Komunistická strana SSSR zanikla, tedy byla zrušena za Borise Jelcina. Ruští komunisté si ji pak museli založit znovu. U nás prý už taky nemáme Komunistickou stranu Československa založenou přesně před sto lety. Ono už není ani to Československo. Máme tady ale KSČM, kde bývalí straníci KSČ tvoří pořád základ členstva. A naši komunisté pořád oddaně hledí k Moskvě.

Je to vlastně bizarní. V Moskvě i Pekingu vládnou brutální kapitalistické režimy, ale tíhnutí rudých srdcí tím směrem přečkalo všechny nepřízně času. Vypadá to, že když se oprostíme od řečnického balastu o revoluci a dělnících a lepších zítřcích, tak základní ideou českých komunistů je jen jedna myšlenka. Spojit se s cizí totalitní mocností proti vlastnímu státu a využít to ke svému prospěchu. Pak to všechno dává najednou smysl. Včetně toho, že komunisté drží u moci vládu zkompromitovaného miliardáře.

Vliv Moskvy na naše dění byl patrný hned po první světové válce. V Rusku se dostali k moci Leninovi bolševici a to inspirovalo levicové extremisty v evropských zemích. Nakonec všelijaké ty „republiky rad“ (tedy sovětů) padly, ale v Československu leninský kurs pokračoval. Komunistická strana Československa, která byla založena v roce 1921, měla mnoho členů a dosahovala slibných výsledků ve volbách. Po svém ustavení ještě nebyla úplným monolitem, jak působila později, a sestávala z různých uskupení.

Na začátku ještě dění v KSČ mohly ovlivňovat představy Bohumíra Šmerala (1880–1941), který na ustavujícím sjezdu strany hlásal, že „komunista není kvalitativně nic jiného než o konečných cílech marxistického socialismu nepochybující sociální demokrat“. Šmeral byl původem z měšťanské rodiny, byl rakousko-uherským sociálním demokratem a poslancem Říšské rady od roku 1911. Angažoval se v Masarykově odbojové organizaci maffie. Přesvědčením byl austromarxista, který až do konce mocnářství chtěl jeho zachování. Předsedou ČSSD byl v letech 1916–1917.

Po roce 1918 se Šmeral na chvíli stáhl z politického života, ale v roce 1920 odjel do Ruska a setkal se tam s Vladimirem Leninem. Vrátil se domů s ideou, že je třeba ze sociální demokracie udělat velkou marxistickou stranu s masovým členstvím. Nepatřil ovšem k těm největším radikálům, protože chtěl postupovat osvětou a výchovou dělníků. Druhá internacionála, která měla kongres v červenci 1920, na něj ale tlačila směrem k větší revolučnosti. Po prosincové stávce v roce 1920 pak došlo v květnu 1921 k založení KSČ, ve které byl nejdřív vůdčí postavou, pak ale jeho vliv postupně upadal. Klement Gottwald dokonce hlásal pojem „šmeralismus“, čímž se myslel smířlivější vztah k demokratickým tradicím a československému státu. Komunistická internacionála se snažila Šmerala odstavit a ten nakonec skončil ve vedení KSČ a odjel jako vyslanec strany do Mongolska. Zemřel pak v roce 1941 v Moskvě.

Úpadek Šmeralova vlivu byl důsledkem zasahování moskevských komunistů do činnosti KSČ. Strana přistoupila na 21 podmínek komunistické internacionály a změnila se tak v jednu z jejích sekcí. Proto byla stále závislejší na názorech moskevského vedení.

V úvodu k oněm 21 podmínkám čteme, že II. světový kongres Komunistické internacionály považuje za nutné stanovit zcela přesné podmínky pro přijetí nových stran, jakož i vysvětlit oněm stranám, které již byly přijaty do Komunistické internacionály, jaké z toho pro ně plynou povinnosti. Když se podíváme na některé z těch bodů, je nám celkem jasné, o co šlo:

Podmínky příslušnosti ke Komunistické internacionále jsou:

1. Veškerá propaganda a agitace musí mít skutečně komunistický ráz a musí odpovídat programu a všem usnesením III. Internacionály… Periodický a neperiodický tisk a všechna nakladatelství strany musí být zcela podřízeny ústřednímu výboru strany, nezávisle na tom, je-li strana jako celek v daném okamžiku legální nebo ilegální… V novinách, na lidových schůzích, v odborových svazech, v družstvech – všude, kam mají přístup stoupenci III. internacionály, je nezbytné soustavně a nemilosrdně pranýřovat nejen buržoazii, nýbrž i její pomahače, reformisty všech odstínů.

3. Téměř ve všech zemích Evropy a Ameriky vstupuje třídní boj do období občanské války. Za takových podmínek nemohou mít komunisté důvěru k buržoazní zákonnosti. Jsou povinni všude zřizovat paralelní ilegální aparát, který by v rozhodující chvíli pomohl straně splnit její povinnost vůči revoluci. Ve všech zemích, kde komunisté v důsledku stavu obležení nebo výjimečných zákonů nemají možnost provádět veškerou svou práci legálně, je bezpodmínečně nutné spojit legální práci s prací ilegální.

4. Při rozšiřování komunistických idejí je zvláště nutná houževnatá soustavná propaganda těchto idejí ve vojsku. Tam, kde je tato agitace zakázána výjimečnými zákony, musí být prováděna ilegálně. Odmítnutí takové práce by se rovnalo zradě revoluční povinnosti a bylo by neslučitelné s příslušností k III. internacionále.

11. Strany, které chtějí patřit k III. internacionále, jsou povinny přezkoumat členy svých parlamentních frakcí, odstranit z nich nespolehlivé živly, podřídit tyto frakce nejen slovy, nýbrž ve skutečnosti ústředním výborům stran, žádat od každého komunistického člena parlamentu, aby veškerou svou činnost podřídil zájmům skutečně revoluční propagandy a agitace.

Dále čtěte

Kupte si knihu Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy

Na e-shopu FORUM najdete unikátní román Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy. Vlastní jméno autora bylo Václav…

12. Strany, patřící ke Komunistické internacionále, musí být vybudovány podle zásady demokratického centralismu V současném období zostřené občanské války může komunistická strana splnit svou povinnost jen tehdy, bude-li organizována co nejcentralističtěji, bude-li v ní vládnout železná kázeň, hraničící s kázní vojenskou, a bude-li stranické centrum mocenským autoritativním orgánem, vybaveným rozsáhlou plnou mocí a těšícím se všeobecné důvěře členů strany.

13. Komunistické strany všech zemí, kde komunisté pracují legálně, musí pravidelně provádět čistky (novou registraci) členstva stranických organizací, aby strana byla soustavně očišťována od maloburžoazních živlů, které se do ní nezbytně vetřou.

16. Všechna usnesení kongresů Komunistické internacionály, jakož i usnesení jejího výkonného výboru, jsou závazná pro všechny strany, patřící ke Komunistické internacionále. Komunistická internacionála, pracující za nejostřejší občanské války, musí být vybudována mnohem centralizovaněji, než jak tomu bylo v II. internacionále. Přitom jsou Komunistická internacionála a její výkonný výbor přirozeně povinny mít ohled na různost podmínek, za kterých bojují a pracují různé strany, a musí činit všeobecně závazná usnesení pouze o takových otázkách, o kterých je to možné.

17. V souvislosti s tím musí všechny strany, které chtějí patřit ke Komunistické internacionále, změnit své jméno. Každá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, musí mít název: komunistická strana té a té země (sekce III., Komunistické internacionály). Otázka názvu není jen formální, nýbrž je velmi důležitá.

18. Všechny vedoucí tiskové orgány všech zemí jsou povinny otiskovat všechny důležité dokumenty výkonného výboru Komunistické internacionály.

21. Členové strany, kteří zásadně odmítají povinnosti a teze vytyčené Komunistickou internacionálou, musí být ze strany vyloučeni. Totéž platí také o delegátech na mimořádné stranické sjezdy.

Když to čteme, je nám jasné, kolik uhodilo. Komunisté se musí jmenovat komunisté, musí poslouchat vedení Internacionály v Moskvě. Na zákony svých zemí mají kašlat, pokud jim nevyhovují. Debata se nepřipouští. Komu se to nelíbí, bude vyloučen. Když se pak komunisté dostali k moci, tak podle pokynů z Moskvy své vlastní lidi i popravovali. Mluvit tady o politické straně ani nemá moc smysl. KSČ byla prostě pobočka sovětských komunistů. Když se v SSSR věšelo, tady se taky věšelo. Když se už jen zavíralo, tak se u nás taky přešlo k zavírání. Jen do perestrojky se jim v Praze nechtělo a věděli proč. Komunismus se moc reformovat nedá. V některých zemích byl ovšem odpor lidí tak silný, že se tam komunisté chovali opatrněji a dalo se tam dýchat o něco lépe, třeba v Polsku a Maďarsku. Tady byli ale komunisté tak silní i za první republiky, že nebylo moc sil, které by je dovedly po jejich uchopení moci aspoň trochu omezit v jejich řádění.

Teď už se čeští (ve smyslu národnosti členů) komunisté nenamáhají nějak moc skrývat své stalinistické a brežněvistické kořeny. Opět se s dojetím vzpomíná na puč z roku 1948, oslavuje Klement Gottwald, invaze z roku 1968 nevadí a hlavně je tu zase věrnost Moskvě. To je jedno, že už tam nevládne KSSS, ale Putinovo Jednotné Rusko. Na názvech se už tolik nelpí.

Časy bývalé slávy jsou ale pryč a nevrátí se. Teď komunisté nejhorší volební výsledek ve své historii dokázali maximálně zužitkovat, protože jejich pár hlasů drží u moci vládu a něžný vztah k nim má prezident Miloš Zeman. Přes drobné rozdíly najdou vždy společného jmenovatele: zájem Moskvy.

Přes historii a současnost komunistů bychom neměli přehlížet, že u nás máme ještě dvě strany vůdcovského typu, a to je ANO Andreje Babiše a SPD Tomia Okamury. Některé principy prostě metastázují.