Svoboda je ústřední téma mého života, nesu velice nelibě, když vidím snahy o umlčování svobody projevu a nejrůznější regulace, které nám předepisují, co máme, a co nemáme dělat, říká bývalý diplomat a nově i kandidát do Senátu Michael Žantovský v rozhovoru pro deník FORUM 24. Během koronavirové krize byla podle něj porušena ústavní práva občanů, když vláda zakázala možnost vycestovat. „Když jste strávili čtyřicet let v zemi, ze které se nedalo odjet, nabývá svoboda pohybu, svoboda odjet ze země úplně jiné podoby,“ uvádí. Sílí podle něj také politické útoky proti nezávislosti veřejnoprávních médií. Zdůrazňuje, že pokud chtějí opoziční demokratické strany vystřídat hnutí ANO u vlády, musí se spojit. Za možnou variantu považuje koalici ODS, TOP 09 a STAN, které ho podpořily v nynější kandidatuře. Vycházejí z odkazu listopadu 1989 a hlásí se k naší prozápadní orientaci.
Co vás vedlo k návratu do politiky? Respektive odešel jste z ní vůbec někdy?
Ano, tvrdím, že jsem z politiky vlastně nikdy neodešel. Václav Havel chápal politiku jako vyjádření pocitu spoluzodpovědnosti za svět kolem nás. A v tomhle smyslu, ať už jako ředitel Knihovny Václava Havla, v diplomatické kariéře, či té spolupracovníka Václava Havla, jsem vždycky byl vlastně v politice, byť jsem tu formální politickou kariéru zažil jenom šest let. (Michael Žantovský byl senátorem v letech 1996–2002 – pozn. red.)
A proč zrovna Senát?
V mém věku je trochu pozdě začít novou politickou kariéru úplně od začátku, a proto mě tolik nepřitahovala komunální nebo stranická politika. Ani nemám silný pocit identifikace s nějakou politickou stranou, takže se Senát jako disciplína, která přeje nezávislým osobnostem, naskýtal jako dobrá volba.
V rozhovoru pro Prostor X jste řekl, že vás znepokojuje směřování Česka, s tím, že chcete tento vývoj zvrátit. Co považujete za hlavní úskalí?
Zvrátit je slovo, které nevím, jestli bych nyní použil. Stále si myslím, že se valná část polistopadového vývoje odvíjela správným směrem, ale v poslední době se množí příznaky ohrožování toho vůbec nejzákladnějšího, v čem spočíval ten étos listopadu 89, a sice svobody. Svoboda je pro mě ústřední téma mého života, politické aktivity a nesu velice nelibě, když vidím snahy o umlčování svobody projevu a médií a nejrůznější regulace, které nám předepisují, co máme a co nemáme dělat.
Například?
V poslední době bylo těch omezení svobody několik v souvislosti s koronavirovou pandemií. A já patřím k těm, kteří si myslí, že valná část z nich byla nutná a oprávněná opatření, která pomohla zastavit tu pandemii, ale některá z nich byla spornější. A vůbec nejspornější pro mě byl zákaz občanům opustit tuto zemi, který nastal poprvé od roku 1989. Možná je to pro mladého člověka něco, co nepůsobí tak pobouřlivě. Ale když jste strávili čtyřicet let v zemi, ze které se nedalo odjet, nabývá svoboda pohybu, svoboda odjet ze země úplně jiné podoby. V případě, že bych se pokusil hranice překročit nějakým obvyklým způsobem, tak jsem se dopouštěl trestného činu nedovoleného opuštění republiky, anebo když jste se je rozhodli rovnou přejít, tak na vás poslali psy nebo mohli rovnou střílet. Svoboda pohybu je nyní přitom zakotvena v článku 14 Listiny základních práv a svobod, který říká, že každý může svobodně opustit Českou republiku.
Jednalo se podle vás o protiústavní rozhodnutí?
Určitě. Zmíněný článek říká, že může být tato svoboda, stejně jako mnohé další z Listiny základních práv a svobod, omezena pouze zákonem. Nouzový stav ale nebyl tento typ zákona. A navíc musí každé omezení základních práv, jak říká Ústava, šetřit jejich smyslu. A jediný důvod, proč mohla být naše práva ohrožena, je ten, že bychom jinak ohrožovali zdraví svých spoluobčanů. Ale opustit zemi znamená, že je naopak přestanete ohrožovat. Teoreticky začnete ohrožovat zdraví občanů dalších zemí, ale okolní země stejně zavřely své hranice, takže by nás tam nepustili. Takže, že nám někdo zakázal ze země vyjet, bylo podle mého názoru zbytečné, neústavní omezování svobod, které člověk s delší pamětí nese poměrně těžce.
Myslíte, že by se měly z rozhodnutí vlády vyvozovat nějaké důsledky i zpětně?
To ne, pokud nouzový stav pominul a všichni se shodneme na tom, že naše práva trvají v podobě, ve které existovala před pandemií COVID-19, tak to můžeme považovat za kosmetickou vadu na kráse, nikoli za hrubé porušení lidských práv nebo svobod, které někomu způsobilo újmu, protože v té praktické rovině byl ten pohyb stejně nemožný. Na druhou stranu těch kosmetických vad bylo na můj vkus příliš mnoho. Jsem na to citlivý. Jsem citlivý na jazyk. Díval jsem se v té době na televizní obrazovky, kde se vždycky postavili pánové v těch rouškách a říkali: „Zakazuje se!“ „Zakazuje se“ je jazyk, který jsem naposledy slyšel za totality. V normálním demokratickém státě se může stát, že někdo něco zakáže, když vláda nebo určité ministerstvo vydá nějaký zákaz a my ho jako občané respektujeme, ale „zakazuje se“ je velmi neosobní tón.
Pokud jsem to správně pochopila, mluvil jste o určitých změnách ve směřování naší země, které pozorujete již delší dobu, a nezačalo to příchodem koronaviru. Jak pohlížíte na vývoj svobody slova a médií?
Vedeme válku již dvacet let. Angažoval jsem se i v době slavné televizní krize v roce 2000. Paní Bobošíková mě tehdy fyzicky napadla. Na základě výzvy stávkového štábu jsme navštívili s dalším senátorem Rumlem a tehdejší ministryní školství Petrou Buzkovou Českou televizi a přespali tam. Paní Bobošíková tam přišla a nařídila nám, abychom tu budovu opustili. Byli jsme tehdy oba senátoři a neposlechli ji, načež se mě pokusila z té budovy fyzicky odklidit.
Jak to dopadlo?
Podívejte, paní Bobošíková má mohutnější tělesnou podstatu než já, ale já se zase nenechám tak snadno odněkud vyhodit, takže to dopadlo nerozhodně. (úsměv)
Paní Bobošíková nyní působí jako neformální poradkyně čerstvě zvolené radní České televize, ekonomky Hany Lipovské. Je to pro vás varovný signál? Jsou veřejnoprávní média v ohrožení?
Vzpomínkou na události před dvaceti lety jsem vlastně jenom začal. Politická nedůvěra z jistých kruhů, i politické útoky proti nezávislosti veřejnoprávních médií trvají a v poslední době sílí. Určitě je projevem i poslední volba členů Rady ČT. Tradičně volil Parlament nové radní víceméně podle principu poměrného zastoupení, aby tam byli zastoupeni reprezentanti různých myšlenkových a politických proudů. A to myslím poslední volba nesplnila.
Mimochodem, u podpory vaší kandidatury do Senátu se povedla zajímavá shoda ODS, TOP 09 a STAN. Může to být znamení i pro další vývoj? Hledíme směrem ke spolupráci ve volbách do Poslanecké sněmovny?
Svoji kandidaturu chápu jako příspěvek ke společnému postupu a nějakému sjednocování stran, které mají velmi podobný politický základ. Všechny vycházejí z odkazu listopadu 1989, hlásí se k naší prozápadní orientaci a přísahají na vládu práva, demokracii a svobodu. Takže nemám vůbec žádný problém s tím, že mě takováto tři uskupení podporují.
A tvrdím, že je nanejvýš žádoucí, aby se tyhle strany spojily. A pokud budou mít na mysli nejlepší zájmy této země, a rovněž ty svoje, tak se spojí. Řekněme si, že dnešní ANO bude stranou, kterou bude třeba v příštích volbách porazit, pokud ji máme vystřídat. V průzkumech získává kolem třiceti procent, a když si sečtete výsledky tří občanských stran, přičtete k nim to, že budou mít voliči jistotu, že žádná z nich nespadne pod volební práh, a prémii, kterou voliči dávají za to, že se dokázaly spojit, tak se dostanete ke stejnému číslu. Vytvoří se uskupení, které má šanci ANO porazit, ale bez toho, si myslím, že nemá šanci.
Jak v tom nyní figuruje spolek Milion chvilek pro demokracii? Spekuluje se o vstupu do politiky jak předsedy Mikuláše Mináře, tak dalších čelných představitelů spolku. Považoval byste to spíše za chybu, nebo za krok správným směrem?
Myslím si, že zejména v minulém roce poukázala jejich činnost na masovou nespokojenost se současným způsobem vládnutí. A když v druhém dějství poukazují představitelé Milionu chvilek na nutnost se spojit, tak dělají dobrou práci.
Jinak vstup do politiky je ústavní právo, každý si může založit svoji stranu či spolek, ale osobně se nedomnívám, že to vede k něčemu příliš dobrému. V posledních letech vznikla celá řada dalších politických stran a hnutí, jejichž názvy člověk někdy už ani nesleduje, a musí si položit otázku, zda jsou všechny existující strany opravdu tak hnusné, že se v nich lidé nechtějí angažovat. Samozřejmě by to strany ulehčily, kdyby demonstrovaly tu schopnost se spojit. Otevřely by prostor pro lidi, kteří se stejně jako já nechtějí identifikovat s jednou konkrétní politickou stranou, ale s odkazem a hodnotami listopadu 1989.
Patří podle vás lidé jako starosta Řeporyjí Pavel Novotný do politiky, a možná i do Poslanecké sněmovny? Jak vlastně vnímáte jeho působení a konflikt s Ruskem? A vadí vám jeho mediální vystoupení, nebo byste podpořil i jeho vstup do vyšší politiky?
Do politiky patří určitě, protože o tom rozhodli voliči, a stejně tak to bude i u Poslanecké sněmovny. Vnímám i to sepětí pana Novotného s rolí baviče, a nejsem si jistý, jestli by byl tak úspěšný v politice. Zatím mu to prospívá. Nevystupuje způsobem, který je mně vlastní, ale nemůžu o něm říct nic špatného.
Jinak si myslím, že se právem staví za suverenitu tohoto národa si říct, co chce, a jako starosta Řeporyjí za jejich právo si postavit na náměstí sochu. To mu podepisuji. Otázka je, jestli je taková strategie dlouhodobě rozumná. Určitě je rozumné občas upozornit, že jsme tady a rozhodujeme si o svých věcech sami, ale dlouhodobě takové bouření vyvolává turbulence. A já jako diplomat jsem vždycky spíše pro vyhýbání se konfliktům, aniž bychom ustupovali ze svých hodnot.
A pokud jde o podporu, tak jde zatím o akademickou otázku. Předtím, než k ní dojdeme, tak věřím a doufám, že pan Novotný podpoří mě ve volbách do Senátu, protože ty přijdou dříve. (smích)
Velký rozhovor s Michaelem Žantovským o tom, jak by na dnešní politiku nahlížel Václav Havel, o jeho sporech s Václavem Klausem, ale i o tom, jak nám škodí přepisování historie, které celosvětově rozpoutaly nepokoje ve Spojených státech amerických, si můžete přečíst v novém čísle Revue FORUM, které vyjde v pondělí 13. července.
