Zabírání plodin rolníkům ve vesnici Novo-Krasne v Oděské oblasti na Ukrajině. Listopad 1932. FOTO: commons.wikimedia.org/Public Doman
FOTO: commons.wikimedia.org/Public Doman
Holodomor, uměle vyvolaný hladomor, který zachvátil sovětskou republiku Ukrajinu v letech 1932–1933 a vyvrcholil koncem jara 1933, byl součástí většího sovětského hladomoru (1931 až 1934), který způsobil masový hladomor i v jiných oblastech SSSR. Ukrajinský hladomor však byl ještě smrtelnější v důsledku rozhodnutí režimu diktátora Josifa Stalina, která byla zaměřena jen na Ukrajinu. Na moskevskou propagandu tehdy skočili i mnozí západní novináři a intelektuálové. Někteří jen předstírali, že Kremlu věří.
Hladomor v letech 1932–33 je často nazýván ukrajinským slovem holodomor, což je termín odvozený z ukrajinských slov holod a mor.
„Příčinou hladomoru bylo rozhodnutí o kolektivizaci zemědělství v roce 1929. Týmy agitátorů komunistické strany nutily rolníky, aby se vzdali své půdy, osobního majetku a někdy i obydlí ve prospěch kolchozů, a deportovaly takzvané kulaky – bohatší rolníky – a také všechny rolníky, kteří se kolektivizaci bránili úplně. Kolektivizace vedla k poklesu produkce, dezorganizaci venkovského hospodářství a nedostatku potravin. Vyvolala také řadu rolnických povstání, včetně ozbrojených povstání v některých částech Ukrajiny,“ píše americká spisovatelka Anne Applebaum.
Na jaře 1933 na Ukrajině prudce vzrostla úmrtnost. V letech 1931 až 1934 zahynulo hladem v celé SSSR nejméně pět milionů lidí, mezi nimiž bylo podle studie provedené týmem ukrajinských demografů nejméně 3,9 milionu Ukrajinců. Policejní archivy obsahují četné popisy případů kanibalismu, ale i bezpráví, krádeží a lynčování.
V sovětském tisku i historických pracích se o katastrofě nesmělo psát a bylo tomu tak dalších padesát let po událostech. Sovětské úřady do svého popírání přimíchaly malé množství pravdy a připustily jakési „potravinové potíže „, což zamlžilo skutečné příčiny událostí.
Skutečnost byla taková, že kromě neschopnosti komunistického režimu cokoliv řídit, pokud nešlo o výkonnost represivního aparátu, tu byl záměr rozdrtit celou vrstvu venkovského obyvatelstva. Farmy, vesnice a celá města na Ukrajině byly zařazeny na černé listiny a bylo jim znemožněno přijímat potraviny. Rolníkům bylo zakázáno opouštět svazovou republiku shánět potraviny.
Přes sovětskou propagandu se o hladomoru vědělo. Že stalinský režim nechává lidi hladovět a umírat úmyslně, je patrné z toho, že sovětská vláda odmítala nabídky mezinárodní pomoci od Červeného kříže a dalších skupin s odůvodněním, že žádný hladomor neexistoval.
Ostudné je, že v západním světě se našlo dost lidí, kteří skočili na sovětskou propagandu nebo vědomě lhali, připomíná článek na webu education.holodomor.ua.
Přesnější referování o katastrofě bylo ovšem obtížné. Sovětská média tvrdě napadala každého reportéra nebo zahraničního činitele, který se k této otázce vyjádřil. Sovětské utajování se protáhlo až do osmdesátých let. V dubnu 1983 například sovětské velvyslanectví v Kanadě vydalo prohlášení, v němž odsoudilo veřejná prohlášení v době připomínky 50. výročí jako „pomluvy vůči SSSR“. Zmínka o hladomoru byla trestná a trestala se pětiletým pobytem v pracovních táborech Gulagu. Obviňování úřadů se trestalo smrtí.
„Sověti používali ‚vzorové‘ vesnice k oklamání zahraničních návštěvníků cestujících po Sovětském svazu, aby uvěřili, že je vše v pořádku. Ukázková Potěmkinova vesnice mohla být vybavena předměty a potravinami dovezenými pro tuto příležitost, aby vesnice vypadala prosperující. Zubožení vesničané byli odstraněni a nahrazeni dobře živenými a loajálními členy strany a/nebo herci. Stručně řečeno, tyto Potěmkinovy vesnice byly fasádou. Západní turisté se nechali unést a tuto falešnou realitu sdělovali světu. Jakmile západní publikum odjelo, všechno toto zboží a přivezené potraviny byly odstraněny,“ píše se v článku.
Sovětská vláda mohla nepohodlnému novináři zrušit novinářské vízum. Pokud ale reportáže vykreslovaly SSSR v pozitivním světle, mohl novinář získat další privilegia, například luxusní bydliště nebo přednostní přístup. Novináři se obávali ztráty víza, protože by to ohrozilo jejich kariéru, a podobně se báli západní pracovníci nebo podnikatelé působící v SSSR.
Zahraničním korespondentům byl v roce 1933 zakázán vstup na Ukrajinu a severní Kavkaz. I předtím mohli západní novináři cestovat mimo Moskvu pouze v doprovodu sovětských úředníků.
Ani jedny západní noviny nebo tisková agentura proti tomuto omezení veřejně neprotestovaly. Většina reportérů se podřídila, protože se obávala možného vyhoštění a ztráty novinářských privilegií.
Trapný byl případ Waltera Durantyho z New York Times, kterému byl vstup na Ukrajinu povolen. Psal potom, že žádný hladomor nenastal, došlo jen k nějakým „částečným neúrodám“. Duranty hladomor označil za „údajný ‚člověkem způsobený‘ hladomor v roce 1933“. Podle britské diplomatické zprávy však Duranty mimo záznam připustil, že v Sovětském svazu mohlo zahynout „až 10 milionů lidí“ a že „Ukrajina byla vykrvácena“.
Řada dalších reportérů, například William Henry Chamberlin, Harry Lang, Malcolm Muggeridge a Gareth Jones, zákaz cestování ignorovala a o hladomoru informovala, ale články osob jako Duranty jejich práci zastínily. V roce 1932 obdržel dokonce Walter Duranty za své reportáže Pulitzerovu cenu. Navzdory jeho zjevně a záměrně zavádějícím zprávám mu nikdy Pulitzerova cena odebrána nebyla.
Selhali také mnozí západní historici a intelektuálové.
Sidney a Beatrice Webbovi, britští zakladatelé prestižní London School of Economics, navštívili SSSR v letech 1932 až 1933. Ve své knize „Sovětský komunismus, nová civilizace?“ z roku 1935 chválili rozvoj SSSR v oblasti ekonomiky a vzdělávání. Webbovi považovali kulaky za líné uzurpátory, kteří nechtějí přispívat společnosti. Ohledně hladomoru uvěřili verzi o „částečné neúrodě“.
George Bernard Shaw srovnával SSSR se Západem a Stalinova diktatura mu z toho vyšla příznivě. Poznamenal, že během svých návštěv (Potěmkinových vesnic) neviděl jediného podvyživeného člověka.
„Mnoho lidí odmítalo uvěřit, že první dělnický stát na světě má hluboké a strašlivé zápory; v tomto směru byl Shaw typický pro mnoho západních socialistů, jejichž v podstatě nekritické hodnocení SSSR pomáhalo udržovat růžový, idealizovaný obraz SSSR pro mnoho lidí na Západě. Naproti tomu George Orwell, slavný britský autor dystopického románu 1984 a satirické Farmy zvířat, byl kritický k těm, kteří se Sovětským svazem sympatizovali. Konkrétně napsal: ‚Obrovské události, jako byl ukrajinský hladomor v roce 1933, zahrnující smrt milionů lidí, ve skutečnosti unikly pozornosti většiny anglických rusofilů,‘“ připomíná článek.
Jednu z knih popírajících holodomor napsal jakýsi Douglas Tottle ještě na sklonku sovětského režimu v roce 1987. Ve své knize „Podvod, hladomor a fašismus: Mýtus ukrajinské genocidy od Hitlera po Harvard“ píše, že celý pojem hladomoru byl vykonstruován ukrajinskými nacionalisty. Obsah knihy zřejmě připravili sovětští „vědci“ a vydala ji tiskárna spojená s Komunistickou stranou Kanady.
V současnosti se ruská propaganda k popírání pravdy o hladomoru vrací. Ruské státní médium Sputnik News zveřejnilo článek, v němž popírá závažnost a příčiny hladomoru na Ukrajině. Název článku, jehož autorkou je jistá Jekatěrina Blinova, která na webu nemá žádný životopis, ale na twitteru se označuje za „nezávislou politickou analytičku“, zněl: „Holodomor Hoax: Anatomie lži vymyšlené propagandistickou mašinérií Západu“.
Principy propagandy diktátorských režimů jsou v zásadě pořád stejné. Vytvoří se velká lež, do které se přimíchá část pravdy, aby to působilo důvěryhodně. Kdo nesouhlasí, je odstraněn, a pokud to nejde, překřičen. Najde se skupina lidí z druhé strany (v tomto případě na Západě), která z naivity, kvůli ideologii nebo za peníze a výhody šíří lži ve vlastních zemích. Dlouhodobě se z velkých katastrof a zločinů téměř nic utajit nedá, ale momentálního zamýšleného úspěchu bývá dosaženo.
