacií lze dosáhnout oddělení Ruska od Číny a dokonce prý nějaké formy spojenectví s Moskvou. Zajetí Číňanů ve službách ruských okupačních sil na Ukrajině nicméně odhaluje zásadní pomýlenost zmíněné koncepce.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ve středu oznámil, že ukrajinské jednotky na frontě vedoucí okupovaným územím Doněcké oblasti zajaly dva čínské vojáky bojující za Rusko – a podle zjištěných informací se jich na ruské straně nachází mnohem více.
Jedná se o výrazný zlom v dosavadním angažmá Pekingu. Ten dosud Moskvu za napadení Ukrajiny veřejně kritizoval, ačkoliv nepodpořil západní sankce a fakticky pomáhá Rusku obcházet jejich důsledky. Nepřímá pomoc ČLR v podobě dodávek zboží dvojího užití využitelného ke zbrojení a ve válce byla ovšem pro RF již dávno. Bez čínské elektroniky nebo obráběcích strojů by se Moskva ve válce rozhodně neobešla.
Čínská strana údajně „prošetřila“ ukrajinskou informaci o účasti svých občanů v konfliktu a popřela ji. Jeden ze zajatců prý uvedl, že byl motivován k účasti ve válce „příslibem ruského občanství“.
Čínský komunistický systém s pomocí nových technologií zavedl tak přísný režim dohledu a kontroly svých občanů, že jsou proti němu i hrůzy někdejší východoněmecké komunistické tajné služby Stasi nebo rumunské Securitate pouhým čajíčkem. S největší pravděpodobností tedy Peking o působení čínských občanů v ruské armádě dávno ví a doprovodné historky mají jen umožnit věrohodnou popíratelnost posvěcení takové praxe.
Jinak řečeno, pokud Peking nasazení Číňanů v ruských ozbrojených silách výslovně neschválil (což je nejpravděpodobnější), přinejmenším se je rozhodl tiše tolerovat. V každém případě se o věci nedozvěděl teprve z oznámení ukrajinské hlavy státu. A neudělal naprosto nic, aby tomu zabránil.
Už nechal Putin vyklidit Moskvu?
Všichni „obrácení Kissingerové“ kolem Trumpa uvažují neuvěřitelně povrchně o tématu, které si ani nenamáhali nastudovat. Vzhledem ke kvalitě rozhodovacích procesů v jiných oblastech bychom ovšem neměli být překvapeni. Nikdy ve své historii ještě nedostaly USA tak zoufale nekvalitní administrativu.
Administrativa, která v 70. letech navrhla usmíření s Pekingem – konkrétně to byl osobně prezident Nixon, zatímco bezpečnostní poradce Kissinger dostal za úkol jen realizovat hotový nápad – rozhodně svým působením čínsko-sovětskou roztržku nevyvolala.
Když se poradce amerického prezidenta vydal do Číny, země měla za sebou ozbrojený pohraniční konflikt se Sovětským svazem, který prohrála. Vztahy s Moskvou byly bez jakéhokoliv amerického zásahu natolik špatné, že Mao Ce-tung v jednu chvíli dokonce nařídil evakuaci vládního personálu z Pekingu, neboť se obával jaderného úderu Sovětů.
Fantastové kolem Trumpa se ovšem domnívají, že popsanou situaci vytvořil „kreativní diplomacií“ Henry Kissinger osobně. Tedy aktér, který na podnět prezidenta přijel nabídnout chudým Číňanům nápravu vztahů, když se obávali velké války se Sověty (na niž nebyli připraveni) a neměli jinou možnost než na dohodu s USA kývnout.
Dnešní Moskva se nachází v naprosto odlišné situaci. I když míra vzájemné integrace ruských a čínských ozbrojených sil je mnohem nižší než uvnitř NATO, obě země jsou strategickými spojenci. V důsledku totální invaze na Ukrajinu přišlo Rusko o evropské trhy a stalo se těžce závislým na Číně, pokud jde o export energetických surovin. Mezitím se prohlubuje i závislost ruského zbrojařského průmyslu na čínských dodávkách. Nic z toho, co by mohl Trump na plánovaném summitu Putinovi nabídnout, se nemůže ani zdaleka rovnat tomu, co pro ruského prezidenta už dělá Si Ťin-pching.
Často je zdůrazňováno, že Čína ruské přepadení Ukrajiny neschválila. Měli bychom však přesně vidět, proč a jak se to stalo.
Pekingu vadilo, že nebyl strategickým spojencem o chystané válce předem podrobně informován. A námitky se týkaly nikoliv samotného pokusu přisvojit si silou území sousedního státu, ale pouze okolností. Číňané namítali, že Rusové neudělali dobře, když napadli stát, který uznali a výslovně se zavázali respektovat jeho hranice. Tento typ námitky nesměřuje proti získávání cizích území ozbrojenou invazí per se. Ponechává otevřené dveře čínské anexi Tchaj-wanu, který jak známo Čína soustavně odmítá uznat za samostatný stát, i dalších území, které Peking výslovně neuznal za náležející jiným státům.
Jakmile Putin kvůli hrozbě čínského jaderného útoku nařídí vyklidit Moskvu, půjde o jasný signál, že nastal čas, aby natěšení Trumpovi kvazikissingeři předvedli, co v nich je. Až do té doby zůstávají základní předpoklady zahraniční a bezpečnostní politiky současné administrativy ještě mnohem fantastičtější a odtrženější od reálné situace, než jaké byly v době převládajícího „řízení eskalace“ za nekompetentního Bidenova poradce Jakea Sullivana.
Průkopníci slepých uliček
Z nesmyslných předpokladů lze jen zcela výjimečně odvodit praktická opatření, která fungují. To platí i o koncepci „obráceného Kissingera“ usilující o nereálný cíl oddělení Moskvy od Pekingu.
V bláhové snaze dosáhnout „chytrého výsledku“ – podobně „chytrého“, jako byla Obamova blízkovýchodní výměna dlouholetých spojenců za sbližování s íránskou islamistickou diktaturou – Spojené státy na všech frontách ustupují agresivnímu Putinovu Rusku, aniž by za to získaly cokoliv jiného než prázdné řeči a falešné přísliby.
Ale je to ve skutečnosti ještě mnohem horší. Ustupováním Moskvě si Washington postupně odcizuje klíčové spojence, na nichž by byl závislý v případě střetu s Čínou, a kteří mají prakticky všichni s Putinovým Ruskem zásadní problémy.
Evropané jsou si dobře vědomi, že pokud by padla Ukrajina, na řadu přijdou útoky proti dalším státům v ruském sousedství. Vstřícnost Američanů k Rusům jen ukazuje, že se na dnešní USA jako na spojence už nemohou spoléhat.
Japonsko je stále technicky s Ruskem ve válečném stavu. Za Bidena dostalo podrobné zpravodajské informace, z nichž je jasné, že už před lety se stalo alternativním cílem agrese, o jehož napadení se v Moskvě vážně uvažuje. Trumpovy kamarádšofty s Putinem se v Tokiu rozhodně netěší příznivému přijetí.
A konečně Jižní Korea, která kdysi měla s Ruskem korektní vztahy a dokonce nakupovala ruskou výzbroj, čelí prohlubující se vojenské spolupráci severokorejského režimu s RF. Je si dobře vědoma, že nepřítel na severu bude díky alianci s Putinem mnohem nebezpečnější než kdy dříve. Trumpova slabost pro Kim Čong-una je pak už jen třešničkou na dortu sílícího ohrožení.
Podobně jako v ekonomice, také v zahraniční a bezpečnostní politice je současné vedení Spojených států amerických oddáno zkoumání slepých uliček. Na konci experimentu budou USA mnohem izolovanější a slabší, než když Trump v lednu přebíral moc.
