Smiřte se s tím, že vaše děti jsou tvorové bez budoucnosti. Leda byste byli připraveni vyklopit pět až deset tisíc měsíčně. Takhle naplacato a natvrdo řečeno je současná situace v českém školství a zkrácená verze následujícího. Pokud nebudete schopni zaplatit svým dětem „nadstandardní“ vzdělání, dostane se jim vzdělání, které se za třicet let od toho, jak jste ho znali vy (a jak ho ustavila josefinská reforma) neposunulo, přičemž za tu dobu přibralo problémy nové, aniž bych se zbavilo starých. Zahodíte všechny talenty dětí, ustane jejich zvídavost, stanou se Šedivými.

Taková je situace v celé řadě regionů poté, co se do dříve zredukovaných a podfinancovaných škol dostávají silné ročníky. Můžete si tedy vybrat. Buďto přistoupíte na to, že dítě bude ve třídě s třicítkou vrstevníků na jednu učitelku, nebo jich bude polovina na jednu a půl. Buďto bude učitelka vašich dětí mizerně placená, vystresovaná paní, která po večerech překládá a doučuje, aby vyšla s penězi, nebo budou mít učitele, kteří mohou odpoledne věnovat přípravě na další den a přicházejí alespoň přiměřeně odpočatí, protože nemuseli řešit další práci. Docházejí vám důsledky a rozdíly mezi těmito variantami? Je to rozdíl mezi dítětem, které se nadšeně chystá na biologickou olympiádu a loudí nákup mikroskopu, a dítětem, které školu nenávidí a toleruje ji jen proto, že tam v teple potká kámoše, WiFi a nic moc po něm nechtějí.
Výše uvedené je samozřejmě generalizace. Jsou školy, které proplouvají lépe, zejména v bohatších regionech, jsou školy, kam se řízením osudu podařilo zajistit dosud nevyhořené pedagogy, nebo jinak zaúřadoval osud. Systémová vlastnost to ale není.

Sleduju to se zájmem patnáct let. Od té doby, co do školy začaly chodit nejstarší dcery, jejichž hlavní výhoda byl populačně slabý ročník. I tak vystřídaly tři školy, na nichž jsem se naučil, že ve školství platí to samé jako na vojně „ředitel školy, který se stará, ten má“. A rodič, ten se musí starat také, protože to nemůže nechat náhodě. V systému spádového školství ale mnoho úniků než formálně soukromé vzdělávání není.

Je samozřejmě zajímavé a diskuzipodporující sledovat, jak se politici vyrovnávají s „aktuálními problémy“, jako je migrační krize, prezidentská krize, koaliční krize a jiné krize, které jsou na titulních stránkách novin den co den. Ale je to pěna dní. Sbírka nesmyslů, které jdou odnikud nikam. Zásadní problémy zůstávají stále stejné už od pádu komunismu. Reforma školství. Zdravotnictví. Důchodového a sociálního systému. Infrasturktury. Soudnictví. Věci, které potřebujeme dnes a denně ke každodennímu životu a jejichž reformu zoufale potřebujeme a jejichž reformu sliboval Václav Klaus nejpozději na rok 1994. Je úplně jedno, kdo je na Hradě, je to jen manifestace toho, kdo je v podhradí a jaká nálada je v podhradí. Skoro nikdo z politiků posledního čtvrtstoletí se neodhodlal říznout do opravdu palčivých problémů, a tak je dědíme. Ve skutečnosti to politikům funguje dobře a racionálně, protože se houfně staráme o problémy, které jsou úplně mimo nás a mimo náš dosah, místo toho, abychom se starali o problémy, které máme šanci ovlivnit a které udělají životy lepší. A podle toho si je volíme.

Takže jsme se nedůstojně pohádali o to, co s uprchlíky, jestli bychom volili Trumpa či zda dát šanci Merklové, tedy otázky, na něž čeká celý svět, jak rozhodneme. A za pár měsíců při zápisu se připravte na to, že vyklopíte buďto pět litrů a dáte dítěti šanci z téhle země emigrovat, protože nebude za dvacet let chápat stav, do něhož se dostala, nebo pět nevyklopíte a vaše děti velmi pravděpodobně přispějí ke stavu, v němž bude.

Volba je na vás, na vaší peněžence, a jestli už děti máte, tak už ani není na vaší schopnosti identifikovat problém, protože taková je realita školství, na něž se od dob propagandistického socialismu už jen dlabalo. Šanci našich dětí jsme prožrali a proflákali. Zachráníme alespoň šanci našich vnoučat?

Nevím.

Se svolením autora převzato z profilu Patrick Zandl