ROZHOVOR / „Existuje obraz války, který je ve zprávách, obraz války, jak ji vidí v Kyjevě, obraz války, jak ji vidí moje matka na západní Ukrajině. Existuje obraz války, jak ji vidí Češi. A pak je tady obraz války na frontové linii, a ten se od všech těch ostatních obrazů radikálně liší,“ říká pro deník FORUM 24 ukrajinský spisovatel a reportér Myroslav Lajuk. Do Prahy přijel představit svůj soubor reportáží a esejů z města Bachmut, které dalo i název jeho knížce. Píše v ní o vojácích i civilistech, jejichž životy nadobro změnila bitva o toto město. „Válka je jako vysoká pec. Přetaví všechno, co jsme považovali za dané, a změní to v něco jiného,“ říká. Jediný způsob, jak to zachytit, je podle něj jet přímo na místa, kudy prochází, a mluvit s těmi, kterých se přímo dotkla. Ani pak ale nelze počítat s tím, že ji bude možné beze zbytku pochopit.

Spisovatel, novinář a vysokoškolský pedagog Myroslav Lajuk (*1990) pochází z Karpat, ale žije a pracuje v Kyjevě. Z něj se během zuřící plnohodnotné války na Ukrajině vypravil do Bachmutu, aby tam na vlastní oči viděl a popsal dění během jedné z nejstrašlivějších bitev. Své zážitky shrnul ve stejnojmenné knize, která kromě reportáží obsahuje také eseje a hlubší zamyšlení nad ukrajinskou kulturou a genezí její národní identity. Mluvili jsme s ním v Praze, kam přijel představit její české vydání.

Vy se dlouhodobě zabýváte situací ukrajinských uprchlíků. Kdy jste o nich začal psát a jaká byla vaše motivace? Psal jste o nich už před plnohodnotnou ruskou agresí?

Před plnohodnotnou invazí jsem psal výhradně umělecké texty. Jen prózu a poezii, dokonce jsem se ani nepouštěl do oblasti esejistiky. Byl jsem prostě jen autor fikce. Na začátku invaze jsem začal přemýšlet o tom, jak bych mohl být jako občan v této válce užitečný. Velmi prakticky, velmi jednoduše. Zabývám se humanitními vědami, tak jsem nejprve psal eseje. A pak jsem začal také jezdit jako dobrovolník do deokupované Kyjevské oblasti.

Tehdy mi nešlo o psaní. Rozebírali jsme trosky, pamatuji si kulturní dům v jednom městečku u Kyjeva. Nahoře byla skelná vata. Jak ten dům hořel, sklo se změnilo na černé krystalky, které se do nás zapichovaly. Byly tam domy, ve kterých bylo spálené úplně všechno. Vejdeš a vidíš: tady je spálená skříň s knihami a fotografiemi. Místo, kde se uchovávala lidská paměť. Tady je stolek, na kterém babička učila vnučku lepit varenyky. Tohle je spálená paměť. Tady je nějaký spálený portrét. Tady je hloupá košile s tygřími potisky, ve které nějaký kluk šel poprvé na diskotéku. A je také spálená.

Když jsme tam s dobrovolníky chodili, velmi často se nám popel dostával do nosu. Mnoho lidí ho pak smrkalo. A tehdy mi vyvstala tato metafora, a tak se i jmenuje jedna z kapitol knihy „Černý popel v nose“. Že vzpomínky mnoha lidí se prostě proměnily v černé smrkance. Napsal jsem o tom text. Pak jsem se rozhodl, že mohu jezdit na frontovou linii, že jsem k tomu způsobilý. V prvé řadě je k tomu třeba mít dobrou fyzickou kondici, aby člověk mohl běhat. Je třeba projít výcvikem taktické medicíny a mít vhodné psychické vlastnosti.

Ovládáte taktickou medicínu?

Učím se ji neustále. Člověk zapomíná a nejsmutnější je, že čím víc toho víte, tím větší máte strach, protože se ukazuje, že je toho mnohem víc, co ještě nevíte. I když jsem žádné opravdu kritické situace nezažil a nevím, jak bych v nich fungoval, byl jsem ale pod palbou a viděl jsem, jak reagují ostatní. Někteří lidé při bombardování prostě ztuhnou. Stojí jako sloup…

My jsme začali jezdit na frontu a do válkou postižených oblastí. Jezdili jsme tam s fotografem Danylem Pavlovem, jehož snímky jsou součástí mé knihy. Abyste rozuměl, existuje obraz války, který je ve zprávách, obraz války, jak ji vidí v Kyjevě, existuje obraz války, jak ji vidí moje matka na západní Ukrajině, existuje obraz války, jak ji vidí Poláci a Češi a jak ji vidí Američané, nebo, řekněme, jak ji vidí Číňané. A pak je tady obraz na frontové linii, a ten se od všech těchto ostatních obrazů radikálně liší.

Kdo neviděl na vlastní oči, nepochopí, že?

Uvědomil jsem si, že abychom skutečně pochopili, co se děje, abychom pochopili, jak se mění Ukrajina, Evropa a vlastně i lidstvo, musí se tam jet. Válka je taková vysoká pec, v níž se taví současnost a vzniká nový světový řád, včetně filozofického světového řádu. Co je správné, co je špatné a tak dále. A abyste pochopili, jak to v ní teď funguje, musíte tam být, ne? Myslím, že to není důležité jen pro novináře. Je to velmi důležité pro každého člověka, který přemýšlí a snaží se pochopit tento svět. Proto jsme tam jezdili stále častěji.

Těžko si představit, že v těchto oblastech ještě dobrovolně žijí civilisté…

To je vlastně taky jeden z bodů na stupnici teplot v té peci. Jaká je motivace civilistů, aby tam zůstali? Odpovědi určitě můžeme najít, například pomocí sociologie. Mnozí z nich říkají, kam bychom šli, kdo se o nás postará, kdo mě potřebuje. Ale je tu i spousta otázek, na které musí odpovědět psychologové nebo psychiatři. Protože já jsem pro sebe nenašel odpověď, jak může matka se dvěma dětmi procházet Bachmutem během ostřelování. Dopadá to napravo, nalevo, prostě všude, a ona s nimi prochází centrem města.

Je tolik otázek, které můžeme najít jen na frontě, a nejvíce je těch, na které odpovědi najít nemůžeme. Proto mám motivaci psát, fixovat ty situace, aby se s nimi mohlo seznámit co nejvíce lidí, aby mohli číst o tom, co se děje. Protože třeba to jednou někdo zanalyzuje a lépe vysvětlí.

Vaše kniha nese titul Bachmut. To město se stalo symbolem, politickým i vojenským. Není to ale jediné místo, kde se odehrála strašlivá bitva. Byla tu bitva o Kyjev, bitva o Mariupol, o Avdijivku. V čem je právě Bachmut specifický? Jak byste to charakterizoval?

Mohli bychom srovnávat počty nasazených sil, techniky a tak dále, ale o to asi nejde. Jde o pořadí. V Bachmutu se odehrála první takto ohromná bitva, jakou jsme v Evropě nezažili od druhé světové války. Moje kniha vyšla v době, kdy vrcholila bitva o Avdijivku. Napsali o ní tehdy, že „jestli chcete chápat, co se právě teď děje v Avdijivce, čtěte knížku Bachmut“. Z Bachmutu se stalo schéma toho, jak Rusové zabíjejí město.

Mám na mysli zejména takzvané mlýnky na maso (útoky vlnami pěchoty bez ohledu na lidské ztráty, pozn. red.), které se v takto masovém měřítku poprvé projevily právě u Bachmutu. Tyto útoky přitom změnily pohled mnoha Evropanů na Rusko. Dříve ho vnímali jako zemi víceméně evropskou, zemi s respektem k lidskému životu, zemi s humanistickými hodnotami. Tyto mlýnky na maso u Bachmutu Evropanům otevřely oči. Naprosto jasně totiž ukázaly, že Rusko se na hodnotu lidského života dívá výrazně jinak než oni.

A jak je Bachmut důležitý pro vás osobně?

My jsme vlastně jeli na frontu, abychom viděli, jak se slaví Nový rok. Nejdříve k vojákům u Huljajpole (město v Záporožské oblasti, pozn. red.). Zajímalo nás, jak se všechno, co bylo pro člověka dříve důležité, změnilo.

Vždyť ti kluci, se kterými jsem mluvil v Huljajpoli, přijeli ze západu Ukrajiny, vzdáleného tisíc kilometrů. Byli to obyčejní chlapi. Jeden pracoval doma, vyráběl nějaký nábytek. Druhý jezdil vydělávat do České republiky, kde pracoval na stavbách. Další byl operní pěvec. To znamená, že to byli naprosto rozdílní lidé, kteří se dřív zabývali svými, úplně obyčejnými věcmi. Měli své rodiny, měli děti, chodili na hroby svých předků a tak dále. A ti všichni zamířili na frontu.

První otázka zněla „proč“. Druhá „jak je to změnilo“. Jak válka změnila toho či onoho člověka, je pro mě vlastně to nejzajímavější. Na začátku jsem rád psal takové stručné zprávy, ale teď se snažím lidi sledovat delší dobu. Protože nejzajímavější je pozorovat, jak se člověk časem mění. A je to vlastně i to nejdůležitější, protože to ukazuje, co je to válka. Ze stejného důvodu jsme pak jeli i do Bachmutu.

A tam jste potkal hlavní hrdinku své knihy…

Na Nový rok jsme se setkali s hlavní hrdinkou knížky – paní Oleksandrou. Bylo jí 86 let a žádala mě, abych kontaktoval jejího syna. Žije prý v Kyjevě a ona se s ním dlouho nemohla spojit. Přijedu do Kyjeva, ale říkám si, proč je on tady v Kyjevě a matka v Bachmutu? Dal jsem se s ním do řeči a ukázalo se, že má rakovinu. Matce to nikdy neřekl. Pak mi napsala dcera té ženy, která žije v Kanadě. Prý, až zase pojedete do Bachmutu, zkuste se u ní zastavit a odvézt ji pryč. Než jsem odjel, zašel jsem k jejímu synovi domů. Ten mi pro ni dal nějaké léky, ale zakázal mi říct jí, že je nemocný. Přijeli jsme do té oblasti a její dcera nám zavolala, že paní Oleksandra byla zraněná. Počkali jsme, až se trochu uzdraví, a odvezli ji s sebou do Kyjeva. Tím kniha končí.

Tím končí kniha, ale ne příběh té paní, že?

Teď tak trochu přejdu do osobního příběhu. Když jste profesionální novinář, snažíte se držet si od svých postav odstup. Nemáte s nimi pak kontakt. Reportáž máte hotovou a dále na ní nepracujete. Ale když to vezmete z lidského hlediska, paní Oleksandra zůstala u umírajícího syna, kterému je sice šedesát, ale vypadá na osmdesát. Potřebuje léky a paliativní péči. Objížděl jsem s ní tedy Kyjev, sháněl léky a vyzvedával recepty pro jejího nemocného syna. Jenže nám je nedali, protože si paní Oleksandra špatně opsala číslo nějaké lékařky. Člověk se v tom začne pak osobně angažovat..

Zapomněl jsem vám říct, že její smrtelně nemocný syn jí napsal dopis. Dal jsem jí ho až několik měsíců poté, co zemřel. Dopis jsem jí přinesl a omluvil jsem se, že jsem na něj zapomněl. Řekla mi, Myroslave, víte, ten dopis je teď mnohem důležitější, než mohl být tehdy.

Nedávno jsem se zúčastnil oslavy jejích 88. narozenin. Stále žije v Kyjevě. Jeden ukrajinský novinář řekl, že novináři, kteří pracují na Ukrajině, musí chránit své hrdiny, a tak jsem měl dojem, že jsem na svém místě.

S Bachmutem jsem před válkou neměl nic společného. Věděl jsem zhruba, kde se nachází, ale nikdy jsem tam nebyl. Samozřejmě jsem věděl, že má velkou kulturní historii, ale neměl jsem k němu žádný osobní vztah. Ale když jste s neznámým člověkem v kritické situaci, toto drama se vás osobně dotýká. A zůstane to tak nejspíš navždy. Proto spojuji první věc, kterou jsem řekl, s tou druhou. To znamená, že z hlediska jakési vojenské historie je Bachmut velmi důležité symbolické město. Ale pro mě je také velice důležité jako pro člověka.

Mluvíte o válce jako o vysoké peci, která mění zažitá pravidla. V čem přetvořila ukrajinskou společnost? Je zjevně jiná, než byla před začátkem plnohodnotné války…

Je pro mě velmi těžké odpovědět na tuto otázku, protože to vyžaduje odstup. Když jste uvnitř té pece, nepoznáte, jaká je v ní teplota a tak podobně. K tomu byste musel například nějakou dobu pobýt v České republice, porozhlédnout se tu a tak dále.

Zdá se mi ale, že v poslední době se změnil dřív běžný sovětský přístup Ukrajinců ve stylu „A co mi stát dal?“. Jde o přístup ve smyslu, proč bych měl dělat něco pro stát, co mi dal on? To je velmi sovětský konstrukt a já na něj nechci jen odpovědět opačným konceptem. Ten by zněl: „A co jsi dal státu ty? Proč bys měl něco dostávat od státu?“ Říkáš, že stát ti nic nedal, ale, jak víme, dal ti očkování, když ti nebyl ještě ani jeden rok, a díky tomu ještě žiješ. Dal ti vzdělání, určitý vědomostní základ, naučil tě číst. Takže si na tuto otázku můžeš odpovědět.

Já bych ale chtěl spíše zmínit, že na Ukrajině, a to říkali všichni, i cizinci, byly vždycky silné horizontální vazby, ne ty vertikální. A to se za války projevilo nejsilněji. Naše sebeorganizace se velmi zintenzivnila a zesiluje ještě víc. Před válkou nám ovšem chyběla nějaká institucionalizace. Mluvím o dobrovolnickém hnutí. Máme spoustu různých dobrovolnických projektů. Negativním důsledkem je, že různé organizace velmi často dělají totéž a ne vždy si vyměňují zkušenosti. A to z různých důvodů. Ale tyto malé dobrovolnické organizace mohou zajišťovat potřeby celých brigád.

A to je něco neuvěřitelného. Když obyčejní lidé nečekají na pomoc z ciziny, ani od své vlastní země, ale jednoduše převezmou odpovědnost a udělají něco konkrétního. Pokud mluvíme o největší změně, která se s Ukrajinci za války stala, tak pro mě je to přechod od sovětského myšlení, že stát mi dluží, k tomu, že mám situaci ve svých rukou. Záleží to na mně, i když toho sám mnoho nezmůžu, záleží to na mně a já to mohu udělat. To je teď na Ukrajině velmi silná věc.

Mohl byste uvést i konkrétní příklady?

Jistě, týká se to rehabilitace vojáků, a dokonce provádění složitých operací. Existuje nová klinika, jmenuje se Superhumans a vznikla z iniciativy lidí, kteří mají ke zdravotnickému systému velmi daleko. Nějak se dohodli se státem, dostali budovu a začali shánět peníze, hodně peněz. To jim umožnilo přivést sem nejlepší světové odborníky. Naši lékaři nyní provádějí operace spolu s francouzskými specialisty. To platí například pro rekonstrukce obličeje. Jedná se o velmi složitý obor. Na Ukrajině se však již nyní provádějí stejné operace, jako provádějí nejlepší kliniky v Evropě. A je to soukromá iniciativa. Podílí se na ní i stát, myslím, že je pod patronací první dámy. Ale na tom nezáleží. Vzešlo to ze soukromé iniciativy.

Já v poslední době hodně pracuji s lidmi, kteří přišli o zrak. A jedno z nejlepších rehabilitačních center pro tyto lidi založila žena, která je sama zrakově postižená. Není to vojačka, ale založila pro ně takový kemp. Jeden z vojáků, které jsem navštívil, nedávno založil nadaci a vytvořil fond, který pomáhá takovým, jako je on. To znamená, že on sám nevidí, ale vytvořil fond, který poskytuje těmto vojákům protézy a další věci. Byl jsem s dalším vojákem, který také přišel o zrak. Když jsme byli u něj, zavolal mu jiný voják. Volal a říkal: „Zítra jdeme s klukama na koncert. Čekáme tě tam a tam.“ Oni se sami organizují. A to je vlastně z mého pohledu jedna z mála nadějí naší společnosti do budoucna.

Aby to nedělala vertikála, která je vždycky naší národní povahou vnímána s nedůvěrou. I když ta vertikála v některých ohledech funguje dobře, tak jí lidé nevěří. Ale soukromým iniciativám se důvěřuje a ty fungují velmi dobře.

Řekl bych, že Západ tento vnitřní charakter a odolnost ukrajinské společnosti dost podceňuje…

Je to tak. Jistý fatalismus lze ještě vysledovat u lidí, kteří odjeli. Nemluvil jsem s mnoha z nich, ale nabyl jsem dojmu, že stále žijí v zajetí té staré verze. Že za ně rozhoduje osud. Podobné pocity mám, když sleduju zahraniční zprávy, a to i ty české, a v nich se dozvídám, že situace na frontě je kritická, že všechno bude velmi špatné a tak dále. Nevykládejte si to špatně. Situace na frontě opravdu je kritická. Já jsem byl na frontě nedávno. Vojáci o tom mluví. Ale neviděl jsem tam ten postoj, že prohráváme, že se v nějakém okamžiku zlomíme, že už nebudeme bojovat a tak dále. Nic takového neexistuje, žádná taková situace tam nenastala. To jen v zahraničních zprávách se dozvídám o tom, že nemáme sílu se bránit a tak dále. Navíc ani to, že nemáme dost sil, ještě neznamená, že se nebude bojovat.

Dobře víte, co říkali o Pokrovsku, že Pokrovsk uprostřed léta obsadí Rusko. Pak přišel Časiv Jar. „U Pokrovsku začali na jaře, ale Časiv Jar určitě padne Za chvíli tam budou. Ráno jsem četl zprávy, že někde poblíž Časiv Jaru Rusáci pálí mrtvá těla, aby skryli ztráty. U Časiv Jaru, ale ne v Časiv Jaru. (Ukrajinci si udržují kontrolu nad celým územím Pokrovsku. V Časiv Jaru ale nyní kontrolují jen některé části města, pozn. red.)

Válka zasáhla veškeré vrstvy ukrajinské společnosti. Je doslova všudypřítomná. Nepotrvá ale navěky. Jednoho dne bude Ukrajina čelit otázce, jak se vyrovnat s jejím dědictvím. Bude pak mít Ukrajina vůbec možnost se posunout dál?

To je nesmírně rozsáhlé téma, pod nímž se ukrývá ohromné množství konkrétních otázek. Abych to popsal na nějakém příkladu, je v nás taková norma, která se formovala v dětství, a ta norma je „svět bez války“. Pro mnoho dětí je nyní norma, že svět je ve válce, a to je velice těžké, nevím, jak s tím pracovat. Možná zapojit dětské psychology a tak dále. Když se podíváte na děti, které jsme oba viděli na frontě, tak ony jsou šťastné. Těžko říct, co má jejich trauma společného s traumatem nějakého starého válečného veterána. Těch variant je strašně moc.

A když už hovoříme o nějakém traumatu, blížíme se k tématu hierarchie obětí. Kdo přinesl větší oběť? Viděl jsem ostřelování a možná jsem se ocitl poblíž boje, ale nejsem v situaci někoho, kdo viděl na vlastní oči smrt spolubojovníka v poli. Vedle toho vojáka, který viděl smrt kamaráda, bude stát jiný člověk, muž ze Lvova, který šel do kuchyně pro vodu, a pak přiletěla ruská raketa a zabila mu tři dcery a manželku. Jsou tu lidé, kteří ztratili domov v Donbasu v roce 2014, lidé kterým vybombardovali dům v Irpini. Jeden voják mi řekl, že jel na pohřeb svého spolubojovníka, přišel k jeho matce, aby ji objal, a ona mu řekla: „Proč on zahynul a ty žiješ?“

Otázka traumatu je natolik široká, že nedokážu říct, jak se s ním dá pracovat, navíc v situaci, kdy se může projevit po mnoha a mnoha letech. PTSD (posttraumatická stresová porucha, pozn. red.) se může projevit po deseti letech. Člověk se může deset let chovat naprosto adekvátně a během toho jedenáctého se zhroutí. Na Ukrajině se o tom rozvíjí diskuze. Velice důležitá je oblast terapie válečných veteránů. Skupinová terapie, kde se lidé scházejí a vyměňují si zkušenosti. Pokud hovoříme o traumatu, musíme mít na paměti, že naše trauma může být podobné traumatu množství jiných lidí. A to je jeden z prvních kroků k uzdravení. A ještě zajímavější jsou tábory pro nevidomé. Nejsou to střediska, kde se lidé prostě učí chodit s bílou holí. Oni se tam mezi sebou velmi intenzivně setkávají. Sice se tomu tak oficiálně neříká, ale velice dobře tam funguje takováto kolektivní psychoterapie.

Nakonec si každý hledá svou vlastní cestu, že?

To máte jako případ jednoho vojáka, který přišel o zrak. Bojoval ještě během začátkem protiteroristické operace (označení války v Donbasu před vypuknutím plnohodnotné ruské agrese, pozn. red.). Ztratil obě oči a také nohu. Léčili ho i v USA, kde se uvažovalo o implantaci bionického oka, ale k tomu je potřeba mít zrakový nerv a alespoň část sítnice, což nebyl jeho případ, takže se vrátil slepý. Naučil se ale hrát na banduru (ukrajinský národní strunný nástroj). Na Ukrajině existuje velice známá postava. Je to tzv. „kobzar“, slepý muzikant, který v doprovodu malého chlapce chodil po vesnicích, hrál a byl vlastně nositelem národní paměti. Takoví muzikanti se často rekrutovali z řad kozáků, kteří ztratili zrak, buď během bojů, anebo je nepřítel oslepil v zajetí. Stejnou cestou vlastně nyní prošel tento nevidomý voják, který se vrátil z USA a naučil se hrát na banduru.

Před válkou byl profesí matematik, ale po návratu šel studovat psychologii. Absolvoval magisterské studium psychologie a stal se vojenským psychologem. Nyní pracuje na Ukrajině jako psycholog u vojenské jednotky. I jeho manželka je vojenská psycholožka. A ta, když řeší nějaký komplikovaný, těžký případ, trauma a tak podobně, poprosí o konzultace svého manžela. A ten člověk, bez očí a bez nohy, přijede a proberou to. Nedávno jsem se ho ptal, jak se mu vede, a říkal mi, že je spokojený. Má manželku, nedávno se mu narodilo dítě, má vlastní zahradu, jejíž mapu si sám vytvořil, aby věděl, kde má vinnou révu, kde zasadil brambory a tak podobně. Ale abych se vrátil k vaší otázce. Je zřejmé, že je to velice složitý a komplexní dotaz, na který může odpovědět jen osobně každý sám za sebe.

Každý ale může někdy potřebovat i pomoc od jiných…

Podle mě je u nás velmi nedoceněná role vojenských kaplanů. Proč? Protože si neumím moc představit, že voják z nějaké zapadlé vesnice, třeba i daleko od okresního města, bude po válce chodit na psychoterapii. Ale odjede do své vesnice za svým knězem. A to je podle mě teď důležitá otázka, protože on může přijít ke knězi a ten kněz nemusí být připraven. Jeden z kaplanů, protestant, kterého zmiňuji i ve své knize, říká, že až se po válce vrátí, bude organizovat skupiny, které budou učit kněze komunikovat s vojáky. Tohle je podle mě velmi důležité. Jde o to, že když voják přijde za knězem, řekne něco neslušného a ten kněz ho vyhodí, kam ten člověk půjde pak? To je velmi vážné. Já opravdu věřím, že na Ukrajině zavládne větší důvěra v psychoterapii, ale obávám se, že na této úrovni to jednoduše probíhat nebude. Možná bychom měli pracovat i na tom, aby se kněží v této oblasti více vzdělávali.

Obecně se tady dá říct, že Ukrajinci se učí, jak s traumatem z války pracovat?

Všichni lidé se budou muset učit, jak spolu komunikovat, jak nastavit hranice, protože spouštěčem negativní reakce se může stát cokoli. Na jedné straně je tu obava, že se prostě budeme bát komunikovat s druhými. Existuje například matka, která přišla o syna. A mnoho lidí se s ní vlastně teď bojí mluvit, protože co když se jí to dotkne? Tím se ale vytvářejí mezi lidmi bariéry. Přitom stačí znát základní soubor otázek, které jí nemůžete položit, nebo základní soubor nevhodných komentářů, kterých je třeba se zdržet.

Nedávno jsem byl v Charkovské oblasti a šel jsem navštívit jednoho hasiče, jehož dům zasáhl ruský KAB (klouzavá puma, pozn. red.). Bylo to ve Velkém Burluku v Charkovské oblasti, mezi Vovčanskem, to je na hranici s Ruskem, a Kupjanskem. K jednotce hasičů dorazí hlášení, že mají vyrazit na výjezd, a ten výjezd je jeho dům. Přijede tam. Jeho žena je mrtvá, jeho syn je zraněný. Původně jsem tam ale nepřijel kvůli němu. Měl kolegu, který byl zasažen o rok dříve. Jel na výjezd. Přijel k požáru po zásahu ruského šáhidu a byl to dvojitý úder. Zatímco hasili, přiletěl druhý šáhid a zabil ho. Jeli jsme za jeho matkou. Viděl jsem u ní nějaký křesťanský symbol, a zeptal jsem se jí: „Chodíte do kostela?“ Ona řekla: „Ne, já jsem všechny ikony odnesla z domu, když umřel.“ Ptám se, proč? Ona mi odpověděl: „Kdyby existoval Bůh, můj syn by byl naživu.“ A to mi řekne po roce. Zeptal jsem se jí, jestli čas léčí? Ona mi řekla: „Tohle vyléčí jen smrt.“ To je pozice matky. Mluvila velmi jasně, byla velmi milá, velice zdvořilá. Ale pak řekla tohle. Takový je její postoj.

Znám různé soukromé iniciativy, které vydávají knihy o tom, jak komunikovat s manželkami a partnerkami vojáků, jak komunikovat s manželkou, která ztratila manžela, jak komunikovat s vojákem, který byl dlouho na frontě a vrátil se na první dovolenou. Takové materiály máme. Víte ale, že se na Ukrajině vysílal pořad s názvem Starý mládenec? Znáte pořad Starý mládenec?

Ne.

Já jsem si to myslel. Vezmou jednoho muže a hledají pro něj ženu. A víte, jak vypadal pořad „The Bachelor“, neboli „Starý mládenec“ na Ukrajině? Hrdinou byl veterán, který přišel o obě nohy. Pořad byl hodně kritizován, protože všichni očekávali trochu více inkluze a více diskuzí o problémech. Ale alespoň to, že se paradigma tohoto naprosto hloupého, sexistického pořadu promítlo do vzdělávání společnosti a naučilo ji více o tom, jak se chovat k veteránům, ukazuje, že je to velké téma. I to může mít nějaký dopad. Je to superpopulární masový formát. A když superpopulární masový formát zprostředkovává takovou výzvu, myslím si, že je to správná volba.