„Nět čelověka, nět problemy,“ říkával Josif Džugašvili. „Nět dozoru z EU, nět problemy,“ říká si dnes evidentně kdekdo dobře napojený na stát. EU skutečně během koronakrize pozastavila bdělost nad hospodářskou soutěží, a tak bují plány na drastická ochranářská opatření podobná těm, která uvrhla svět do největší hospodářské krize ve 30. letech. Náš zákon o podílu domácích potravin bude nejen nelegální, ale také neproveditelný.

Jednou z nejvyšších a nejctnostnějších met Evropské unie byla vždy (tedy přinejmenším od vstupu Velké Británie v roce 1973) ochrana hospodářské soutěže před státním ochranářstvím a protiobchodními taktikami národních vlád. Až do minulého měsíce.

Pravidla zakazující státní podporu v EU byla v dubnu suspendována. A u nás se roztrhl pytel se žádostmi o přímou pomoc dominantním hráčům na trhu, nad rámec toho, co je k dispozici pro ostatní účastníky.

Za normálních okolností by bylo téměř nemožné v EU například obhájit státní koupi aerolinek bez strategického významu. Nyní to evidentně možné je, a pokud se vše stihne do doby, než se zákaz státní podpory v EU zase vrátí, zpětně to asi zpochybněno nebude.

Téměř jistě ale bude zpochybněn náš připravovaný zákon o povinném 85% podílu domácích potravin. Vedle evropských se totiž zdá porušovat i spoustu dalších zákonů, včetně těch fyzikálních.

Porušení zákona jednotného trhu

Znáte z obchodů značku Klasa? Letos oslavila již 17. narozeniny. Byla prvním pokusem státu přesvědčit nás, abychom se vyhýbali jídlu, na které sáhl nějaký cizinec. Vstupovali jsme tehdy do EU a stát měl strach, že by lidé mohli chtít jíst víc potravin od cizáků. Ať už byly ve skutečnosti také kvalitnější, nebo jenom prostě levnější.

Takové nadržování, zejména na zemědělském trhu, bylo vždy v rozporu s unijními pravidly a mnoho států před námi bylo potrestáno za pokus o nějakou takovou třebas jen reklamní kampaň „jezte naše“.

My jsme si na prvních pár let vyjednali výjimku a potravinový nacionalismus tak u nás ještě bujel. Výjimka vypršela v roce 2007 a od té doby nesmí (oficiálně) Klasa českost potravin hodnotit. To ale samozřejmě nezmenšilo touhu českých zemědělců a potravinářů po ochraně před konkurencí.

Jejich síle napomáhalo vždy to, že máme v Evropě nejkoncentrovanější sektor v rukou velkých hráčů. Když evropští statistici tvořili různé kategorie států podle průměrné velikosti zemědělského podniku, musela být pro nás (a pro Slováky) vytvořena zvláštní kategorie. Byli jsme zcela mimo spektrum. (Vedle nás tam kdysi ještě patřívalo Spojené království. Ale to bylo nefér, u nich to čistě statisticky způsobily državy Jejího Veličenstva, na kterých však vždy bujela ostrá konkurence.)

A tak naši velcí hráči tlačili. Částečný úspěch svého nacionalismu slavili například v roce 2015, kdy supermarkety musely začít u vchodu vyvěšovat tabulku s procenty původu u jednotlivých zemí.

Oficiálně se to samozřejmě tvářilo nikoli jako zakázané ochranářství, ale jako „péče o lepší informovanost spotřebitele“. Píárový majstrštyk. Kdo by nechtěl více informací, že?

Jenže ty informace se ukázaly jako bezcenné. Pravidla totiž nesledovala skutečný původ potravin a surovin, pouze zemi, kde došlo k poslední úpravě.

A tak se začalo přebalovat v Česku, a informační hodnota klesla na nulu. I pro ty spotřebitele, kterým z nějakého důvodu záleželo na tom, kolik mluvnických pádů používá pěstitel či chovatel jeho krmě.

Porušuje zákony fyzikální…

Nařízení o supermarketových cedulích se zeměmi původu šlo splnit bez porušení fyzikálních zákonů tohoto vesmíru. V počítačových databázích se jen doplnily údaje o (udané) zemi původu a každé pondělí počítač vygeneroval tabulku z bleskové inventury všeho, co bylo na pultech.

Když se domácí zboží neprodalo, nevadí; zůstalo na pultě, vyprodané zahraniční zboží se doplnilo, a příští pondělí se vše zase sečetlo. Ať šlo o zboží neprodané, nebo prodané a doplněné, měřil se stav na pultech.

Nový zákon ale chce měřit tokovou veličinu – kolik má být prodáno. K tomu ale musí definovat, za jakou časovou jednotku. Má 85% podíl prodaných domácích potravin platit každou hodinu? Musí tak obchodník ráno nejprve čekat, až prodá brambory za 85 korun, než bude moci prodat první papáju?

Zákon patrně ustanoví, že se vše počítá za rok. Ale to nic neřeší. Jak má obchodník naplánovat svoje legální prodeje (a třeba omezit zahraniční zboží), když nebude v červnu vědět, kolik toho prodá za celý rok, a tím pádem kolik z toho bude 85 %?

Bez možnosti cestování v čase to bude moci spočítat až prvního ledna příštího roku, ale to už bude pozdě. Buď bude vinen, nebo nevinen. Nulová šance ovlivnit zákonnost svého počínání odporuje samé podstatě práva.

A když v prosinci uvidíme, že jsme toho moc snědli od cizáků, jak bude probíhat vánoční výkrm českým zbožím, abychom splnili normu?

…a také zákony ekologické

Možná že zákon stanoví, že prodejce může „dodat na regál“ jen 15 % zahraničního zboží v roce. Dobrá, pokud ale lidé skoupí levnější zahraniční potraviny a obchodníci nebudou smět toto zboží doplnit na regály, co uděláme s našimi, často dražšími potravinami?

Budeme je muset nechat shnít, když spoustu alespoň příhraničních obyvatel naženeme do německých, rakouských, polských a slovenských supermarketů ještě více než dnes? Tím vším naopak přispějeme ke globálním změnám klimatu.

Lobbisté používají ekologii jako argument pro zákaz cizáckých potravin. Prý je neekologické je dovážet. Ale velkodoprava vždy vyprodukuje mnohem méně exhalací než osobní doprava lidí, jedoucích si svobodně zanakupovat do Zemí krále Miroslava.

A pokud i s náklady dopravy dokáže být zahraniční zboží stále často lacinější (často i při stejné jakosti), tak jsme konzumací zahraničního zboží ušetřili omezené zdroje planety, a umělou konzumací našeho jimi naopak plýtváme.

Nehledě na to, že nám zbude méně peněz na ostatní české zboží a služby.

Porušuje též zákony ekonomické

V roce 2005 zavedla EU podobnou kvótu na čínské podprsenky. Ta alespoň neporušovala fyzikální zákony – byla stanovena jako strop skutečného množství kusů, nikoli v procentech.

Výsledkem bylo, že se každý obchodník snažil přivézt do EU podprsenky co nejrychleji, než se kvóta pro daný rok vyčerpá. Vyčerpala se v červenci namísto v listopadu.

I u nás bychom paradoxně zákonem zvýšili podíl zahraničních potravin v první části roku, než začne panika o naplnění roční, nesmyslně relativní kvóty na konci roku.

Ekonomické zákony diktují, že můžeme regulovat nabídku, ale jen těžko poptávku. Jediným způsobem, jak dosáhnout splnění zákona o 85 % domácích potravin na prodeji, nikoli na regálech, je zavést lístkový systém na všechny potraviny. To nebylo ani za válečného hospodářství.

A pokud bude zákon těch 85 % měřit podle regálové plochy, a nikoli podle prodejů, ničeho tím nedosáhne. Prostě bude těch 15 % regálů ošoupanějších a budou se muset častěji doplňovat.

Porušuje i zákony etické

Čtyřicet procent agrární produkce dovážíme z chudších zemí, než jsme my. Když je odřízneme, přispějeme tak k jejich chudobě.

To zhorší jejich hygienické podmínky a můžeme naopak urychlit zrod příští světové pandemie. Jistě, ta příští pandemie může klidně vzniknout v bohatých státech – vzpomeňme na nemoc šílených krav. Situaci chudších zemí to ale nezlepší.

Až přijde příští pandemie, jídlo budeme moci dál dovážet. Ani bez chiméry soběstačnosti opravdu neumřeme hlady. Ale pro budování naší imunity potřebujeme zvyšovat pestrost našich potravin a snižovat cenu této pestrosti. Navrhovaný zákon povede k opaku.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením HlídacíPes.org.