Tank ukrajinské armády FOTO: Generální štáb ukrajinské armády / se souhlasem
FOTO: Generální štáb ukrajinské armády / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Po půlročním výpadku americké vojenské pomoci Ukrajině se znova rozbíhá mezinárodní úsilí o posílení Kyjeva. Ale přestože padla některá předchozí omezení, jiné potíže trvají.
Začnu zdánlivou drobností. Teoreticky jsou západní zbraně a munice na mezinárodní úrovni dalekosáhle normalizovány, což mělo zajistit vzájemnou slučitelnost a zaměnitelnost. V praxi však například ukrajinští dělostřelci zjistili, že různé západní granáty stejné ráže 155 mm „sedí“ v hlavni děla více či méně přesně, což se pak projevuje také na možnostech vedení paleb.
Vzájemné rozdíly mezi výrobci nevedou přímo k tomu, že by určitá děla vůbec nesvedla používat typ munice pocházející od „nekompatibilního“ výrobce – může se však například stát, že k palbám na hranici maximálního dostřelu se příliš „volné“ granáty zkrátka již nehodí.
K uvedenému je třeba připočítat ještě různé tvary a balistické vlastnosti granátů různých typů z různých dob od různých výrobců, s čímž se zase musí vyrovnat elektronika počítající palebné prvky. Jen tříštivotrhavé granáty amerického vzoru ráže 155 mm existují ve třech základních typech (M107, M795, M1128), k tomu pak přistupují další modely britské, francouzské, německé, finské, slovenské, turecké, jihokorejské, nebo dokonce indické munice v ukrajinských službách.
Ve finále jsou samozřejmě ukrajinští dělostřelci rádi, že vůbec mají čím střílet, nicméně problémy vyplývající z nadměrně pestrého původu munice není vhodné podceňovat.
Ještě na úplně jinou úroveň se však dostáváme, když přejdeme k bojové technice. U jednotek se vyskytuje nejméně šest různých typů tažených děl západního původu a k tomu pět samohybných. Kromě toho ukrajinské ozbrojené síly používaly nejméně deset typů hlavňových dělostřeleckých prostředků (post)sovětského původu, z nichž část stále zůstává ve výzbroji, spolu s menšími počty vlastní moderní samohybné houfnice Bohdana. Počet používaných typů lehkých obrněných vozidel jde do desítek, zatímco u základních typů tanků se zatím zastavíme na čísle osm.
To vše je nesmírně náročné na údržbu a týlové zabezpečení bojujících jednotek, které závisí na přesné evidenci různorodého inventária navzájem nezaměnitelných součástek. Není divu, že dosavadní způsob poskytování západní pomoci někteří popisují jako „noční můru“ nebo jednoduše „peklo“.
Co je problém, v tom pokračujeme
Pokud se týče obnovy leteckého parku, z Kyjeva se původně ozýval požadavek na starší americké dvoumotorové letouny F/A-18. Ty podle ukrajinských analytiků měly mít na náročné frontě proti Rusku větší šanci na přežití než jednomotorové F-16. Nakonec se ale ukázalo, že přinejmenším prozatím bude jednodušší zajistit mezinárodní koalici pro dodávky a výcvik pilotů druhého zmíněného letounu.
Oficiálně však stále zůstávají ve hře i dodávky letounů F/A-18, a to potenciálně z Finska a hypoteticky z Kanady. Kromě toho uzavřen není ani možný transfer švédských gripenů. A navíc Paříž před několika dny oznámila, že hodlá Kyjevu dodat vlastní starší stíhací bombardéry Mirage 2000-5.
Čas od času se opakovaně ozývá lobby letitých bitevníků A-10. Ta prosazuje předání strojů připravovaných k vyřazení od amerických jednotek coby náhrady starých sovětských bitevních letounů v ukrajinském arzenálu.
A aby toho nebylo málo, dokonce Argentina (!) plánuje vlastní drobný příspěvek v podobě 5 – slovy pěti – zasloužilých námořních útočných letounů Super Etendard francouzského původu, o nichž jedná s Paříží.
Ukrajinské vojenské letectvo, které nyní létá na čtyřech typech zděděných nebo dodaných proudových bojových letounů ze sovětské éry (Su-24, Su-25, Su-27 a MiG-29), by tak mohlo v krátké době třeba i zdvojnásobit počet používaných modelů se všemi z toho plynoucími logistickými „radostmi“ – a s potřebou školit pro každý jednotlivý západní letoun zvlášť pozemní i létající personál.
Zdaleka nejrozumnější se jeví soustředit se na jediný typ bojového letounu, který je dostupný ve slušných počtech a existuje pro něj v Evropě obslužná infrastruktura. Kromě toho se letouny F-16 modernějších verzí stále vyrábějí a nebude třeba kvůli součástkám pro ně propátrávat letecká muzea, jak by to hrozilo u veterána Super Etendard.
Zdá se ovšem, že se západní ani ukrajinská vojenská byrokracie z dosavadních válečných zkušeností takřka ničemu nenaučila.
Dodávky zbraní mají probíhat v důvěrném režimu
Pokud jde o podporu Ukrajiny, kromě malých baltských států je v mnoha ohledech třeba vyzvednout Finsko. To navyšuje výrobu munice rychleji než zbytek Evropy, odpoutalo se od závislosti na čínských surovinách a prodává munici pod průměrnou cenou západních konkurentů.
Kromě toho je však Finsko pozoruhodné i postojem k poskytování pomoci Ukrajině. Neexistuje, aby nějaký finský politik vystoupil v médiích se zprávou, že dodá Kyjevu to či ono – a snažil se na kauze sbírat politické body. Střízlivá vyjádření finských představitelů se ex post facto týkají dodávek, které už byly realizovány. A ani ta nehýří technickými podrobnostmi, kromě obecných formulací, že byly dodány „nejnovější prototypy“ atd.
To je nesmírně důležité vzhledem k životnímu cyklu technologických inovací. Protože oba protivníci se na bojišti učí, každá nová zbraň má omezený životní cyklus, který se zpravidla omezuje maximálně na půlrok. Poté už k nové zbrani existují protiopatření nebo protizbraň výrazně omezující její účinnost.
Tím, že se o velké většině západních dodávek Kyjevu veřejně hovoří dlouhé měsíce dopředu, vzniká pro Moskvu vítané přípravné období. Během něj má čas shromáždit maximum dostupných informací o chystané zásilce a navrhnout příslušná adaptační protiopatření. Životní cyklus technologické inovace na bojišti se tak účinně zkracuje, a to až o polovinu.
Mnohem lepší by bylo postupovat podle finského modelu. Rusové se prostě mají dozvídat o nových západních zbraních dodaných Ukrajině v okamžiku, kdy jim spadnou na hlavu.
A mimochodem, ještě se nenašel ruský propagandista, který by si stěžoval na finskou „eskalaci“…
