Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek poskytl rozhovor ruskému serveru gazeta.ru. Mluví tam o našem vnímání Ruska poměrně nediplomaticky přímo. Došlo samozřejmě na otázku Ukrajiny.
Dostal dotaz: „Vy sám jste vyrostl a žil na mnoho let v Československu, které nakonec bylo mírumilovně rozděleno do dvou států. Mohlo by to být přijatelnou volbou pro Ukrajinu?“
Zaorálek odpovídá: „Na to jsem již odpověděl, že nemohu přijmout, jak se na Krymu referendum konalo. Účast armády – to je něco abnormálního. To neznamená, že bych byl zásadně proti referendu, protože nikdo by neměl být zbaven práva požadovat nezávislost. Pokud je to možné ve Skotsku, proč bychom to měli upírat zbytku světa? Ale věřím, že kdyby nebylo zásahu Ruska, na Ukrajině by byli schopni řešit problémy východních oblastí klidným způsobem.
V loňském roce jsem navštívil Ukrajinu sedmkrát a měl možnost hovořit s mnoha poslanci, všichni jedním hlasem žádali o podporu suverenity země. Ale naše pomoc se kloní k tomu, aby Ukrajina byla schopna uskutečnit svou vlastní volbu.“
Dvě hrozby
Tazatel dále připomíná, že NATO dnes mluví o dvou hrozbách, Rusku a ISIL. Na to Zaorálek říká: „Jsem si jist, že existují dva různé příběhy a neměly by být srovnávány. Ale mohu říci, že se samozřejmě situace na Ukrajině v České republice intenzivně prožívá. Vnímám i to, že jsme v posledních dvou letech v České republice začali věnovat zahraniční politice podstatně větší pozornost než kdy předtím.“
Novinář dále říká, že podle nedávného průzkumu prý 54 procent považuje Rusko za „říši zla“.
Podle ministra je to důsledek ukrajinské krize a negativní zkušenosti z invaze varšavské smlouvy do Československa. „Pokud je pro někoho situace, že jeden stát může anektovat druhý stát, novinkou, tak pro nás to není až tak vzdálená vzpomínka.“
Po zkušenostech s různými výstřelky sociálních demokratů v zahraniční politice v minulosti (Miloš Zeman tuto stranu ostatně kdysi vedl) jsme se mohli obávat mnohem horších konců. Zdá se, že politika naší vlády vůči Rusku je poměrně průhledná. Rozhodně je v kontrastu s tím, jak se chová Zeman, který hraje roli jakéhosi trapného služebníka a maskota, kterého lze vystavit v ruských médiích. Tu roli si může užít, protože nikdo jiný už ji tak výrazně nehraje.
Prý jemné nuance
Zaorálek tento rozpor ovšem v rozhovoru dále diplomaticky maskuje, když říká: „Pokud jde o prezidenta, jednáme o těchto otázkách, rozdíly mohou být v nuancích, ale obecně máme shodu v otázkách souvisejících s národními zájmy.“ Tak to samozřejmě ani náhodou. Zeman je proti sankcím, válku na Ukrajině bagatelizuje. Pokud šlo o (později Ruskem přiznanou a předtím popíranou) účast ruských vojáků na Krymu, věřil podle svých slov více ministrovi zahraničí Lavrovovi než spojencům. Těžko si představit větší rozdíly. Zaorálek ovšem nemohl ruským čtenářům jen tak beze všeho říci, že naše hlava státu je tragikomická proruská figurka, která své zemi zjevně škodí. Zemanovo špinavé prádlo si budeme muset vyprat doma a zaplatit za to nějakou cenu. Přinejmenším ztrátu času a energie.
Čím to je, že se od někdejší Paroubkovy „politiky mnoha azimutů“ dostala sociální demokracie až k jasné distanci od ruského imperialismu? Politika je pochopitelně řemeslo, kde se kombinují morálka a zájmy velmi volně. Teď ale žijeme v době, kdy skutečně ani z morálního ani ekonomického nebo strategického hlediska nemá žádný význam stát na ruské straně. Rusko porušilo mezinárodní právo a udělá to kdykoli znova, pokud se mu to bude hodit. Dle známého vtipu: „S kým sousedí Rusko? S kým chce.“ Ekonomicky je Rusko na sestupu a ukazuje se jeho slabost. Náš vzájemný obchod s Ruskem nemá ostatně velký význam. O strategických sympatiích nemá ani cenu mluvit. Pro malou zemi, členský stát Unie a NATO nemá význam hledat nějaká přátelství jinde.
Otázkou je, proč to všechno dělá Zeman naopak. Jak jsme řekli, politika je kombinací volného – ale existujícího – spojení zájmů a určité morálky. Tu otázku je ale třeba směřovat na pana prezidenta, jaké zájmy (státní asi sotva, tedy spíše osobní) a jaký typ morálky ho vede k tak přátelské náklonnosti ke Kremlu. Třeba nám něco odpoví. Až se s někým poradí.
