Veronika Kamenská je zakladatelkou aplikace Nepanikař, která nabízí pomoc lidem s psychickým onemocněním. Aplikaci používá 130 tisíc lidí ze 150 zemí světa a letos obdržela Cenu Gratias Tibi. Kamenská v rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří o dětských psychických obtížích a zejména o tom, jak předejít úzkostem v době epidemie koronaviru. „Je v pořádku vyhledat odbornou pomoc, když nám není dobře. Není potřeba se za to stydět,“ vzkazuje.
Letos jste obdrželi Cenu Gratias Tibi, kdy porota ocenila, že se projekt věnuje velmi aktuálnímu tématu v době, kdy má styl života a mezilidské komunikace vliv na prožívání. Zaznamenali jste od té doby nárůst počtu stažení vaší aplikace?
V poslední době jsme nárůst počtu stažení zaznamenali a určitě je to i díky Ceně Gratias Tibi, ale myslím si, že tím hlavním důvodem je pandemie koronaviru. Během první vlny jsme totiž zaznamenali zhruba 30% nárůst a během druhé vlny jsme oproti situaci před covidem zaznamenali nárůst o 60 %. Cena byla ale spíš takovou třešničkou na dortu. Celý náš tým potěšila hlavně proto, že nám ukázala, že má naše práce smysl.
Rok 2020 byl pro nás všechny bezesporu náročný. Obvykle příchod nového roku lidé vnímají jako nový start, jiní mají obavy, co nový rok přinese. Jak tento přelom působí na lidi vzhledem k pandemii konkrétně letos?
Data, která si uživatelé do aplikace ukládají, jsou anonymní. Ale pokud mám soudit podle poradny, tak většina lidí vnímá konkrétně tento přelom roku jako nový start. Rok 2020 byl velmi psychicky náročný a většina našich klientů z něj má velmi negativní pocity. Od doby vypuknutí pandemie byl zaznamenán nárůst depresí až trojnásobně a úzkostí dvojnásobně. Psychický stav lidí se od vypuknutí pandemie výrazně zhoršil.
Člověk s jakým onemocněním snáší tuto situaci nejhůře? Je možné těmto lidem pomoci?
Myslím, že lidé s úzkostmi. Všichni žijeme v permanentní nejistotě. Od té doby, co funguje systém PES, máme alespoň představu o tom, co se v jakém stupni nesmí a co naopak smí. Ale když vypukla první vlna, nikdo nic nevěděl. Vše bylo zavřené a nikdo nevěděl, kdy se situace posune k lepšímu a jak dlouho bude tohle všechno trvat. V té první vlně se ovšem lidé semkli a vzájemně se podporovali, ale během druhé vlny byli všichni vyčerpaní. Na každém z nás se tato situace odráží jiným způsobem, ale je potřeba dívat se kolem sebe. Je potřeba všímat si lidí, kteří tuto situaci snáší hůř a mají kvůli ní úzkosti.
Lze tomuto stavu předejít?
Velkou roli hrají genetické predispozice, ale zároveň i odolnost vůči stresu. Každý si může pomoct péčí o své duševní zdraví. Zhoršení psychického stavu se dá předejít vlastně takovou psychohygienou. Doporučuji chodit ven na čerstvý vzduch, být v kontaktu s lidmi, které máme rádi. Situace sice ztěžuje setkávání, ale i videohovor může zlepšit psychický stav. Důležité je dbát na kvalitní spánek a stravu. V případě akutní úzkosti mohou pomoct i dechová cvičení a odvedení pozornosti. Pokud člověk žádné metody nezná, nalezne je v naší aplikaci. Pomoct může i relaxace, zejména cítíme-li napětí.
Mohla byste našim čtenářům poradit nějaká dechová cvičení?
Dechová cvičení jsou velmi jednoduchá a zároveň efektivní. První z nich je založeno na nenáročném principu nádechu a výdechu. Nejprve se nadechujeme do břicha, pak do hrudníku a následně vydechneme. V aplikaci je doporučeno nadechovat a vydechovat po pěti vteřinách, ale je možné si to upravit podle sebe. Další dechové cvičení je nádech, zadržení dechu a hluboký výdech. Poslední cvičení je podobné, spočívá v nádechu, zadržení dechu, výdechu a opět v zadržení dechu. Jsou to velmi jednoduché věci, ale v případě úzkosti mohou být záchranou.
Aplikace ale vznikla ještě před vypuknutím pandemie. Co bylo pro vás tím hlavním impulsem k vytvoření aplikace Nepanikař?
Hlavním impulsem byla má vlastní zkušenost s duševním onemocněním. Když u mě propuklo, neexistovala žádná aplikace, která by mi mohla pomoct. Když se můj stav stabilizoval, chtěla jsem vytvořit něco, co by mohlo pomáhat lidem, jako jsem byla já. Existují aplikace v angličtině, ale je důležité dostat pomoc v mateřském jazyce. Angličtina je sice fajn, ale když má člověk panickou ataku, tak ho potřeba překladu do určité míry stresuje. Proto jsme vytvořili aplikaci, která je vícejazyčná, aby mohla pomoct všem.
Vy sama jste se setkala s psychickým onemocněním. Jaké onemocnění to bylo a kdy se u vás začalo projevovat?
Posttraumatická stresová porucha, která se začala projevovat v červnu roku 2016. Do určité míry se s onemocněním stále potýkám, ale můj stav je výrazně lepší. Na druhou stranu jsou i situace, kdy mě přepadne úzkost nebo vtíravé myšlenky, ale už se neobjevují flashbacky. Občas musím sáhnout i po aplikaci Nepanikař.
Doporučila byste lidem, jak s tímto onemocněním bojovat?
Hlavní je nebýt na to sám, umět si říct o pomoc a vyhledat ji. To pomohlo právě mně.
Doma jste se ale původně se svým problémem nesvěřila. Z jakého důvodu? Proč mají děti problém svěřovat se se svými problémy?
U mě to bylo dané i tou posttraumatickou poruchou, která se u mě projevila, když nám doma zkolaboval táta a já mu nechtěla přidělávat starosti. Bála jsem se, že když se o mě bude bát, všechno se ještě zhorší. Zároveň jsem se za to do určité míry styděla, protože se o tom u nás doma nikdy nemluvilo. S tím, proč se děti bojí svěřit rodičům, se setkáváme na naší online poradně. Nechtějí přidělávat starosti nebo si myslí, že by je rodiče nepochopili, že by jim třeba i vynadali, že si vymýšlí.
Myslíte, že děti neventilují své psychické obtíže z důvodu nedostatečné informovanosti? Mělo by se o tomto tématu na školách více mluvit?
Stoprocentně. Rodiče většinou vyrůstali ještě v minulém režimu, kdy byla psychická onemocnění úplné tabu. Jenže je to realita. Tenkrát byly zkreslené představy o tom, kdo je to psychiatr a jak to vypadá při hospitalizaci. Před několika lety byla informovanost ještě hodně špatná, ale teď se na tom pomalu pracuje. V posledních letech ale naštěstí vznikají školní projekty, které o této problematice hovoří.
Pokud se dítě svěří, jak by se měli rodiče zachovat?
Určitě je potřeba dítě vyslechnout, ale nenutit ho mluvit o tom, o čem nechce. Zároveň mu ale říct, že kdykoliv bude potřebovat, může přijít. Vysvětlit mu, že mu rodiče pomůžou vyhledat odbornou pomoc, ale že i sami mu můžou pomoct v situacích, které dítě stresuje. Například bojí-li se dítě jezdit MHD, nabídnout mu, že můžou jezdit s ním, aby dítě pochopilo, že není čeho se bát.
Existují nějaké varovné signály, které by rodičům napověděly, že jejich dítě trpí psychickým onemocněním?
Může to být zhoršený prospěch nebo to, že dítě přestanou bavit věci, které ho dříve bavily. Dítě se také může stranit, může se častěji zavírat v pokoji a vyhýbat se rodinným aktivitám. Dítě může rozhodit i zdánlivě banální situace, kdy rodič lehce zvýší hlas a dítě s brekem uteče. Signálem může být i to, když se dítě vyhýbá nějaké situaci. Například když se bojí jít do velkého nákupního centra, protože má sociální fobii. Nebo do školy kvůli tomu, že mu ubližují spolužáci. V takových situacích se přidává i psychosomatika, kdy dítě bolí hlava, zvrací…
Nabízíte i poradnu, která je k dispozici zejména pro mladé lidi ve věku 14–24 let. Proč je poradna určená pro tuto věkovou kategorii? Může vůbec tato online podoba skutečně pomoct, nebo je to spíše odrazový můstek pro odborné řešení problému?
Věková kategorie není pevně stanovena, obracejí se na nás mladší i starší lidé. Když jsme si dělali statistiky množství stažení podle věku uživatelů, vyšlo nám, že zhruba 65 % jsou lidé právě ve věku od 14 do 24 let. Napsat nám ale může každý. Naše interní motto je: „Tvoříme most mezi klientem s problémem a odbornou pomocí.“ My se klienta snažíme podpořit, aby se v situaci zorientoval. Pokud je nezletilý, snažíme se najít způsoby, jakými to lze oznámit rodičům nebo komu se svěřit ve škole. Máme vytvořenou i mapu pomoci, kde jsou zmapovány všechny kontakty na klinické psychology a psychiatry v ČR. Současně také odpovídáme na dotazy, jak to u psychologa chodí, jestli je v pořádku vyhledat pomoc, jestli platí mlčenlivost. Zároveň tam jsme proto, aby se měli lidé komu svěřit.
Vzpomněla byste si na nějaký konkrétní příběh, ve kterém aplikace Nepanikař hrála roli?
Těch příběhů je víc. Jeden z nich je například o mladé dívce, která chtěla ukončit svůj život skokem z okna. V poslední chvíli si vzpomněla, že má v mobilu aplikaci Nepanikař. Otevřela ji a podívala se na záchranný plán, zavolala člověku, kterého v záchranném plánu měla uvedeného. Následně byla hospitalizována na psychiatrii a její stav se výrazně zlepšil. Po propuštění z nemocnice nám napsala poděkování, že nebýt aplikace, už by tu nebyla.
Objevily se i nějaké negativní recenze?
Další příběh, který mě zahřál u srdce, se týká právě negativní recenze, kdy jsme dostali jako hodnocení pouze jednu hvězdičku s komentářem „Nepomohlo mi to“, ale po několika měsících uživatel recenzi opravil na pět hvězdiček s textem: „Zachránilo mi to život. Děkuji.“
Veškeré informace o aplikaci Nepanikař naleznete ZDE.
