ESEJ / Již více než rok a půl žijeme ve stínu útočné války Ruska proti Ukrajině. Ještě delší dobu slýcháme, že Rusko je náš nepřítel, aktivně působí proti nám a našim spojencům a tím vlastně i proti celému kolektivnímu Západu. I ruská agrese proti mírumilovnému sousedovi je v širším kontextu interpretována jako ruská válka proti Západu.

Vůbec to slovo Západ slyšíme neustále, jedni říkají, že jsme jeho nedílnou součástí, konečně stejně jako Ukrajina, jiným je na pomyslném Západě úzko. Ti optimističtí chtějí být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem a (stále) hledají třetí cestu. Ti méně důvěřiví nic nehledají, nikam a nikoho nechtějí a chtějí být prostě sami: ani Západ, ani Východ. Co to ale ten Západ je? Leží jen na západě? A na západ od čeho?

V devadesátých letech se hodně hovořilo a psalo o našem návratu do západních struktur, návratu do Evropy. Tak snad tedy Evropa je ten Západ? A logicky Asie bude Východ? Ale je Západ vůbec nějaký region, oblast? A co globální Sever? O něm dnes slyšíme méně, ale vypadá to, že globální Sever je vlastně Západ.

Klub otevřený všem

Západ, tedy západní civilizace, je systém hodnot, způsobů chování a myšlenek. Nikoli území. Je to matrice, plán, protokol. Mnohokráte modifikovaný, přijatý, odmítnutý a znovu přijatý za svůj. Má mnoho aspektů, vlastností, atributů, které nejsou pro Západ unikátní, ale pouze Západ se vyznačuje všemi či jejich velkou většinou.

Západu tedy můžeme rozumět také jako souboru institucí. Nazýváme ho Západem, protože v západní Evropě vznikl, na území toho, čemu říkáme latinské či západní křesťanství. Ačkoli tento kulturně-politický okruh leží zejména na západě a na severu, díky své povaze je otevřený. Není to exkluzivní klub, kam je Neevropanům vstup zakázán.

Naopak. Je otevřený všem, kdo mají vůli přijmout západní hodnoty a instituce za své a tím rozšířit oblast prosperity a svobody. Je to duch křesťanského a antického univerzalismu, který tento přístup dodnes umožňuje, unikátní syntéza blízkovýchodního učení a řecké racionality, tradice stará tři tisíce let.

Právě řecko-římská antika a židovsko-křesťanská náboženská tradice jsou základními stavebními bloky tomu, čemu říkáme Západ. Staří Řekové jako první na světě přišli s konceptem nezávislého a univerzálního rozumu, nepodřízeného náboženské doktríně či jiným předsudkům, a položili základy vědeckého poznání. Je to navíc poznání, ke kterému má přístup kdokoli, bez složité iniciace či privilegií. Pokud dnes hovoříme o vědě a vědecké metodě, je to metoda, se kterou přišli Řekové a již dnes používají vědci všude na světě.

Židovsko-křesťanská (biblická) tradice představuje stejně platné poznání, představuje realitu stejně pravdivou, i když často jen symbolicky vyjádřenou, jako je ta řecká. Je to poznání zjevením, autentickým prožitkem, emocí, setkání s tajemnem a touhou stát se součástí nekonečna. Ačkoliv jsou hlavní lidské ctnosti obou okruhů jiné, v Athénách je to moudrost, odvaha, umírněnost a spravedlnost, tradice pocházející z Jeruzaléma klade důraz na víru, naději a lásku, oba vlivy mají etický rozměr, touží najít dobro a ctnost, a tedy žít mravní život, který odmítá nihilismus.

V jedné velké věci se však liší, a to je naděje. Pro jednu tradici je naděje ctnost, víra a důvěra v budoucnost, v „boha prozřetelnosti“ a „boha historie“. Je to naděje v to, že historie má smysl, směr i konec. A to jak na osobní, tak i globální úrovni. Pro Řeky byla naděje neřest, až nebezpečná. Byla v Pandořině nádobě spolu s dalšími neřestmi. Slepá neuvážlivá naděje vede k porážkám a zkáze. Je to stav těsně před katastrofou. Doufání v něco, co není příliš realistické, i když se může snad zdát spravedlivé.

Intelektuální energie Západu

Obrovská intelektuální energie Západu byla v posledních pěti stech letech umožněna dvěma intelektuálními metodami. Kontinentálním racionalismem a anglickým a skotským empirismem. Dědictví Descarta, Bacona a mnoha dalších, ač ve své podstatě protichůdné, představuje intelektuální dynamiku, která dodnes pohání celý západní svět.

Západní univerzita se stala unikátním prostředím, které je specifické svojí misí: hledáním pravdy. Univerzita, tedy věda, stojí mimo politiku i církev a tvrdě vyžaduje autonomii a svobodu. Navíc je ve své podstatě nikoli elitářská. Rozum a znalosti jsou statky, ke kterým může mít přístup každý.

Na Západě není vzdělání považováno za pouhý nástroj k obživě či produktivní činnosti. Nejenže poznání je cíl sám o sobě, ale je to i vyjádření respektu ke sdíleným tradicím a způsob, jak pochopit kontext doby a světa, kde člověk žije, pochopit ho do hloubky tak, aby nezahořkl, nestal se negativním, pomstychtivým a svět nezavrhl, jak se může stát tomu, kdo bez nejmenšího respektu a porozumění odsoudí vše, co se mu nelíbí, čemu nerozumí. Vzdělání v západním pojetí je investice do člověka, do jeho všestranného rozvoje, který se společnosti vrátí v podobě vzdělaných mravných občanů, protože znalost nabytá vzděláním vede k ovládání dané problematiky, a tím k pokoře.

Za poslední staletí Západ technologicky a intelektuálně urazil nesmírně dlouhou cestu, umožnil důstojný život milionům lidí. Renesance, osvícenství a modernita umožnily vědecko-technickou revoluci, rozvoj moderního lékařství a nevídaný nárůst životní úrovně. Problémy, externality a nezamýšlené důsledky tohoto vývoje představují výzvy, které dodávají nové podněty pro náš vědecký i politický život. Avšak je to vývoj, který celý svět přebírá a kopíruje. Není to naše expanze, je to naše atraktivita, která motivuje nezápadní národy k imitaci našeho způsobu života.

Právo pochybovat o sobě samém

Zatímco na technickovědecké úrovni převládá spíše optimismus, ve společenské a duchovní sféře je sebekritika, pochybování o sobě samém a nekončící hledání pravdy naším průvodním znakem. Na intelektuální i spirituální úrovni je pro Západ typická, i když někdy vzácná, odvaha pochybovat o vlastním poznání či náboženském přesvědčení. Touha po nápravě sebe sama a uvědomění si vlastní nedokonalosti jsou navíc nepostradatelné podmínky pro tvorbu politických a společenských korektivních mechanismů. U nedemokratických režimů je výběr možností a možnost korekce s postupujícím časem stále menší.

Můžeme tedy říci, že příběh Západu je příběh morální, duchovní i společenské sebe-invence. Úpadek je tak otázkou volby, ne nevyhnutelnosti, civilizace nejsou vražděny, páchají sebevraždu. Někdy převládající pocit, že je s námi něco špatně, že ztrácíme víru, naději, optimismus a důvěru jeden v druhého, a tedy schopnost řešit vlastní problémy, není současná nemoc. Je to chronický průvodní jev, který nám dodává sílu k vlastnímu znovuobjevení, přetvoření a adaptaci. Umožňuje nám hledat nová řešení a pohledy. Pochybovat o tom, co máme, znamená utvrdit se ve správnosti našeho konání či jej změnit.

V politice jsou korektivní mechanismy nezbytnou součástí celého systému. Jsou mimo jiné vyjádřeny institucemi jako loajální státotvorná opozice, legitimní a legální disent a v ideálním případě zastoupené politickou stranu, která se účastní voleb. V této souvislosti je tedy nesouhlas synonymem politické plurality, žádoucí komponent občanské a politické sféry. Na Západě je změna nejen legitimní, ale i žádoucí. V politickém kontextu jde o vítaný proces hygieny při absenci strachu, protože ona změna se děje v pevně daném institucionálním i myšlenkovém rámci.

Naše západní instituce nejsou bezchybné. Nedokonalost je naší niternou součástí a hledání dokonalosti ve způsobu vlády či uspořádání společnosti je velice nebezpečné a vnáší do politiky náboženský mesianismus. Navzdory své omylnosti jsou to právě západní instituce, kterým vděčíme za náš úspěch. Z tohoto pohledu je naše historie změna a kontinuita zároveň.

Stát a církev

Oddělit stát a náboženské instituce umožňuje Západu nejen duchovní autonomii bez politických konsekvencí, ale i politiku bez kacířství. Náboženství poskytuje společnosti a politice morální základ, avšak jejich nesměšování umožňuje politice, tedy státu, nebývalou dynamiku. Všudypřítomný nesouhlas, polarizovaná pluralita, velké a rychlé změny jsou faktory, které nejsou přínosné pro duchovní život ani organizované náboženství. Politice jako celku prospívají tradice spíše procedurální, technické, ne až tak programové.

Naopak duchovní svět organizovaného náboženství ze své podstaty vylučuje neustálou debatu o některých tématech ve veřejném fóru. Toto oddělení není jen institucionální (snad s výjimkou Velké Británie, kde je ceremoniální monarcha zároveň hlavou národní církve), ale i myšlenkové. Na Západě je oddělení náboženského a vědeckého poznání základním atributem naší tradice, který je patrný nejen ve vědě, ale i ve společnosti sekulární interpretací politického systému a justice.

Snad největším přínosem této separace je možnost bránit se náboženským instinktům, myšlení a jednání v politice. Náboženská energie, zápal, způsob myšlení a jasně definované duchovní kategorie a hierarchie mají v politice velmi výbušný potenciál. Snaha o jejich oddělení od politiky prospívá oběma.

Právní stát jako podmínka svobody

Zatímco svět politiky je živelný a proměnlivý a na první pohled nestabilní, je to právní stát či vláda práva a právní kontinuita, co umožňuje na Západě občanům život ve stabilním a předvídatelném prostředí. Právě toto prostředí je nezbytné pro tvorbu bohatství, jeho uchování a předávání potomkům. Vytváří rovné podmínky pro všechny ve světě, kde rovnost všech je nedosažitelným snem. Ve společnosti, kde se lidé odlišují nadáním, vlastnostmi i startovními podmínkami, je nezbytné nastolit prostředí, kde si z právního hlediska budou všichni rovni.

Poznávacím znakem nezápadních společností je existence různých privilegovaných či diskriminovaných skupin, kde neexistuje mechanismus, jak tyto rozdíly překlenout a umožnit podmínky pro skutečný rozvoj všem členům společnosti. Transparence, předvídatelnost a stabilita vytvářejí podmínky pro prosperitu, svobodu a kvalitní správu veřejných věcí. Stát, který selhává ve vytváření takového prostředí, nutí své obyvatele omezit podnikavost a rozvoj, dusí invenci a trestá iniciativu.

Ale právní stát je ještě něco více než recept nebo ingredience prosperity. Právo, které je uplatňováno univerzálně, nám zprostředkovává naše vlastní hodnoty a konfrontuje nás se společenskými normami, které jsou kvalitativně jiné než hmotné statky.

Jsme to my, Západ, kdo přišel s konceptem lidských práv, jsou to naše staré posvátné texty, které hovoří o tom, že člověk má v sobě božskou podstatu, je Božím obrazem. Naše tradice hovoří o záchraně člověka jako o záchraně celého světa. Posvátnost lidského života, jeho nedotknutelnost, jsou naše spirituální i politické koncepty. My jsme přišli s tím, že člověk může svobodně vyznávat odlišná náboženství či říkat své názory a tím přispívat k hledání pravdy. A k uskutečnění toho máme koncept národního či přesněji moderního státu, tedy teritoria, na jehož území stát svými institucemi tato práva a svobody umožňuje.

Význam aktivního občanství

Je obrovský rozdíl mezi obyvatelem a občanem. Někdy se nám rozdíly stírají, ale je nezbytné si rozdílné kvality obou pojmů uvědomit. Obyvatel dané teritorium obývá a podmínky tohoto obývání mohou být dramaticky rozdílné a proměnlivé. Občan je někdo, kdo je se svým státem ve vztahu aktivní účastí na veřejných věcech i mimo volby. Stát všem občanům na daném území dává a garantuje určitá privilegia a povinnosti výměnou za jejich loajalitu, vztah ke státu je reciproční.

Občan svou investicí ve stát posiluje svou vazbu na něj, kterou nazýváme patriotismus či nacionalismus. Nezkažený občanský nacionalismus je neviditelné pojivo idealistického soudružství, které nám pomáhá překonat těžké časy. Je i opakem poddanského postoje „my country right or wrong“, tedy nekritické podpory režimu, vlády, systému pouze z titulu, že je náš.

Takový emotivní nacionalismus je instinktivní a má blízko k náboženským sentimentům. Patriotismus uvážlivý (patriotism of reflection) naopak vychází z uvědomění občanské participace a zainteresovanosti ve společnosti a státu. Je racionálnější a umožňuje kritický přístup. Nacionalismus založený na etnicitě či rasově-genetických znacích je kmenový, exkluzivní a neumožňuje zahrnout všechny obyvatele státu do správy veřejných věcí. Tímto je zcela nezápadní.

Občan tedy vykazuje velkou míru podnikavosti a účasti ve společenské a politické sféře. Avšak aby stát a trh fungovaly správně, je důležitá i podnikavost ekonomická. Skutečné občanství a tím ani demokracie nemůžou fungovat v prostředí velké ekonomické diferenciace a chudoby. Proto se oba koncepty nerozlučně pojí se střední třídou, tedy obyvatelstvem, které je ekonomicky i společensky nezávislé.

Nezávisí na konkrétní politické straně či vládě, není státem zaměstnané a je dostatečně ekonomicky nezávislé, že nepodřizuje své krátkodobé politické postoje své momentální hospodářské situaci. Nezávisí na velkých nadnárodních korporacích a velkém byznysu, který má tendenci opouštět sféru trhu a prostupovat politikou a společností.

Občan má osobní zodpovědnost za svou situaci, nečeká pouze na politické výstupy, nýbrž aktivně se účastní politických vstupů. Svůj odpovědný a aktivní přístup vyjadřuje pracovní morálkou, aplikací morálních postojů v práci a podnikání s přesvědčením, že práce, třeba i neplacená, je sama o sobě hodnotou, přínosem jednotlivci i společnosti.

Demokratická tradice

Snad nejzřetelnějším znakem Západu je jeho demokratická tradice. Demokracie nejen jako politická metoda, ale jako soubor hodnot je pro nás na různé úrovni samozřejmostí. Přitom to tak vlastně vůbec není. Demokracie není samozřejmá, ne pro nás, a už vůbec pro zhruba polovinu zemí světa, které demokraciemi nejsou. O demokratické zřízení lze lehce přijít, jak víme z vlastní historie.

Ovšem demokracie není pro řadu z nás samozřejmá ani nyní v tom smyslu, že jí vlastně nerozumíme. Velká část z nás nechápe, jak může být nejlepší způsob vlády systém, kde se pořád všichni o něčem dohadují, debatují a diskutují. Jak může nejlepší výsledky přinést způsob vlády, kdy se vláda pravidelně mění? Kdy vrcholní politici nejsou ani odborníci na své resorty? Zdánlivá diskontinuita, živelnost, neuspořádanost, či až dokonce lehkovážnost přece nemůžou být tím nejlepším. Můžou neustálé kompromisy, ústupky, jednání a rokování dosáhnout opravdu efektivní vlády?

Skutečně. Demokracie je nejsložitější a nejnáročnější politické zřízení a klade velké nároky na občany demokratických států. Přes všechny vnímané či reálné nedostatky je to systém, který dokáže zajistit svobodu a prosperitu na nebývalé úrovni. V nejširším významu toho slova vlastně obsahuje všechny výše zmíněné koncepty.

Ústavnost, způsob vládnutí založený na konsensu, tedy uznání výsledku pravidelných, svobodných a spravedlivých voleb, lidská práva, svobodný trh a civilní politická kontrola nad ozbrojenými složkami, úcta k soukromému vlastnictví, přístup k informacím, svoboda projevu a svobodná možnost kritiky, kontrola a omezení výkonné moci, transparentnost a otevřenost pramenící ze (sebe)důvěry, práva žen a politických menšin a přísné oddělení soukromého a veřejného. To všechno jsou věci, které nejsou zdaleka samozřejmé.

Demokracie je způsob legitimního použití moci k vládnutí, či ještě lépe: ke správě. Vláda ve smyslu moc a ovládání je znakem nedemokratických režimů. A jedinou kvalifikací pro vládu je ctnost a moudrost a jedině obtíže a úsilí jsou skutečným testem ctnosti. Hmotný dostatek a trochu zábavy dokáže zajistit kdejaká společnost. Avšak zajistit společenské prostředí pro stabilní, důstojný, mravní život, život s hodnotami, nadějí v budoucnost a optimismem do života pro všechny, to dokáže pouze demokracie.

Někteří mohou namítnout, zda totalitární a autokratické revoluce 20. století nejsou také součástí západního dědictví. Nejsou. Jsou to pokřivené pokusy o obnovení jednoty z minulosti, či přímo importy z nezápadních kulturních prostředí. Popírají západní koncepty plurality, úctu k životu a řadu dalších atributů. Snaží se v prostředí modernity sjednotit to, co Západ oddělil. Tedy společnost a stát, trh a stát, rodinu a stát. K tomu navíc používají naprosto nepřijatelné a zločinné metody. Snaží se o jednu možnou budoucnost a jednu pravdu a ve své podstatě jsou nezápadní.

Rusko jako alternativa?

Co je tedy opakem či absencí Západu? Existuje třetí cesta, která si vybírá z demokratických a nedemokratických režimů to nejlepší? Z povahy věci neexistuje. Je to prosté, ale právní stát buď máte, nebo nemáte, svobodu bádání také. Stejné je to u lidských práv, demokracie a svobodných voleb, buď je máte, nebo nemáte. Je to až primitivně binární, ale v těchto případech žádná třetí cesta neexistuje. Platí to pro vnitřní záležitosti státu, ale i pro celou sféru zahraniční politiky. Buď váš stát funguje v rámci mezinárodního systému, který je založený na pravidlech, nebo nikoli.

Ještě před velkou ofenzivou Ruska proti Ukrajině v únoru 2022 se bylo možné setkat s názory, že jakási třetí cesta existuje. Hovořilo se o neliberální demokracii či zejména v případě Ruska o hybridním režimu. Tedy demokracii „tak napůl“. Osobně si nejsem jistý, co to vůbec znamená, a chování Ruska k jeho sousedu ukazuje, že zde nejde o demokracii ani „napůl“, ale o zločinný genocidní teroristický režim. Rusko je dnes opakem Západu. Liší se nejen v politických a vojenských metodách, ale zejména v myšlenkách a premisách, ze kterých celý ruský systém vychází. Je pohlcen politikou věčnosti, pocitem ohrožení a vlastní výjimečnosti.

Ruské myšlení je už velmi dlouho v zajetí komplikovaného vztahu se Západem. Zároveň na něj žárlí, nechápe ho a odmítá ho. Nechápe, jak živelný a chybující způsob vlády může dokázat tak mnoho. Naši velkorysost nevnímá jako ctnost a příležitost, ale jako slabost, kterou je třeba využít. Uvažuje způsobem, že celý svět je hra s nulovým součtem. Rusko nikdy nepochopilo, že prosperovat mohou oba, že dobrý kompromis je příležitostí pro všechny.

Pokud dnes někdo tvrdí, že nechce být součástí Západu, tak popírá vše či velkou část toho, co jsem popsal. Nejde nalézt třetí cestu, schovat hlavu do písku nebo předstírat, že můžu fungovat v hodnotovém vzduchoprázdnu. Kdo dnes odmítá Západ, přímo útočí náš způsob života a na vše, co nám je drahé. A tak je s ním třeba zacházet. V době, kdy nedaleko nás zuří agresivní genocidní válka rozpoutaná zločinným režimem vládnoucím ve zločinném státě, nelze přemýšlet o tom, jak hledat kompromisy. Se zlem se nevyjednává.

Platí to na národní i mezinárodní úrovni. Demokracie není prostředím, kde lze požadovat cokoliv, relativismus, kde je každý názor legitimní. Není přínosné, pokud se v demokratickém kontextu politický střet příliš polarizuje, hovořit o politických nepřátelích, měli by to být spíše oponenti. Politika je zde především ke hledání shody. Ale jestliže někdo opustí demokratický hodnotový kontext, tak je to nepřítel. Nepřítel, kterého je třeba porazit.

Válka Ruska se Západem není jen vojenský či hybridní konflikt. To je pouze jakási slupka, poslední viditelná vrstva. Není to starosvětská válka o zdroje, území, vliv. Je to zásadní střet civilizací, pohledů na svět a na člověka, tedy fundamentální střet hodnot a hodnotových hierarchií.

Naděje jako ctnost

V úvodu jsem zmínil, že naděje byla pro staré Řeky špatnost, která mohla člověka svést na scestí. Víra v nemožné a neuskutečnitelné. Řekové ale měli i jinou tradici ohledně naděje. Byl to dar soucitného Prométhea lidstvu. Spolu s rozumem, tedy vědou, dal lidem naději na lepší budoucnost. Naději, že lze překážky překročit a překonat. Naději v takové věci, jako je spása. Nejen v náboženském významu, ale i politickém.

Západní tradice umožňuje lidem i národům překonat minulost, začít znovu a doufat v lepší svět. Dává nám možnost vykoupit se a překročit naše chyby i naši vinu. Na Západě není člověk rukojmí minulosti či fyziologické danosti. Není v zajetí nekončící hanby a zavržení. Naděje je ctnost, která je naší hnací silou, pomáhá nám vyrovnat se s nesnázemi a naplnit náš potenciál – a je pravým opakem ruské beznaděje, bezmoci a dusivé stálosti.

Tomáš Kraus je nezávislý badatel, studoval v Izraeli a ve Spojených státech amerických hebraistiku a talmudické právo a na CEVRO Institutu v Praze politologii. V minulosti pracoval v bezpečnostních strukturách při ochraně měkkých cílů proti terorismu a útokům z nenávisti. Byl členem Aktivní zálohy Armády ČR a spolupracuje s Team 4 Ukraine, dobrovolnickou organizací, která se specializuje na humanitární a neletální pomoc Ukrajině.