Slovo dezinformátor už poněkud zevšednělo. Mimo jiné proto, že se ho do určité míry daří zesměšnit samotným dezinformátorům. Především ale nevystihuje to nejnebezpečnější, totiž manipulaci veřejného mínění bez toho, že by se na doslovném znění povedlo pachatele nachytat.
Ministr vnitra Vít Rakušan v rozhovoru pro Hospodářské noviny 3. října řekl, že česká společnost zažívá „mix obrovitánských nebezpečí“. Není tomu tak jen u nás, ale je to u nás horší, protože tu máme ještě jeden faktor – podcenění dlouhodobě existujících moderních hrozeb. Podle Rakušana je Česko „absolutně ignorovalo“. Klade si otázku, kterou musíme považovat spíš za řečnickou, jestli to bylo z blažené nevědomosti, nebo šlo o neporozumění mezinárodního dění.
Je tu ale ještě třetí možnost, že to nebylo ani neporozumění, ani blažená nevědomost, ale úmysl. Tím se dostáváme k těm „pravdám, které lžou“, tedy k výrokům a tvrzením, proti kterým v jejich doslovném smyslu nelze nic mít, ale jde o jasnou manipulaci. Například když sám prezident Miloš Zeman chtěl, aby se pátralo, jestli se u nás nevyráběl novičok. Jistě, proč by se to nemohlo zkoumat? Pravda přece vyjde najevo. Jenže Zeman tím podpořil tvrzení Kremlu, že otravu zběhlého ruského agenta Sergeje Skripala v britském Salisbury novičokem mohl mít na svědomí někdo jiný než ruské tajné služby. Pro kremelskou propagandu to dopadlo přímo skvěle. Ukázalo se, že se u nás kdysi „vyrobilo“ malé množství novičoku pro vědecké účely, nicméně jiného typu, než byl použit v Salisbury. Ale co na tom, moskevské propagandistické kanály to hned vyhlásily a akce s vypuštěním mlhy se povedla.
To samé prováděl Miloš Zeman tvrzením, že může existovat další verze výbuchů ve Vrběticích v roce 2014. Samozřejmě, vždycky může existovat další verze. Čistě teoreticky to nemůžeme vyloučit. Jen by se do ní museli nějak zamontovat ruští agenti Čepiga a Miškin, co se ometali kolem Vrbětic a dožadovali se vstupu dovnitř a krom toho měli falešné pasy. To jsou ale detaily.
Dnes jsou „pravdami, které lžou“ výzvy k jednání o míru mezi Ruskem a Ukrajinou. Zní to dobře. Kdo by byl proti míru? Jen se nedodá, že v pojetí Moskvy to znamená, že se bude jednat o tom, jak splnit jejich podmínky.
Pokud se celé roky tímto způsobem chovali dva poslední prezidenti, kteří (s jistým rituálním mumláním kosmetických výhrad) byli v podstatě zcela v souladu s tužbami ruské zahraniční politiky, nešlo o blaženou nevědomost ani neporozumění. Václav Klaus si na tuto činnost založil celý institut.
Ministr Rakušan ve zmíněném rozhovoru jmenoval některé postavy z tribuny na Václaváku, ale to jsou spíše lidé druhé až třetí kategorie. Řekl: „Vidíme tam pana poslance Jaroslava Foldynu (SPD), vidíme tam extrémní komunisty typu pana Josefa Skály. Vidíme tam lidi, kteří za poslední dva roky protestovali proti všemu, proti čemu se protestovat dalo, to znamená profesionální manipulátory.“
Jistě by bylo zajímavé prozkoumat blíže financování toho či onoho, či přímo někoho. Někteří manipulátoři ovšem mohou být osamělí jezdci, kteří si prostě našli svou parketu a mají pocit, že teď je příležitost. Sem tam je možná skutečně někdo putinovský fanatik z přesvědčení a spojuje své zmatené představy s příjemným a užitečným. U Tomia Okamury lze pochybovat, že bere vážně cokoli z toho, co říká.
Boj s dezinformátory a manipulátory se nedá dělat na koleně. Ti, kdo produkují obsahy s cílem nastolit co největší dezorientaci, jsou jen někdy snaživí amatéři. Ti skutečně nebezpeční jsou profesionálové, vidět je není a nemusí ani sedět tady. K ruce mají anonymní oddíl těch, kdo zamořují sociální sítě a rozesílají řetězové e-maily. Bojovat proti dezinformacím šířením pravdy je sice nutné, ale samo o sobě už to nestačí. U masy lidí došlo k poškození poznávacích schopností, a pokud jim nějaká informace nezapadá do jejich schématu, odmítnou ji, nebo si ji přetvoří po svém.
Zeman a Klaus zmizí, ale už vstali noví bojovníci. Hydře se mají odsekávat hlavičky, protože pořád dorůstají nové. Když se to neudělá, budeme se jednou divit.