Lubomír Zaorálek, ministr kultury a bývalý ministr zahraničí soudí, že nějaké problémy v Číně jsou, ale přes to bychom se měli přenést. Máme s Číňany mluvit. Potíž je v tom, že si nesmíme vybrat, s jakými Číňany by to mělo být.

Zaorálek zřejmě chtěl vysvětlit v Právu (21. 12.) své postoje, které by si snad někdo mohl vykládat jako pročínské. Tak napsal článek.

Snaží se navodit tón upřímné debaty: „Aby bylo jasno – dobře vím, že politický vývoj v Číně v poslední době není příznivý. V posledních letech se Čína chová stále více represivně, omezuje svobodu vyjadřování, utlačuje náboženské menšiny, zesiluje politickou kontrolu a státní povahu ekonomiky. Její zahraniční politika je stále asertivnější a nepříjemnější. Ale otázka je, jak na tento trend správně odpovědět?“

To je velmi hezky řečeno. Vývoj není příznivý. Ono to tak skutečně je. Když se někde vraždí a prodávají orgány vězňů na transplantace, tak to není příznivý vývoj. „Utlačování náboženských menšin“ zní také o něco lépe než mučení.

Pak přechází k výchově: „Ti, kdo bryskně mluví o studené válce s Čínou, by měli vážit slova. Čína není Sovětský svaz. Ten neměl nikdy takovou ekonomickou sílu a technologické možnosti, jaké má dnes Čína. Navíc – nepůsobí dnes Čína v lecčems prozíravěji než Západ? Už od roku 1979 se nedala zatáhnout do žádné války a kapitál naopak vkládá do mírového projektu „Pás a stezka“. Ten přináší Číně nesporný vliv a je pořád třikrát levnější než naše válka v Afghánistánu. My jsme ale za horentní peníze kromě frustrace nezískali prakticky nic.“

A ve stylu „vy zase bijete černochy“ pokračuje: „Pro ty, které pohoršuje čínské slídění a špionáž, je dobré připomínat si jednu historku z devadesátých let. Spojené státy tehdy prodaly Pekingu boeingy pro čínského prezidenta. Za pár měsíců zjistili Číňané, že jsou prošpikované sofistikovaným odposlechovým zařízením. Nemáme si zase tolik co vyčítat.“ A ještě sděluje, že i „naše politické učebnice nakonec uvádějí, že v roce 1947 až 1989 se pokoušely Spojené státy o změnu režimu v cizích zemích 72krát. Čína dnes vypadá, že žádné ambice měnit režimy nebo ovlivňovat volby v jiných zemích nemá.“

Pak přešel Zaorálek ke konstruktivní sebekritice a promluvil za národ: „Možná naše hlavní hrozba není Čína, možná hlavní hrozbou jsme my sami. Možná naše jediná šance je v tom, když přijmeme, že Číňané nejsou všichni stejní, že je stále šance získat je pro spolupráci a že nad touhle možností nesmíme zlomit hůl, chceme-li odvrátit nebezpečí, které hrozivě roste.“

Zaorálek nám nemusí vysvětlovat, že všichni Číňané nejsou stejní. Oni ani všichni Češi nejsou stejní, přičemž je nás o dost méně. Jenže náš problém není v tom mluvit s Číňany. Potíž nastává v okamžiku, kdy nám oni říkají, jak máme mluvit a s jakými Číňany a dalšími lidmi. Tedy s. Si Ťin-pching a jeho papaláši. To bychom přitom jako dospělí a samostatní lidé měli vědět sami. Nelíbí se jim dalajlama, nezdají se jim kontakty s Tchaj-wanem (to jsou také Číňané), nepodstrkují své disidenty oficiálním návštěvám. My jim neříkáme, jaké vlajky si mají vyvěšovat na magistrátu v Pekingu a nemluvíme jim do jejich soukromých návštěv. Neděláme povyk kvůli nějakým větám nacpaným do dokumentů, kde to nedává žádný smysl. Naše ambasáda nevydává prohlášení o „chybných názorech“, nezakládáme v ČLR nějaké Komenského instituty, které by šířily západní ideje. Neizolujeme náš internet a nenecháváme v něm mizet nepovolená slova a témata. Ani Lubomíra Zaorálka nenecháme zmizet v nějakých tajemných vyšetřovacích zařízeních, protože žádná nemáme.

Neděláme vlastně nic jiného, než že jen dáváme najevo vědomost o zlomku toho, co čínský režim páchá. A za to, že to oni dělají, přece nemůžeme. Proč bychom měli být zticha, když z toho nic nemáme? Nebo máme toužit po Hedvábné stezce? To bychom museli být blázni.