Liberální ekonom a politik Grigorij Javlinskij pozvedl svůj hlas z politického zapomnění. Snažil se o to velmi hlasitě, ale hodně se mýlí. Proto se mi zdá, že je třeba k jeho slovům něco důležitého dodat. A to nejen k obsahu toho, co řekl.

Grigorij Alexejevič Javlinskij je rafinovaný „liberál“, navíc s věčnými nároky na vedoucí postavení v opozici. Mluví o záležitostech, za něž jiní Rusové chodí do vězení, a přesto nedostane ani status zahraničního agenta, což se zdá být v dnešní době velmi divné a neuvěřitelné.

Je samozřejmé, že Javlinskij nemá příliš co ztratit. Jeho kdysi progresivní Jabloko je už dvacet let mimo Státní dumu a nemá šanci se do ní znovu vrátit. Zachovává si však atributy politické strany. Ovšem atributy ryze ruské strany vůdcovského typu. Koneckonců všechno, co řekne Javlinskij, opakují i jeho straničtí kolegové Lev Šlosberg a Boris Višněvskij. A také bez následků.

Dále čtěte

Chcete pochopit, co se děje v Rusku? Nesmíte minout tyto knihy

Agresivní konflikt Ruska proti Ukrajině. Válka nedaleko od našich hranic. To je realita současnosti, která je ale ve skutečnosti pokračováním…

Děje se tak z jednoho prostého důvodu. Ani Putinova vláda, která se jinak bojí opozice jako ohně, o protikorupčních aktivistech nemluvě, z Jabloka strach nemá. Jen ho drží na přiměřeně dlouhém vodítku, to je vše. A Javlinskij svůj souhlas s takovým statusem opakovaně potvrdil. Především pak potvrdil své politické krédo. Vždy být proti. Být více než třicet let jenom proti však znamená kategorické odmítnutí jakékoli odpovědnosti. A politik s takovým přístupem nepředstavuje pro Kreml žádné nebezpečí.

Javlinskij je virtuoz v ovládání jedinečného umění. V Putinově Rusku se celý politický diskurs odklonil od obsahu politiky k formě její reprezentace. A to on umí. Když si činil nárok na vůdcovství, alespoň v morálním smyslu, byla to pro něj vhodná chvíle k nejvyššímu cynickému vystoupení – k protestu proti smrti lidí ve jménu země, kde lidské životy nemají žádnou cenu. A konkrétně si k tomu vybral způsob, který je výhodný pro obě strany. Být s dobrem i zlem. Ostatně Javlinskij, Šlosberg, Višněvskij a někteří další mohli buď mlčet, nebo odjet do zahraničí. Je nepravděpodobné, že by tuto možnost neměli. Učinili však zvláštní volbu. Vstoupili do „vod ruského světa“ a vyšli z nich nenamočení. Tedy oni si to alespoň myslí.

Grigorij Javlinskij dělá ruským úřadům další malou, ale zákeřnou službu. Něco ve stylu užitečného idiota. On je přesvědčen, že v rámci ruské opozice disponuje nezpochybnitelnou autoritou. Proto kope do Navalného a dalších opozičníků, kteří se zasazují o zachování Ruska. To bylo donedávna pro Kreml nesmírně důležité.

Ale u toho bych se nezastavoval. Pro Kreml jsou v této situaci pravděpodobně důležité ještě dvě okolnosti. První, méně důležitou, je snaha prodat Západu zdání legální liberální opozice v Rusku. Účinnost tohoto postupu samozřejmě není nijak ohromující, protože ve světě už je obecně známo, že Kreml se de facto rovná mafii a zločinnému spolčení.

Druhá věc je podle mého názoru důležitější. Javlinskij v dobré víře nakopl opozici, o které jsem se již zmínil. Samozřejmě se tak stalo v zájmu Kremlu. A v oblasti, která se Putinovi zdá nejdůležitější – jednotě Ruska. Faktem je, že přestože ještě relativně nedávno Putin hlasitě vymezoval Západu červené linie, dnes se z nich především díky hrdinství ukrajinského lidu staly bezcenné hospodské tlachy.

Dále čtěte

V Americe není demokracie, když tam mohou zavřít prezidenta, tvrdí ruský oligarcha. V Rusku je pak nejspíš superdemokracie

Za takzvaného socialismu nás státní televize (jiné nebyly) oblažovala záběry z různých demonstrací proti vládě, americkým raketám a proti všemu,…

Zůstala však jedna červená linie. A nevymezil ji Putin, ale Západ. Jedná se o rozdělení Ruska, ke kterému se Západ dosud nevyjádřil a kterého se spíše obává. A to je ten nejzásadnější problém. Z tohoto hlediska je dobré si připomenout situaci z roku 1991, kdy George Bush starší tři týdny před rozpadem SSSR přesvědčoval poslance Nejvyšší rady Ukrajiny, aby se od něj neoddělovali, za což byl právem vypískán.

Dnes by ovšem měl Západ pochopit samozřejmou věc. Žádná demokracie v Rusku není možná bez uznání práva národů a regionů Ruska na sebeurčení. Parafrázujme slova jednoho dnes již nepopulárního literáta: ruští liberálové se sice přiblížili myšlence svobody, ale zastavili se před myšlenkou konce impéria.

Podle toho se dnes ruská opozice dělí na opozici proti iracionálnímu Rusku a opozici proti racionalizaci Ruska. No a Javlinskij nakopl tu druhou opozici, která si klade za cíl vybudovat ve skutečnosti strašné Rusko budoucnosti, i když v různých variantách, ale při zachování stávajících hranic. Tomuto řešení podporovanému i Putinem konkurují alternativy Prigožinů, Navalných atd. A všem včetně Javlinského je zcela jasné, že v impériu má vždy navrch imperátor, nebo spíše diktátor.

Existuje však i ruská racionální opozice, která si klade za cíl vytvoření nového ruského státu – poprvé po 106 letech – na základě svobodné volby národů a vymezení vzájemného vztahu s těmi, kteří by do něj nechtěli vstoupit. Toto hnutí nabírá na síle, ale Javlinskij křičí: „Zastavte to, Rusko se nesmí rozpadnout!“ Komu tím ve skutečnosti slouží, není těžké uhodnout. Kremlu, nikomu jinému.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.