Prezident Miloš Zeman podepsal zákon zakazující prodej o sedmi svátcích ve velkých obchodech. Jedná se o typický produkt sociálního inženýrství, kdy stát diktuje obchodníkům, kdy mají prodávat, a zákazníkům, jak mají trávit volný čas. Není to jediný dnešní projev „osvícenské“ snahy shora řídit životy občanů, vychovávat je a regulovat jejich chování.

Nakonec vstoupila v platnost zpřísněná senátní verze zákona, který původně počítal se třemi svátky. Ve sněmovně jej podpořily hlasy ČSSD, KSČM, lidovců a Úsvitu. Jeho podstatou je zákaz prodeje ve dnech 28. října, na Nový rok, Velikonoční pondělí, 8. května, 28. září, 25. a 26. prosince. Nebude se vztahovat na obchody s prodejní plochou do 200 metrů čtverečních, lékárny, čerpací stanice, obchody na letištích nebo nádražích nebo na prodejny v nemocnicích. Za jeho porušení bude hrozit pokuta milion korun, opakovaně až pětinásobek.

[ctete]61537[/ctete]

Krok zpět

Legislativní paskvil, který znevýhodňuje jednu skupinu podnikatelů proti ostatním, je úlitbou desetiletému nátlaku odborů. Jeho autoři a podporovatelé však nedokážou odpovědět, proč zákonem předepsané volno mají jen zaměstnanci v supermarketech, zatímco řada jiných profesí a konkurence, včetně menších obchodů, může v těchto dnech pracovat. Nebo se snad v další fázi spravedlivého boje za práva „vykořisťovaných“ pracujících o svátcích zastaví veřejná doprava, zavřou restaurace, či přestanou fungovat zdravotnické služby?

Dnes se jedná o sedm svátků, ale zítra jich může být víc, a skončí to zákazem prodeje třeba o nedělích. Že to někde v Evropě existuje? Neměli bychom otrocky přebírat odborovými centrálami prosazené šablony, které jdou nejen proti svobodě podnikání, ale v neposlední řadě proti zákazníkům.

Jednoznačně se jedná o krok zpět. Pokud by o svátcích nebyl zájem nakupovat, obchodníci by si sami přizpůsobili pracovní dobu. Stát by neměl vstupovat do svobodných vztahů mezi obchodníky a jejich zákazníky. Neměl by tak flagrantně deformovat tržní prostředí a současně se pohybovat na hraně ústavnosti.

Pozastavovat se nad tím, jak kdo tráví volný čas, je snad možné v projekcích sociálních inženýrů, kteří nejlépe vědí, co mají lidé dělat už od kolébky. Takové vpády do soukromí je však nutné zásadně odmítat.

Zbytečná, umělá a diskriminační regulace

Tady nejde o ochranu zaměstnanců, ale o urputnou snahu vnutit všem ostatním určité vidění světa. Zastánci této restrikce argumentují právy zaměstnanců, a zároveň pomíjejí fakt, že pracovní smlouvu uzavírají svobodní lidé, kteří se sami dobrovolně rozhodují, zda přijmou její podmínky. Mnozí ze zaměstnanců a brigádníků přitom naopak s touto změnou nemohou souhlasit, protože přijdou o příplatky, a v horším případě i o práci.

Proti je i Hospodářská komora, která volá po ústavní stížnosti a dodává: „Jedná se o zbytečnou, umělou a diskriminační regulaci. Poslanci tak jdou nejen proti trendům v Evropě, zákon neustojí ani argument podpory sladění pracovního a rodinného života, protože jsou prodejci vybíráni selektivně.“

Svaz obchodu a cestovního ruchu zase spočítal, že nákupní centra za každý den, kdy budou muset mít zavřeno, přijdou o 700 milionů korun. Tyto propady v tržbách budou muset vykompenzovat. Buď zvýšením cen, snížením mezd, nebo propouštěním.

Příkladů sociálního inženýrství, kvetoucího za působení Sobotkovy vlády, je však víc.

Zálohové výživné placené státem

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) plánuje zavést zálohové výživné placené státem. Dosáhli by na něj rodiče s příjmy do výše 2,7násobku životního minima, jimž bývalý partner či partnerka alimenty neplatí. Výše dávky by byla limitována, a stát by podle odhadů ročně zaplatil asi tři čtvrtě miliardy korun. Po dlužnících by vyplacenou podporu vymáhaly úřady práce.

Placení alimentů státem je morální hazard. Zdánlivě bohulibá myšlenka je vykoupena jinou nespravedlností, kdy dluhy nezodpovědných rodičů platí poctiví daňoví poplatníci. Skutečných neplatičů je přitom jen sedm procent. Samotné ministerstvo práce připouští nepatrnou vymahatelnost dluhů ve výši jen tří procent vydané sumy. Zároveň nelze vyloučit opačný efekt, že by počet neplatičů narostl.

400 milionů pro genderové organizace

Ministryně Marksová letos na jaře oznámila, že stát finančně přispěje na vyrovnání platů žen a mužů. Pozoruhodný je nástroj, jakým to chce učinit. Vyčlenila 400 milionů korun pro neziskové, genderově zaměřené organizace, které budou organizovat genderová školení.

Řada podnikatelů s takovým plýtváním veřejnými prostředky nesouhlasí. Stamiliony z kapes daňových poplatníků problém nerovných platů nevyřeší, a stanou se jen bohatým zdrojem příjmů pro část neziskového sektoru, ideově a zřejmě i jinak propojeného s ministryní.

Sociální bydlení

Do třetice ministryně Marksová prosazuje zákon, který by měl obcím uložit povinnost, že by určité stanovené procento bytů na jejich území patřilo do fondu sociálního bydlení. To je zároveň největší problém této představy, spolu s nevyjasněnou otázkou financování sociální výstavby. Stát by nahrnul na obce další povinnosti, a ještě je chce za jejich nedodržování trestat seškrtáním obecního rozpočtu.

Každá obec přitom ví nejlépe sama, kam směřovat svoje finanční prostředky, a nepotřebuje, aby jí to stát nařizoval. Každá obec má mít právo určit, kolik bude mít na svém území sociálních bytů či ubytoven. Direktivní přístup ministryně práce míří opačným směrem.

Kvóty pro „podprezentované pohlaví“

Z podobného ranku jsou návrhy ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera (ČSSD). Hodlá zavést povinné 40procentní kvóty pro zastoupení žen na kandidátkách do parlamentních, krajských i evropských voleb. Vychází z akčního plánu, který ženy označuje za „podprezentované pohlaví“. Proto obsahuje i opatření k vyššímu zastoupení žen ve vedení státní správy, státních a polostátních firem, škol či ve vědě. Dienstbier chce, aby 40 procent žen bylo zastoupeno i ve vedení státních firem, a počítá i s kampaněmi, které by pomohly jeho myšlenky ozřejmit.

Dienstbierovy plány zatím narážejí na koaliční partnery, přesto se nevzdává. Oponenti namítají, že takové návrhy uměle zasahují do pracovně-právních vztahů. Řadu žen, které spoléhají na vlastní schopnosti, dokonce urážejí. Zavádění podobných nápadů může vést k jejich formálnímu naplňování bez pozitivního efektu. Opozice ministra Dienstbiera rovnou viní z toho, že nemá co na práci, a vytváří jen nové problémy.

Úskalí levicového progresivismu

Levicoví progresivisté, které v našich podmínkách nejčitelněji reprezentují Marksová a Dienstbier, se snaží vnášet do právního řádu nejrůznější módní prvky protekcionismu vymahatelného zákonem. Tito šiřitelé „státního dobra“ nevnímají, že jejich sociální inženýrství uměle zvýhodňuje jimi určené společenské skupiny proti ostatním. Neptají se, zda jsou jejich plány reálné, ekonomicky únosné a efektivní, a zda nevyvolají jiné nespravedlnosti a sekundární problémy, které sami nedomýšlejí.

[ctete]66959[/ctete]