V posledních dnech probíhá zuřivá debata o tom, zda je třeba soucítit s uprchlíky, či nikoliv. Sociální sítě jsou plné nejrůznějších hoaxů, fotomontáží a poplašných zpráv o tom, jak uprchlíci, muslimové a černoši, dobře živení mladí muži s mobilními telefony, obsazují starý kontinent, aby tu mohli znásilňovat a vraždit děti, pokládat bomby a i jinak pracovat pro tzv. Islámský stát. Naproti tomu skutečné fotografie reálných lidí, kteří se zmučení a vysílení potácejí na břeh v náručí s vyděšenými dětmi, často v kojeneckém věku, by člověk spočítal na prstech jedné ruky.
Čechy, Moravany, Slezany a podle sociálních sítí také Slováky zachvátila vlna strachu, zděšení a paníky. Nevyhýbá se ani vzdělaným lidem, či politikům. Soucit vůči utrpení běženců, kteří často přicházejí ze zemí zmítaných válkou a utíkají ze strachu o svůj holý život, protože jim nic jiného nezbývá, nemá dokonce ani řada českých věřících v čele s předsedou KDU-ČSL.
Člověk, by řekl, že pomoc bližnímu patří k základní křesťanské výbavě. Možná že v této situaci by daleko ochotněji pomohli muslimové, kdyby mohli. (Není myšleno muslimové z Islámského státu, kteří tvoří, jak známo, nějaké promile z celkové muslimské populace.) Většina mírumilovných muslimů má ráda děti a těžko by se člověk od nich mohl doslechnout cynické řeči o tom, že je třeba nechat miminka umírat, abychom ochránili „naše hodnoty“. Jaké hodnoty to ve skutečnosti hájíme? Neznalost světa, zápecnictví, lhostejnost, sobectví, cynismus, nebo jen obyčejnou hloupost?
V České republice žije řada Syřanů, mezi nimiž jsou také lékaři, herci, filmaři. Vždycky budu upřednostňovat mírumilovného a vzdělaného kolegu filmaře před nenávistným a hloupým Čechem, který jak známo, demonstroval za války na Václaváku, podepisoval petice proti Miladě Horákové, špinil Václava Havla a nakonec volil Andreje Babiše nebo Miloše Zemana.
Češi by mohli přijmout tisíce, ne-li desetitisíce uprchlíků a nic by se jim nestalo. Každý z těch, kteří k nám přicházejí, musí být přece podroben šetření. Přijmout lidi, kteří utíkají i se svými rodinami ve strachu o holý život, je naše morální povinnost. Říkat, že tím nabíráme bojovníky Islámského státu nebo teroristy, je pěkná demagogie. Na ty lze klidně narazit při příští dovolené v Turecku nebo můžou přiletět do Prahy jako Muhammad Atta. Běžní uprchlíci s miminky v náručích za to nemohou.
Pochopit situaci utečenců a to, že je potřeba pomoci, nejlépe chápou lidé, kteří sami prošli něčím podobným – Češi, kteří našli své domovy v Evropě, Austrálii, Kanadě, Jižní Americe, USA a jinde, kteří utíkali před komunistickým režimem. Byli mezi nimi také ti, které komunistický režim uvěznil na deset patnáct let jen proto, že měli odlišné názory. Západní svět je přijal a zachránil jim tak bez nadsázky život. Řada Čechů odešla hlavně kvůli ekonomickým důvodům, nemožnosti uplatnit své vzdělání nebo svobodně podnikat a svůj domov našli také.
Žít v Česku dnešních dnů je čím dál těžší. Místo abychom soustředili svou energii na podporu Ukrajině a ochraně naší země před Kremlem a oligarchizací, mrháme časem na zbytečné diskuse o tom, jestli uprchlíky přijmout, či nikoliv.
Pokud jsme začleněni v evropských strukturách – jako jsme dosud -, je naší povinností podílet se na nošení společného břemene. Žádné švejkování nás před ním nezachrání.
O tom, že je těžké žít v Čechách, ví kromě uprchlíků také všichni, kdo mají trochu jinou barvu pleti a potýkají se s dennodenním latentním rasismem.
Při sobotních oslavách svátku Midsommar jsem vzala děti do IKEA, obchodu, který nás neustále zahrnuje katalogy s obrázky smějících se dětí všech možných ras. Nejmladší dcera, kvůli níž jsme vyrazili do dětského koutku, má trochu tmavší pleť než ostatní. Zaměstnankyně IKEA se nejdřív zeptala, kolik jí je let. Když zjistila, že je vše v pořádku, nakoukla přes vysoký pultík, zadívala se na holčičku a řekla: „Teď jsem si vlastně uvědomila, že máme plno.“
Kéž by se Čechům nikdy nepřihodilo, že by museli čelit podobné situaci, jako uprchlíci z Afriky a Blízkého východu.
Monika Le Fay
